ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.816.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 816/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně Z. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému JUDr. J. Š., advokátovi, za účasti vedlejšího účastníka G. P. a.s., na straně žalovaného, o 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 163/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. října 2006, č. j. 5 Co 1665/2006-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 29. 3. 2006, č. j. 6 C 163/2004-85, zamítl žalobu na zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný jako advokát zastupoval žalobkyni (jako žalovanou) ve věcech vedených u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 C 351/99 a sp. zn. 8 C 386/99. Dne 1. 7. 2002 byla žalobkyni doručena žaloba na zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím ve věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 32/2002 současně s výzvou, aby se do 30 dnů písemně k věci vyjádřila s poučením, že pokud tak neučiní ani nesdělí, co jí v tom bránilo, bude soud předpokládat, že nárok uplatňovaný žalobou uznává. Žalobkyně dne 12. 7. 2002 žalovaného telefonicky kontaktovala, požádala jej o zastupování ve věci sp. zn. 6 C 32/2002 a ten jí poradil, aby požádala o prodloužení lhůty k podání vyjádření ve věci samé, což učinila podáním ze dne 16. 7. 2002, kterému bylo vyhověno a lhůta byla prodloužena do 23. 8. 2002. V této lhůtě však vyjádření soudu nedošlo a dne 28. 8. 2002 byl vyhlášen rozsudek pro uznání, který nabyl právní moci. Soud dovodil, že výpověď žalobkyně, že jí žalovaný v průběhu telefonátu dne 12. 7. 2002 přislíbil právní pomoc v zastupování, vykazovala logické rozpory a nedostatky. Z výpovědí svědkyň Mgr. N. (kolegyně žalovaného) a R. H. (sekretářka žalovaného) nevyplynulo, že by mezi účastníky řízení došlo k uzavření dohody o právním zastupování. Výpověď svědka Mgr. M., bývalého partnera žalovaného z advokátní kanceláře, podle kterého s žalovaným o zastupování žalobkyně ve věci sp. zn. 6 C 32/2002 několikrát hovořil a zdůrazňoval mu nutnost podání písemného vyjádření, soud hodnotil jako nevěrohodnou s tím, že svědek je negativně zaujatý vůči žalovanému. Soud prvního stupně uzavřel, že při telefonickém hovoru dne 12. 7. 2002 nedošlo mezi žalobkyní a žalovaným k uzavření dohody o právním zastupování ve věci sp. zn. 6 C 32/2002 a nepodáním písemného vyjádření ve stanovené lhůtě tak žalovaný neporušil právní povinnost, jež by jej zatěžovala jako právního zástupce žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 10. 2006, č. j. 5 Co 1665/2006-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry i právním posouzením soudu prvního stupně. Konstatoval, že samotná skutečnost, že svědkyně Mgr. N. a R. H. byly pracovnicemi advokátní kanceláře žalovaného, není důvodem, pro který by měl soud o věrohodnosti jejich výpovědí pochybovat, když tyto důkazy jsou ve vzájemném souladu a odporuje jim jen svědecká výpověď Mgr. M.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení). Namítá, že mezi ní a žalovaným k uzavření dohody o zastupování ve věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 32/2002 došlo. Zpochybňuje věrohodnost svědeckých výpovědí Mgr. N. a R. H. s ohledem na to, že obě byly v rozhodné době zaměstnankyněmi žalovaného, Mgr. N. je k žalovanému ve vztahu nájemkyně k pronajímateli a po více než 3 letech si tyto svědkyně ztěží mohli vybavit podrobnosti telefonátů dovolatelky či zda do advokátní kanceláře přinesla nějaké listiny. Dále namítá, že žalovaný měl možnost slyšet svědeckou výpověď Mgr. M. dříve, než on sám vypovídal, což považuje za nepřípustné. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl odmítnutí dovolání, neboť jej považuje za nepřípustné a nedůvodné. Ačkoliv dovolání je formálně odůvodněno nesprávným právním posouzením, obsahově směřuje do hodnocení důkazů, což je ovšem nepřípustné, neboť nejsou splněny podmínky §241a odst. 3 o. s. ř. Považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za správná jak po stránce hmotněprávní, tak i procesní. Dále podrobně vylíčil okolnosti vystoupení Mgr. M. z jejich sdružení a tvrdí, že při svědecké výpovědi záměrně stranil žalobkyni.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit č. 31, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001). Ačkoliv dovolatelka uvádí dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), tak žádnou z jejích námitek nelze pod něj podřadit. Námitky dovolatelky, pokud se týkají otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů soudy obou stupňů, naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002). Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani případná vada řízení spočívající v postupu při provádění důkazů, jak se podává z §242 odst. 3 o. s. ř.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 17. ledna 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu