ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1344.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1344/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce V. W., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému s. m. H., o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 114 C 113/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. července 2007, č. j. 42 Co 145/2007-120, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. července 2007, č. j. 42 Co 145/2007-120, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. ledna 2007, č. j. 114 C 113/2006-70, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu „bytu č. 20 v H. – Š. na ul. Emy Destinnové č. 1168/1b“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), kterou dal žalovaný (pronajímatel předmětného bytu) dne 25. dubna 2006 žalobci (nájemci bytu) z důvodu neužívání bytu bez vážných důvodů (§711 odst. 2 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 12. července 2002, č. j. 107 C 62/2002-24, bylo rozvedeno manželství žalobce s D., nyní H., že příčiny rozvratu manželství byly shledány na straně žalobce, že již na jaře roku 2001 navázal žalobce známost s C. Š., s níž od září 2001 žije ve společné domácnosti v jejím bytě, že od září 2001 přicházel do předmětného bytu pouze několikrát za rok, že od září 2003, kdy se od něj odstěhoval syn R. W., docházel do bytu o víkendech za účelem návštěvy syna, že celý byt kromě jednoho uzamčeného pokoje užívá D. H., která zde má právo bydlet do zajištění přisouzené bytové náhrady, a dále R. W., že tito platí žalobci polovinu nájemného a úhrad za služby, že D. H. platí úhradu za elektřinu a plyn, že od listopadu 2005 do 5. dubna 2006 neměl žalobce do bytu přístup z toho důvodu, že D. H. a R. W. vyměnili z důvodu opotřebovanosti zámek u vchodových dveří do bytu, a že v této době se přístupu do bytu nedomáhal např. prostřednictvím policie. Dále zjistil, že mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou D. H. panují špatné vztahy, o čemž svědčí již ukončené, popřípadě dosud probíhající spory související s předmětným bytem. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. d) obč. zák., neboť jde o stav neužívání bytu nájemcem (žalobcem) bez vážných důvodů. Podle názoru soudu prvního stupně nelze totiž za vážný důvod neužívání bytu považovat špatné vztahy mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou D. H., popř. jeho synem R. W. Soud prvního stupně měl za to, že „z objektivního hlediska není dán žádný vážný důvod, pro který by žalobce nemohl předmětný byt užívat“; přitom vzal v úvahu „i zájmy žalovaného jakožto pronajímatele na řádném využití bytu“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. července 2007, č. j. 42 Co 145/2007-120, změnil citovaný (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě a určil, že výpověď z nájmu předmětného bytu ze dne 25. dubna 2006 je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž závěr, že v posuzovaném případě jde o stav neužívání bytu nájemcem. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že žalobce měl pro neužívání bytu vážné důvody. V této souvislosti uvedl, že „obecně špatné vztahy rozvedených manželů samy o sobě zřejmě nemohou být tím vážným důvodem, jaký má na mysli zákon. I zde však mohou být výjimečné případy, kdy rozpory dosahují takové intenzity, že společné soužití v jednom bytě je zcela vyloučeno“. O takovou situaci jde podle názoru odvolacího soudu i v daném případě, neboť „bývalá manželka spolu se synem činí zřejmé kroky k tomu, aby žalobci ztížili možnost užívat byt (výměna klíčů) či dokonce jej nájemního práva zbavili (žaloba syna na zrušení nájmu). Bez významu pak zde není ani okolnost, že žalobce … podal u soudu žalobu na určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění náhradního bytu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.). Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedl, že důkazní břemeno o neužívání bytu leží na pronajímateli a důkazní břemeno o důvodnosti neužívání bytu tíží nájemce. Má za to, že on důkazní břemeno unesl (prokázal, že nájemce byt po dobu asi sedmi let neužívá); naproti tomu žalobce ani netvrdil, že jsou dány důvody, pro něž byt neužívá. Dovodil-li proto odvolací soud, že na straně žalobce jsou dány vážné důvody neužívání bytu, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Současně napadl také správnost právního názoru, že na straně žalobce jsou dány vážné důvody neužívání bytu. V této souvislosti odvolacímu soudu vytkl, že při posuzování vážnosti důvodů neužívání bytu vzal v úvahu pouze špatné vztahy mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou a nepřihlédl k tomu, že např. rozvod manželství zapříčinil žalobce, který „již několik let bydlí ve společné domácnosti se svou družkou“, a dále ani k tomu, že žalobce se přes písemnou výzvu k důvodům neužívání bytu nevyjádřil. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), jednajícím v dovolacím řízení prostřednictvím svého zaměstnance s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/, odst. 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jež naopak v dovolání uplatněny byly.
Na vážnost důvodů neužívání bytu žalobcem odvolací soud usoudil na základě nepochybně existujících skutečností (zejména vyšel ze soudních sporů probíhajících mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou D. H., popřípadě také mezi žalobcem a jeho synem R. W.), přičemž příslušnými spisy byl proveden důkaz při jednáních u soudu prvního stupně ve dnech 2. listopadu 2006, 14. prosince 2006 a 24. ledna 2007. Za této situace nelze – s poukazem na to, koho v tomto směru tížilo důkazní břemeno – odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že řízení před ním bylo zatíženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Ostatní dovolací námitky lze z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o. s. ř.) podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. půjde v dovolacím řízení zejména o posouzení správnosti právního závěru, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. v podobě neužívání bytu nájemcem bez vážných důvodů. Především však bude zapotřebí vyřešit předběžnou právní otázku, tj. otázku, zda žalobce měl pro neužívání bytu vážný důvod.
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. Pronajímatel přitom může vypovědět nájem bytu pouze z důvodů uvedených v zákoně (§711 odst. 1 obč. zák.); pro úplnost zbývá dodat, že z důvodů uvedených v ustanovení §711a odst. 1 obč. zák. může tak učinit pouze s přivolením soudu.
Podle §711 odst. 2 písm. d) věty před spojkou „nebo“ obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu bez přivolení soudu, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů.
Podle §711 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. března 2006, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“), mohl pronajímatel vypovědět nájem bytu z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných jen s přivolením soudu. Podle §711 odst. 1 písm. h) části věty před spojkou „anebo“ obč. zák. před novelou pak mohl pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu, neužíval-li nájemce byt bez vážných důvodů. Ze stejného důvodu (od 31. března 2006 obsaženého v ustanovení §711 odst. 2 písm. d/ větě před spojkou „nebo“ obč. zák.), avšak již bez přivolení soudu, může pronajímatel vypovědět nájem bytu i po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 107/2006 Sb. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že pro účely naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. d) obč. zák. bude i od 31. března 2006 využitelná judikatura, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. před novelou.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. d) věty před spojkou „nebo“ obč. zák. (dříve §711 odst. 1 písm. h/ věta před spojkou „anebo“ obč. zák. před novelou) předpokládá stav neužívání bytu, a dále rovněž to, že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné důvody, pro které nájemce neužívá byt k účelu, k němuž je určen, tedy k bydlení. Přitom výkon práva na bydlení se nevztahuje pouze na užívání vymezené technicko-stavební plochy, ale také na uspokojování potřeb bydlení, které v současné době nespočívají pouze v přenocování, ale v celém komplexu zajišťování potřeb člověka v jeho materiální i duševní rovině (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. března 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, uveřejněný pod č. 41, ve svazku č. 21 z roku 2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
Pro úplnost je zapotřebí uvést, že o neužívání bytu jde tehdy, kdy byt není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení; tak tomu je např. tehdy, kdy nájemce bydlí u své družky nebo u svých příbuzných, tedy v bytě, ke kterému nemá právo nájmu a ani právo společného nájmu (srov. R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe doposud nezaznamenala odklon, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2000, sp. zn. 26 Cdo 451/99). Soudní praxe také dovodila, že užívání bytu pouze členy rodiny (bez toho, že by byt současně užíval i nájemce) nemůže vyloučit aplikaci výpovědního důvodu ve smyslu §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. před novelou – nyní ustanovení §711 odst. 2 písm. d) obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 195/2004, a ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 26 Cdo 1347/2004). Zbývá dodat, že závěr o neužívání bytu nájemcem nebyl v dovolání (z pochopitelných důvodů – jde o závěr, který dovolateli prospívá) zpochybněn.
Existenci výpovědního důvodu soud posuzuje k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že jde o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. před novelou; k tomuto okamžiku tedy také posuzuje, zda na základě zjištěných skutečností je naplněn zákonný předpoklad uvedeného ustanovení – neexistence vážného důvodu neužívání bytu nájemcem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 31. srpna 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, uveřejněném pod č. 26 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí), vyslovil právní názor, že právní normu vtělenou do ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. před novelou činí užitý pojem „bez vážného důvodu“ normou s relativně neurčitou hypotézou. V důsledku toho je na soudu, aby v konkrétním případě z předem neurčité množiny skutečností vymezil (např. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí určí vlastní obsah hypotézy normy, kterou aplikuje. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda zmíněné okolnosti, pro něž není byt nájemcem užíván, jsou v té které věci dány, přičemž je nutno při hodnocení jejich důležitosti (vážnosti) z hlediska ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. před novelou zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele, zejména jeho zájem na řádném využití bytu.
Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že vážnost důvodů neužívání bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu) a nikoliv podle subjektivních představ nájemce bytu (srov. dosud nepřekonané R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný pod č. 65 v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 16. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 226/2000, uveřejněný pod C 486 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ustálená soudní praxe je jednotná rovněž v názoru, že vážnými důvody neužívání bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. před novelou jsou pouze takové okolnosti, které dočasně brání nájemci, aby byt užíval (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, z 27. října 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, a ze 7. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 1954/99). Je proto třeba, aby okolnosti daného případu nasvědčovaly tomu, že jde o stav přechodného neužívání bytu, který po odpadnutí jeho důvodu pomine. Na takový stav je mimo jiné možno usuzovat i z toho, po jak dlouhou dobu nájemce byt neužívá (užívá pouze občas). Ani Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 10. června 2003, sp. zn. I ÚS 360/02, použití tohoto hlediska nevyloučil; naopak jej připustil, avšak jeho použití omezil zejména na ty případy, kdy má nájemce fakticky zajištěnou trvalou možnost bydlení jinde a vzniká tak nepoměr mezi právy nájemce a povinnostmi pronajímatele (srov. odůvodnění citovaného nálezu). Obecně lze mít za to, že vážnými důvody, pro něž není byt nájemcem užíván, mohou být např. ústavní léčení či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu či členů jeho domácnosti. Vážným důvodem neužívání bytu může být rovněž výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. O vážný důvod neužívání bytu nájemcem jde i tehdy, není-li pronajímatel způsobilý zajistit do nájemcova bytu nepřetržitou dodávku pitné vody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1733/2002, uveřejněný pod C 1775 ve svazku 24 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Lze jen dodat, že pro posouzení vážnosti důvodů neužívání bytu (§711 odst. 2 písm. d/ obč. zák.) je nerozhodné, kde nájemce v době dání výpovědi z nájmu bytu bydlí, resp. zda má jinou možnost bydlení; rozhodující je pouze to, že nájemce byt – bez vážných důvodů – neužívá.
Při řešení otázky vážnosti důvodů neužívání bytu odvolací soud sice připustil, že „obecně špatné vztahy rozvedených manželů samy o sobě zřejmě nemohou být tím vážným důvodem, jaký má na mysli zákon“. Současně však konstatoval, že „i zde mohou být výjimečné případy, kdy rozpory dosahují takové intenzity, že společné soužití v jednom bytě je zcela vyloučeno“. Z toho, že „bývalá manželka spolu se synem činí zřejmé kroky k tomu, aby žalobci ztížili možnost užívat byt (výměna klíčů) či dokonce jej nájemního práva zbavili (žaloba syna na zrušení nájmu)“, pak v posuzované věci usoudil na existenci vážných důvodů neužívání bytu nájemcem (žalobcem); přitom dodal, že „bez významu pak zde není ani okolnost, že žalobce … podal u soudu žalobu na určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění náhradního bytu“. Dovolateli však lze dát za pravdu v tom, že – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – vzal odvolací soud v úvahu jako prvořadý důsledek a opomenul zohlednit příčinu takového stavu; kromě toho nepřihlédl ke všem v úvahu připadajícím zjištěným skutečnostem, zdůraznil pouze okolnosti na straně žalobce (nájemce) a nepřihlédl k oprávněným zájmům žalovaného (pronajímatele). Odvolací soud tak především opomenul, že důvodem neužívání bytu žalobcem je zejména skutečnost, že žalobce již relativně dlouhou dobu (od září 2001) žije ve společné domácnosti se svou přítelkyní v jejím bytě; proto je spíše iluzorní představa, že v užívání bytu mu brání „bývalá manželka spolu se synem, kteří činí zřejmé kroky k tomu, aby žalobci ztížili možnost užívat byt (výměna klíčů) či dokonce jej nájemního práva zbavili (žaloba syna na zrušení nájmu)“, jak to vyjádřil odvolací soud. Nakonec z provedených důkazů ani nevyplynulo, že by se žalobce po celou tuto dobu (od září 2001) pokoušel relevantními prostředky o to, aby mohl předmětný byt užívat k bydlení; na takovou snahu nelze – vzhledem k okolnostem případu – usuzovat z toho, „že … podal u soudu žalobu na určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění náhradního bytu“. Při posuzování vážnosti důvodů neužívání bytu odvolací soud nepřihlédl ani k okolnostem na straně pronajímatele, zejména pak k jeho zájmu na řádném využití bytu k bydlení nájemce, tj. k zájmu, který nelze v naznačených souvislostech bez dalšího pominout. Přitom uvedený zájem pronajímatele je o to významnější, že v daném případě je pronajímatelem obec (město), která má specifické postavení při uspokojování potřeby bydlení občanů žijících na jejím území. Musí-li být vážnost důvodů neužívání bytu (ve smyslu §711 odst. 2 písm. d/ věty před spojkou „nebo“ obč. zák.) posuzována z objektivního hlediska a lze-li obecně za vážné pokládat důvody, které brání nájemci byt užívat, pak bydlení žalobce v bytě u přítelkyně (navíc relativně dlouhou dobu) nelze (a to i s přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře) pokládat za vážný důvod neužívání bytu. Na tom nemohou nic změnit ani jeho současné vztahy s bývalou manželkou, popřípadě se synem. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl použit opodstatněně.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu; současně mu věc podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu