ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1101.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1101/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce V. D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) D. B. a 2) J. B., zastoupeným advokátkou, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 13/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2007, č. j. 8 Co 531/2007-129, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2007, č. j. 8 Co 531/2007-129, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. května 2007,
č. j. 16 C 13/2004-101, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
24. května 2007, č. j. 16 C 13/2004-101, vyhověl žalobě a výrokem I. uložil žalovaným povinnost vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozsudku „dům č. p. 431 postavený na pozemku parc. č. 672, pozemek parc. č. 672 a pozemek parc. č. 673, nemovitosti jsou zapsány u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště N. J. na LV č. 260 pro k. ú. H.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“, „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“ a „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. listopadu 2007, č. j. 8 Co 531/2007-129, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně lhůty k vyklizení tak, že vyklizovací povinnost žalovaných vázal na zajištění náhradního bytu; jinak ho v uvedeném výroku a rovněž v nákladovém výroku II. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že předmětné nemovitosti původně vlastnili žalovaný a jeho bývalá manželka D. B., že žalobce a jeho bývalá manželka A. D. koupili od žalovaného (tehdejšího tchána žalobce) předmětné pozemky a jednu ideální polovinu předmětného domu za kupní cenu 550.000,- Kč, že druhou ideální polovinu předmětného domu koupili za částku 550.000,- Kč od D. B., že na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů je v současné době výlučným vlastníkem nemovitostí žalobce a že nemovitosti přesto užívají žalovaný a jeho nynější manželka (žalovaná). Dále zjistil, že ve věci sp. zn. 18 C 20/2004 Okresního soudu v Novém Jičíně se žalovaný neúspěšně pokusil zpochybnit vlastnické právo žalobce k nemovitostem, že žalovaní jsou nyní odkázáni na dávky sociální péče, státní sociální podpory a důchodového zabezpečení, že žalovaný užívá nemovitosti dlouhodobě, že dům dokonce vystavěl a že žalovaná trpí poměrně těžkým onemocněním. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že žalovaní nemovitosti užívají bez právního důvodu; proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vyklizení. Dále rovněž dovodil, že ve vztahu k bytové náhradě pro žalované je vyloučena aplikace ustanovení §712 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a že výjimečně lze v takových případech bytovou náhradu přiznat za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Poté – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že právě v této věci o takový případ jde; žalovaní nemovitosti dlouhodobě užívali a v domě bydleli v přesvědčení, že jim svědčí platný titul k bydlení, předmětný dům žalovaný dokonce vystavěl, žalovaná trpí poměrně těžkým onemocněním a „odklad výkonu práva žalobci nezpůsobí s ohledem na jeho osobní, majetkové, zdravotní a sociální poměry natolik závažnou újmu, kterou by bylo možno kvalifikovat v rozporu s obsahovým naplněním ust. §3
o. z.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnil správnost právního závěru, který odvolací soud učinil ve vztahu k bytové náhradě pro žalované s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Odvolacímu soudu vytkl, že citované ustanovení by mělo být použito jen zcela výjimečně a navíc způsobem, který jen v minimální míře zasahuje do výkonu vlastnického práva. Kromě toho měl za to, že – z důvodů v dovolání podrobně rozvedených – odvolací soud při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. dostatečně nezohlednil okolnosti na jeho straně. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření dovolání ztotožnili s právními závěry, které odvolací soud učinil ve vztahu k bytové náhradě s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti podrobně popsali okolnosti, které jim podle jejich názoru prospívaly při posouzení otázky bytové náhrady podle citovaného ustanovení. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Při řešení otázky přípustnosti dovolání nepřehlédl, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje pouze proti výroku o bytové náhradě. Proti tomuto výroku je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Zbývá dodat, že proti výroku týkajícímu se vyklizovací povinnosti dovolání evidentně nesměřuje. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat (v daném případě s potvrzujícím výrokem týkajícím se uložení vyklizovací povinnosti žalovaným), se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) práva ohledně tohoto domu nelze ani analogicky aplikovat ustanovení upravující náhrady za vyklizený byt (§712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 28. května 1992, sp. zn.
2 Cz 14/92, uveřejněném pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „uveřejněné rozhodnutí“), dovodil, že při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší (§853 obč. zák.) ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizený byt (§712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt. Uvedený právní závěr je výrazem ustálené soudní praxe, která doposud od něj odklon nezaznamenala, jak o tom svědčí rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 35/96, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 9 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 5. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 1351/99, z 15. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 151/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 693/2003, z 15. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2178/2003, a z 29. května 2007, sp. zn. 26 Cdo 1970/2006. Zbývá dodat, že Evropský soud pro lidská práva, byť v restituční věci (v rozsudku ve věci M. a P. versus ČR ze dne 5. listopadu 2002; rozsudek byl uveřejněn v sešitě XLI-XLII/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – Výběru z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Strasbourgu), mimo jiné dovodil, že osobě, která byla zavázána vydat v restitučním řízení nemovitost sloužící jí k bydlení „musí být podle §712 občanského zákoníku nabídnuta bytová náhrada“.
Vzhledem k uvedenému nelze pokládat za správný právní názor, že ve vztahu k bytové náhradě pro žalované je vyloučena aplikace ustanovení §712 obč. zák. a že výjimečně lze v takových případech bytovou náhradu přiznat za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Nelze však ztratit ze zřetele, že i v těchto případech – opět ve shodě s uveřejněným rozhodnutím (srov. odůvodnění uveřejněného rozhodnutí) – je třeba se zabývat tím, zda jsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. Ke stejnému právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky např. ve svých rozsudcích z 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněném pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 21. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 1664/99, a ze 17. října 2007, sp. zn. 26 Cdo 3020/2006.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, tak také k okolnostem na straně toho, jemuž je povinnost k vyklizení ukládána. Rozhodnými okolnostmi na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po něm jako žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se bezpodmínečného vyklizení nemovitostí) odložena tím, že vyklizovací povinnost žalovaných bude podmíněna zajištěním bytové náhrady. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek. Lze uzavřít, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít, resp. podmíněně odložit.
V projednávané věci se odvolací soud (a ani soud prvního stupně) – z důvodu nesprávného právního názoru, který zaujal – zabýval pouze otázkou, zda lze vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu výjimečně – za použití §3 odst. 1 obč. zák. – podmínit zajištěním bytové náhrady. Navíc nelze přehlédnout, že při posouzení věci podle citovaného ustanovení ve skutečnosti zohlednil pouze okolnosti na straně žalovaných a – v rozporu s ustálenou judikaturou – se nezabýval otázkou, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby byla ochrana jeho práva (práva domáhat se bezpodmínečného vyklizení nemovitostí) odložena tím, že vyklizovací povinnost bude podmíněna zajištěním bytové náhrady (za takové posouzení nelze bez dalšího pokládat obecné konstatování, že „odklad výkonu práva žalobci nezpůsobí s ohledem na jeho osobní, majetkové, zdravotní a sociální poměry natolik závažnou újmu, kterou by bylo možno kvalifikovat v rozporu s obsahovým naplněním ust. §3 o. z.“). Otázkou odepření bytové náhrady (vyplývající z analogického použití pozitivní hmotněprávní úpravy) z důvodů uvedených v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. se – opět v důsledku přijatého (nesprávného) právního názoru – nezabýval přesto, že v tomto ohledu byly právně významné okolnosti prokázány, resp. z obsahu spisu alespoň vyplynuly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1487/2005).
Z uvedeného je zřejmé, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace nelze právní posouzení věci odvolacím soudem považovat za správné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. – vzhledem k vzájemné provázanosti výroků – napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu