ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1335.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1335/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně V. S., zastoupené advokátem, proti žalované V. Š., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 111/2002, o dovolání žalované proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. září 2005, č. j. 17 C 111/2002-60, a Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2006, č. j. 18 Co 221/2006-88, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. září 2005, č. j. 17 C 111/2002-60, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2006,
č. j. 18 Co 221/2006-88, se odmítá.
II. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. září 2005, č. j. 17 C 111/2002-60, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalované k „bytu č. 2, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, I. kategorie, v přízemí
(1. nadzemní podlaží) domu č. p. 1491, v ulici Na P. 12, v P. 6 – D.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí posledním dnem měsíce, v němž uplyne tříměsíční výpovědní lhůta počítaná od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu, žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované stěhovací náklady do patnácti dnů od vyklizení bytu a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. května 2006, č. j. 18 Co 221/2006-88, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobkyně (vlastnice předmětného domu a pronajímatelka předmětného bytu) užívá spolu s manželem a čtyřmi nezletilými dětmi byt o velikosti 2+1 a o rozloze cca 80 m² v 1. patře předmětného domu, že v tomto domě se nacházejí pouze tři menší byty, že záměrem žalobkyně je propojit svůj byt s předmětným bytem nacházejícím se v přízemí domu tak, aby v prvním patře vznikly čtyři dětské pokoje a v přízemí obývací pokoj
a ložnice pro rodiče. Dále zjistily, že byt ve 2. patře užívají manželé K., se kterými žalobkyně rovněž vede řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a že tento byt hodlá žalobkyně využít pro bytovou potřebu syna manžela z prvního manželství B., popřípadě své nejstarší dcery. Poté zjistily, že žalobkyně je také nájemkyní družstevního bytu v P. 6 v U. ulici 1/686 o velikosti 1+1, ve kterém však svoji bytovou potřebu nerealizuje, a to zejména s ohledem na velikost tohoto bytu a počet svých nezletilých dětí. Nakonec rovněž zjistily, že zdravotní stav žalované odpovídá jejímu věku (přes 80 let), že není ani možné, aby se stěhovala bez pomoci další osoby, a že lze předpokládat, že na ni stěhování zanechá jisté psychické následky. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů usoudily na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Současně dovodily, že „přes obecně lidsky pochopitelný rozměr dopadů změny bydliště žalované nedosáhly okolnosti na její straně takového významu, pro který by bylo možné žalobkyni odepřít možnost naplnění základních funkcí vlastnického práva z důvodu jeho výkonu pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.)“. Proto k výpovědi z nájmu bytu přivolily. Vyklizovací povinnost žalované podmínily – s odkazem na ustanovení §712 odst. 2 větu druhou obč. zák. – zajištěním přiměřeného náhradního bytu. Poměry žalované pak zohlednily tím, že žalobkyni uložily zaplatit žalované stěhovací náklady (§711 odst. 3 obč. zák.).
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podala žalovaná dovolání. V něm především zdůraznila, že „je ročník 1924, dovršila 82 let věku, její byt je v přízemí“,
a pokračovala, že „podle lékařské zprávy pí. MUDr. H. L., ORL ambulance z 29.8.2006 je v lékařské péči ORL, neurologie a rehabilitace“, přičemž „doporučuje se fyzické šetření a omezení stresových situací“. Dále uvedla, že „vystěhováním z předmětného bytu dojde ke zhoršení zdravotního stavu“. Navrhla, aby dovolací soud – s ohledem na její věk a zdravotní stav – „změnil rozsudky obecných soudů tak, že vyklizení bytu z důvodu stáří a zdravotního stavu žalované se nepřipouští“; pro případ, že dovolací soud „nevyhoví dovolání podle tohoto návrhu“, navrhla „doplnění rozsudku“ tak, že „přiměřený náhradní byt se poskytne ve stejné městské části P. 6, v blízkosti ambulance ošetřující lékařky, za regulované nájemné“.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci soudy obou stupňů a uvedla, že „žalovaná ve svém odvolání (správně dovolání) namítá v podstatě jen svůj zdravotní stav a věk“. Má zato, že dovolání by mělo být jako nepřípustné odmítnuto.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o.s.ř.”/). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. září 2005, č. j. 17 C 111/2002-60, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatelka to v dovolání ani nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelka uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podala). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě
č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47 v sešitě č. 6 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek /citované usnesení bylo uveřejněno rovněž pod č. 151 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu soudní judikatura/). Nejvyšší soud České republiky proto řízení
o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. září 2005, č. j. 17 C 111/2002-60, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. a ani vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – založila dovolatelka svou výtku nesprávného právního posouzení věci na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k nově uváděným okolnostem vyplývajícím z lékařské zprávy MUDr. L. je zapotřebí zdůraznit, že – nemůže-li se skutkový základ sporu v dovolacím řízení měnit – nelze v dovolání ani uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.), jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Proto dovolací soud nemohl k těmto skutkovým tvrzením přihlížet.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybnila správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Pokud pak dovolatelka – s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – hodlala zpochybnit správnost právního názoru, který odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., Nejvyšší soud (navíc) konstatuje, že soudní praxe se ustálila v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu
s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004). Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i v projednávané věci.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §150 o.s.ř. Důvody hodné zvláštního zřetele (§150 o.s.ř.), pro něž úspěšné žalobkyni výjimečně nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení, spatřuje v komplikovaných poměrech žalované vyplývajících z jejího věku
a zdravotního stavu. Stejně jako odvolací soud má přitom za to, že nepřiznání náhrady nákladů řízení se nijak výrazně nedotkne majetkové sféry žalobkyně.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. ledna 2008
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu