ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1927.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1927/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P. 2, zastoupené advokátem, proti žalovanému M. V., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu a o určení práva nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 247/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2007, č. j. 51 Co 66/2007-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. září 2006, č. j. 14 C 247/2004-94, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit
a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 39, I. kategorie, sestávající z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství, vše v 6. nadzemním podlaží domu č. p. 68, S. 16, P. 2, kat. území V.“ (dále jen „byt“, resp. „předmětný byt“), zamítl vzájemný návrh žalovaného na určení, že je nájemcem předmětného bytu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. května 2007, č. j. 51 Co 66/2007-117, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů (především svědeckých výpovědí a listinných důkazů) mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně je pronajímatelkou předmětného bytu, jehož vlastníkem je hl. m. P., že od 1. prosince 1996 v bytě žila (na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 19. listopadu 1996) T. N. a její manžel, který zemřel, že od roku 2000 do roku 2003 byla T. N. poskytována centrem sociálních služeb pečovatelská služba spočívající v běžném úklidu, že rodina žalovaného (zejména on a jeho matka) se s T. N. přátelili a vypomáhali jí, že T. N. také udělila žalovanému písemný souhlas s bydlením v bytě s účinností od 1. listopadu 2001, že žalovaný se v listopadu 2001 přihlásil k trvalému pobytu v předmětném bytě, že v témže měsíci se do bytu nastěhoval (a tudíž neprokázal své tvrzení, že v předmětném bytě bydlel již od roku 1999) a že v bytě bydlel vedle T. N., která zemřela. Na tomto skutkovém základě oba soudy dovodily, že na žalovaného nájem předmětného bytu nepřešel proto, že nebyl naplněn předpoklad jeho žití s T. N. (nájemkyní bytu) ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před její smrtí jako jeden ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění docházelo k přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době úmrtí T. N. /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“). Podle závěrů soudů obou stupňů totiž žalovaný jednak nežil v předmětném bytě po dobu aspoň tří let před smrtí T. N. a jednak nežil s T. N. ve společné domácnosti, tedy „ve spotřebním společenství trvalé povahy ve vlastním smyslu, tj. včetně společného hospodaření s prostředky na provoz domácnosti apod.“, jak to vyjádřil odvolací soud. Za této situace se již soudy nezabývaly (pro nadbytečnost) otázkou naplněnosti předpokladu neexistence vlastního bytu (ve smyslu §706 odst. 1 věty druhé obč. zák.). Vzhledem k uvedenému vyhověly žalobě na vyklizení bytu a zamítly vzájemný návrh žalovaného na určení, že je nájemcem předmětného bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především uvedl, že „otázka tříleté lhůty pro přechod práva nájmu byla řešena v rozporu s hmotným právem.“ Namítl, že v posuzovaném případě bylo pro naplněnost předpokladu vedení společné domácnosti s nájemkyní bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty druhé obč. zák. právně významné období od 30. listopadu 2000 (do 30. listopadu 2003) a nikoliv již od roku 1999, jak se mylně domnívaly soudy obou stupňů. Současně zdůraznil, že všichni slyšení svědci (a jednalo se o osoby blízké nájemkyni bytu a nikoli jemu) uvedli, že s T. N. v předmětném bytě bydlel někdy od roku 1999, rozhodně však již od poloviny roku 2000. Dodal, že tyto osoby byly dobře obeznámeny s poměry T. N. a neměly zájem uzpůsobovat své výpovědi v jeho prospěch. Soud (prvního stupně) však podle jeho názoru těmto svědkům neuvěřil a přitom to ani nijak neodůvodnil (neuvedl, proč tyto důkazy považoval za nevěrohodné). Nesouhlasil ani se skutkovým zjištěním, že v předmětném bytě bydlel až od listopadu 2001. Zpochybnil rovněž správnost závěru, že nežil s T. N. ve společné domácnosti. V této souvislosti uvedl, že na finanční potřeby související s chodem domácnosti přispíval, že T. N. byla na jeho příspěvcích závislá a že po započetí soužití v předmětném bytě se rovněž výrazně zlepšila její finanční situace. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam proto, že odvolací soud věc vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů, jakož
i s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. června 2005, sp. zn. IV. ÚS 8/05. Zdůraznila, že to byl žalovaný, kdo tvrdil, že s T. N. vedl společnou domácnost od roku 1999. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – zastává názor, že byť dovolatel uplatněné dovolací námitky výslovně podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., ve skutečnosti takto formálně označený dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizoval; v dovolání totiž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím odvolacímu soudu – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – vytkl, že nevyvodil žádné důsledky z toho, že soud prvního stupně některým z provedených důkazů neuvěřil a přitom neuvedl, proč tyto důkazy považoval za nevěrohodné) a dále rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §706 odst. 1 věty druhé obč. zák.). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., které dovolatel – vzhledem k obsahu dovolání – rovněž namítl, (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy
o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného lze dodat, že dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že soudem prvního stupně provedené hodnocení důkazů nelze označit za tzv. (nepřípustná) souhrnná zjištění v pravém slova smyslu, neboť soud prvního stupně v zásadě vyhověl požadavkům kladeným na hodnocení důkazů v ustanoveních §132 a §157 odst. 2 o.s.ř., byť učiněné skutkové závěry v odůvodnění svého rozsudku nevyjádřil s odkazem na jednotlivé provedené důkazy. Lze se ztotožnit také s názorem, že toto jeho procesní pochybení (vada) při hodnocení provedených důkazů nemohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť s přihlédnutím k výsledkům dokazování nelze dospět k závěru, že byl naplněn předpoklad žití ve společné domácnosti s nájemcem po dobu aspoň tří let před jeho smrtí (§706 odst. 1 věta druhá obč. zák.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. prosince 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu