ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1150.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1150/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně D. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. M. P., zastoupenému advokátem, o určení, že povinnost vyklidit byt není vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 14 C 59/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2005, č.j. 22 Co 395/2005-84, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, č.j. 14 C 59/2004-58, výrokem pod bodem I. určil, že povinnost žalovaného vyklidit byt č. 65/22 v sedmém poschodí domu čp. 65 v P. VIII (dále jen „předmětný byt“ nebo též „byt“), uložená rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. ledna 2002, č.j. 13 C 140/2001-21, není vázána na zajištění náhradního bytu, nýbrž na zajištění náhradního ubytování. Výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (soud odvolací) k odvolání žalovaného změnil rozsudkem ze dne 6. prosince 2005, č.j. 22 Co 395/2005-84, rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud zopakoval důkaz obsahem spisu vedeného Městem P. pod sp. zn. R 321/03 ohledně přestupku žalovaného proti pravidlům občanského soužití
a jinak vyšel ze zjištění, která učinil soud prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 8. 2001, č.j. 5 C 58/2001-13, který nabyl právní moci dne 14. 9. 2001, že rozsudkem téhož soudu ze dne 15. 1. 2002, č.j. 13C 140/2001-21, který nabyl právní moci dne 15. 2. 2002, bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k předmětného bytu, že jeho výlučnou nájemkyní se stala žalobkyně a žalovanému bylo uloženo byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu, že kupní smlouvou ze dne 12. 3. 2002 žalobkyně nabyla předmětný byt do vlastnictví s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 28. 3. 2002, že rozhodnutím města P. – komise k projednávání přestupků – ze dne 17. prosince 2003, č.j. R 321/03, bylo zastaveno řízení o přestupku, jehož se měl dopustit žalovaný dne 28. 10. 2003 slovním a fyzickým útokem vůči žalobkyni, protože spáchání skutku nebylo jednoznačně prokázáno, ale že výslechem účastníků a bratra žalobkyně bylo prokázáno, že mezi účastníky došlo dne 28. 10. 2003 ke slovní a fyzické potyčce kvůli tomu, že žalobkyně přemístila žalovanému jeho věci ze společných prostor do jeho pokoje. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, který uzavřel, že potyčku z malicherné příčiny vyprovokoval žalovaný a že je tato potyčka změnou poměrů, která odůvodňuje, aby bylo žalovanému odepřeno právo na náhradní byt a bylo mu přiznáno jen náhradní ubytování, poukázal na to, že vztahy mezi rozvedenými manžely „nebývají obvykle idylické“ a že jednotlivý konflikt za uvedených okolností nenaplňuje změnu poměrů odůvodňující poskytnutí nižší bytové náhrady. Odvolací soud neshledal změnou poměrů ve smyslu §163 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“, ani nečinnost žalovaného v zajišťování si náhradního bytu, ani okolnost, že se ve větší míře zdržuje mimo byt, a to u své matky, vzhledem k tomu, že tím chce „snížit napětí mezi účastníky“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b), a odst. 3 o.s.ř. Vadu řízení spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž důkazy zopakoval. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. byl podle ní naplněn, když odvolací soud nevzal v úvahu, že vztahy mezi účastníky jsou dlouhodobě narušené, že žalovaný oslovuje žalobkyni rodným jménem a vyká jí, že žalovaný byt převážně neužívá a že svým chováním zmařil získání bytové náhrady. Nesprávné právní posouzení věci spatřovala v tom, že odvolací soud podřadil pod právní normu jen některé z právně významných skutečností a ostatní pominul. V této souvislosti se žalobkyně obšírně věnuje hodnocení shora naznačených okolností, v nichž spatřuje podstatnou změnu poměrů ve smyslu §163 o.s.ř. Závěrem navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že je přípustné podle
§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, dospěl k závěru, že není důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolatelka takovou jinou vadu řízení namítá a spatřuje ji v tom, že se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně (když dovodil, že okolnosti tvrzené žalobkyní nenaplňují „změnu poměrů“ odůvodňující právo na nižší bytovou náhradu), aniž tyto důkazy zopakoval.
Odvolací soud je rovněž soudem skutkové instance, a proto není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně (§213 odst. 1 o.s.ř.). Chce-li se však odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených svědeckých důkazů, je nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení svědeckých důkazů (srov. R 64/1966). Nicméně v daném případě odvolací soud nečinil z provedených důkazů jiná skutková zjištění než soud prvního stupně (shodně dovodil, že mezi účastníky došlo dne 28. 10. 2003 ke slovní a fyzické potyčce, při níž byla žalobkyně napadena žalovaným), nýbrž v rámci právní úvahy o aplikaci ustanovení §163 odst. 1 o.s.ř. a §3 odst. 1 obč. zák., vzal v úvahu i jiná právně významná hlediska (četnost a intenzitu závadného chování vyklizovaného), jež soud prvního stupně nesprávně opomenul. Jestliže totiž soud při aplikaci právní normy s relativně neurčitou hypotézou, k níž nepochybně patří i ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod C 2084, svazek 26) z předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak námitka, že soud do svých úvah některá z hledisek pro věc významných nezahrnul, případně, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je již kritikou nesprávného právního posouzení věci, nikoli kritikou skutkových závěrů. Odvolací soud tedy dovodil z těchže skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně, jiný právní závěr, a proto výtka, že měl zopakovat výslech účastníků a svědků o incidentu ze dne 28. 10. 2003 neobstojí.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. vytkla dovolatelka odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, že nebyly splněny předpoklady pro aplikaci ustanovení §163 odst. 1 o.s.ř. a §3 odst. 1 obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci vycházel odvolací soud z právního názoru (ničím nezpochybněného), že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva žalovaného (trvání na zajištění náhradního bytu jako na podmínce vyklizení bytu) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle §80 písm. c) o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení není vázána na zajištění této formy bytové náhrady, ale toliko na zajištění náhradního ubytování. Uvedený názor je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
Ustanovení 3 odst. 1 obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26).
Pokud dovolatelka namítá, že uvedené ustanovení míří i na případy vybočující z běžného života menší než mimořádné intenzity a že chování žalovaného lze pod toto ustanovení podřadit, nelze jí přisvědčit. Hmotněprávní postavení osoby, které byla pravomocným rozhodnutím soudu přiznána bytová náhrada ve formě náhradního bytu, a vůči které může soud s ohledem na změnu poměrů určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení není vázána na zajištění této formy bytové náhrady, ale toliko na zajištění náhradního ubytování, nemůže být chráněno méně než postavení těch osob, jimž vyplývá právo na náhradní byt z hmotného práva, ale pro „důvody zvláštního zřetele hodné“ jim lze právo na vyšší bytovou náhradu odepřít (viz §712 odst. 3 souvětí druhé obč. zák.). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2160/2003, týkajícím se srovnatelného případu uvedl, že již ze zákonem použitého termínu důvody „zvláštního zřetele hodné“ vyplývá, že odepření zákonného nároku rozvedeného manžela na náhradní byt přichází v úvahu toliko výjimečně, nikoliv ve všech případech, kdy mezi rozvedenými manžely dochází k neshodám. Také v dřívějším rozsudku ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1185/99, Nejvyšší soud dovodil rozpor chování vyklizovaného manžela s dobrými mravy teprve až v souvislosti s jeho obviněním pro trestný čin násilné povahy spojený s demolováním společného majetku. Je proto správné právní posouzení věci odvolacím soudem, že ojedinělý verbální a fyzický konflikt mezi účastníky, ohledně něhož bylo přestupkové řízení vůči žalovanému zastaveno, není způsobilý změnu poměrů spojenou s odepřením vyšší bytové náhrady založit. Jeho správnost nemůže zpochybnit ani dovolatelkou namítaná skutečnost, že vztahy mezi účastníky jsou poznamenané napjatou atmosférou a že žalovaný začal oslovovat žalobkyni rodným jménem a začal jí vykat.
Neobstojí ani námitka dovolatelky, že nebylo zohledněno, že žalovaný se v bytě převážně nezdržuje.
Odvolací soud se otázkou užívání bytu žalovaným zabýval, přihlédl k jeho pobytu mimo byt a zohlednil tuto okolnost v kontextu s ostatními okolnostmi daného případu (mimo jiné i s ohledem k dovolatelkou tvrzenému narušení vztahu mezi účastníky a konfliktu mezi nimi). Jeho právní posouzení, že tato okolnost nenaplňuje změnu poměrů, v jejímž důsledku by se ocitl výkon práva žalovaného (trvání na zajištění náhradního bytu jako na podmínce vyklizení bytu) v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), je tak správné.
K námitkám žalobkyně, že žalovaný nikdy neusiloval o získání náhradního bytu, lze dodat, že již v rozsudku ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1699/2005, vydanému v řízení o určení, že povinnost vyklidit byt není vázána na zajištění bytové náhrady, Nejvyšší soud poukázal na to, že povinnost zajistit bytovou náhradu pro vyklizovaného tíží pronajímatele (v daném případě žalobkyni). Žalovanému samozřejmě nic nebrání, a žalobkyně to v dovolání také zcela správně uvádí, že by si stanovenou bytovou náhradu mohl sám zajistit. Jde však o zcela dobrovolný přístup žalovaného; nečinnost žalovaného při zajišťování bytové náhrady, nelze posuzovat jako okolnost, jež by měla zakládat změnu poměrů podle §163 o.s.ř.
Námitka, že došlo ke střetu vlastnického práva žalobkyně, která je již nikoliv nájemcem, ale vlastníkem předmětného bytu s právem žalovaného, je zcela nerozhodná. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, jakož i v rozsudku ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2658/2000, uveřejněném pod C 1364 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, vyjádřil názor, že rozvedenému manželovi, jemuž byla pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely uložena povinnost byt vyklidit, svědčí právo užívat byt do zajištění bytové náhrady, že toto jeho právo se váže k bytu, z něhož je vyklizován, nikoliv k osobě druhého z manželů, který byl určen výlučným nájemcem bytu a neprosadí se ve vztahu k jinému bytu než tomu, v němž má právo dle rozsudku bydlet. Z uvedeného závěru vychází dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2001, sp. zn. 26 Cdo 493/2001, ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 1109/2003, a ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2298/2004, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2491/2004, a ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2096/2005.
Z označených rozhodnutí se podává rovněž právní závěr, že v případě, kdy nájemní poměr výlučného nájemce bytu zaniká, dochází z hmotněprávního hlediska k tomu, že na jeho právní nástupce přecházejí i omezení, jimiž bylo právo nájmu (případně právo byt užívat) za trvání jeho nájemního poměru podle soudního rozhodnutí zatíženo, tedy
i povinnost strpět užívání bytu rozvedeným manželem do zajištění bytové náhrady, opírající se o ustanovení §712 odst. 6 obč. zák. Stejné omezení platí, stane-li se výlučný nájemce vlastníkem bytu.
Konečně vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu (jí namítané) okolnosti, které jsou rozhodné pro posouzení uplatněného nároku, jde obsahově o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nikoli o dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. S výtkou nesprávného právního posouzení věci se dovolací soud vypořádal již shora.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání jako nedůvodné zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalobkyni.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu