ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.928.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 928/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce J. J., zastoupeného advokátem, proti žalované N. s p. v N. J., zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 101/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. června 2006, č. j. 11 Co 103/2006-196, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 20. 6. 2002, č. j. 18 C 101/2000-49, zamítl žalobu na zaplacení částky 41.375,- Kč s příslušenstvím, toto rozhodnutí bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2003, č. j. 11 Co 732/2002-60, zrušeno s tím, že bylo třeba doplnit dokazování pro posouzení otázky, zda žalobce je rizikovým pacientem. Rozsudkem ze dne 23. 6. 2005, č. j. 18 C 101/2000-156, soud prvního stupně žalobu opět zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody na zdraví, která žalobci měla být způsobena nesprávným léčebným postupem žalované. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce utrpěl dne 6. 2. 1998 úraz - prasknutí Achillovy šlachy, téhož dne byl u žalované hospitalizován, avšak na vlastní žádost se podrobil operaci až následujícího dne (7. 2. 1998) a po ní následné pooperační léčbě. V průběhu rekonvalescence onemocněl hlubokou žilní trombózou, která s vysokou pravděpodobností vznikla jako následek komplexu příčin v době od 9. 4. 1998 do 15. 4. 1998, přičemž toto onemocnění bylo podle zavedené praxe s využitím všech poznatků moderní medicíny léčeno, předtím jako možnost komplikace předvídáno a na vyšetřeních objektivně zvažováno, což soud zjistil ze žalobcem předloženého znaleckého posudku vypracovaného MUDr. J. Š. Ze znaleckých posudků vypracovaných znalci MUDr. L. B. a Doc. MUDr. J. P., CSc., soud zjistil, že veškeré léčebné postupy v případě léčby žalobce byly lege artis a k jeho onemocnění v souvislosti s těmito postupy nedošlo. Konstatoval, že shodně se závěry těchto posudků vyznívá rovněž obsah posudku vypracovaného MUDr. J. Š. Zjištěný skutkový stav posoudil podle §420 odst. 1 a 2 obč. zák. a dospěl k závěru, že škoda na zdraví, která žalobci vznikla v souvislosti s hlubokou žilní trombózou, není v příčinné souvislosti s jednáním pracovníků žalované (léčebnými postupy).
K odvolání žalobce Krajský soudu v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 6. 2006, č. j. 11 Co 103/2006-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pooperační léčebný postup žalované po zákroku ze dne 7. 2. 1998 byl lege artis. Žalobce nebyl v době léčby rizikovým pacientem a trombóza byla u něj klinicky identifikována až v době od 9. 4. 1998, tedy od ukončení léčby do 15. 4. 1998. Konstatoval, že tvrzení žalobce o neúplné zdravotní dokumentaci je v rozporu s obsahem spisu a znalecký posudek vypracovaný Doc. MUDr. J. P., CSc., i s jeho doplněním je odborně erudovaný, formálně logicky správný, dostatečně objasňující danou problematiku, tedy přesvědčivý a nebylo tak důvodu k doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem, jak navrhoval žalobce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že závěry znaleckých posudků MUDr. L. B. a Doc. MUDr. J. P., CSc., jsou nepřesvědčivé, když posudek posledně jmenovaného znalce je rozporuplný, zavádějící a výslovně neobjektivní. Podle názoru dovolatele MUDr. P. má patrně jinou odbornost, než vyžaduje tento případ, proto v průběhu řízení navrhoval ustanovení znalce, který by okamžik vzniku hlubokého zánětu žil určil s maximální přesností. Tvrdí, že žalovaná nezachovala jeho zdravotnickou dokumentaci kompletní, následkem čehož nemohl znalec MUDr. J. P. odpovědět na otázky podle pokynů odvolacího soudu. Podrobně rekapituluje postup svojí léčby a zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů, zejména výsledky kontrol jeho zdravotního stavu během pooperační léčby. Dále tvrdí, že byl rizikovým pacientem z důvodu jeho věku, onemocnění lupenkou a následné zácpy. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla odmítnutí dovolání, neboť argumenty v něm obsažené jsou pouze subjektivními tvrzeními žalobce o jeho zdravotním stavu v dotčeném období.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterému sice předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, avšak soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku; přípustnost dovolání se proto posuzuje podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit č. 31, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001). Ačkoliv dovolatel uvádí dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), žádnou z jeho námitek nelze pod něj podřadit. Namítá-li žalobce, že byl odmítnut jeho návrh na vyžádání dalšího znaleckého posudku, nenamítá nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], nýbrž otázku zjištění skutkového stavu. Námitky dovolatele, pokud se týkají otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů soudy obou stupňů, tak naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §150 o. s. ř. s ohledem na povahu uplatněného nároku, složitost jeho posouzení a majetkové poměry žalobce s tím, že zaplacení nákladů by bylo pro žalobce mnohem citelnějším zásahem do majetkové sféry, než ztráta, kterou žalovaná při aplikaci §150 o. s. ř. utrpí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu