ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2098.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2098/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P. 4, zastoupené advokátkou, proti žalované M. Ř., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 19/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2006, č. j. 23 Co 296/2006-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 3. 2006, č. j. 12 C 19/2005-53, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 8, sestávajícímu z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství, ve 2. podlaží domu č. p. 530 v P. 4, U Nových domů II č. 7 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a žalované uložil povinnost vyklidit byt do patnácti dnů od zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaná je – po rozvodu svého manželství s J. Ř. a následné dohodě o zrušení práva společného nájmu bytu manžely – výlučnou nájemkyní předmětného bytu, že v něm bydlí pouze občas, že pracuje v D., kde rovněž bydlí její nezletilý syn, který tam chodí do školy i k lékaři, že před zahájením řízení v dané věci se stala nájemkyní družstevního bytu a členkou Bytového družstva B. N. v D., a že ke dni doručení výpovědi z nájmu předmětného bytu neměla dluh na nájemném. Dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu, obsažená v žalobě, splňuje náležitosti podle §710 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), že projev vůle pronajímatele je v ní vyjádřen jasně a srozumitelně, a že uplatněné výpovědní důvody dle §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák. byly naplněny, neboť žalované svědčí právo nájmu ke dvěma bytům (tj. k předmětnému bytu a k družstevnímu bytu v D.), a bez vážných důvodů užívá předmětný byt jen občas. Neshledal však naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., protože žalovaná platila řádně nájemné z bytu. Na základě toho žalobě na přivolení k výpovědi vyhověl, když dovodil, že v dané věci nejsou předpoklady pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., neboť výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy. Povinnost k vyklizení bytu vázal podle §712 odst. 5 obč. zák. toliko na zajištění přístřeší.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 10. 2006, č. j. 23 Co 296/2006-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně učinil dostatečná skutková zjištění a vyvodil z nich správné právní závěry; pro stručnost odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Přisvědčil výslovně jeho právnímu závěru, že výpověď z nájmu bytu je se zřetelem k ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. určitá a srozumitelná, a uvedl, že ze slovního vyjádření obsaženého v žalobě jednoznačně vyplývá vůle pronajímatele (žalobkyně) adresovaná žalované vypovědět nájem předmětného bytu; výpověď také vyhovuje obecným náležitostem právních úkonů i náležitostem stanoveným v §710 odst. 3 a §711 odst. 1 obč.zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a podle písm. b) o. s. ř. (napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Uvádí, že obsah výroků rozsudků soudů obou stupňů je v rozporu s hmotným právem a s konstantní judikaturou dovolacího soudu, jakož i s nálezy Ústavního soudu. Naplnění prvního z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje v tom, že podání jejího právního zástupce, dané jím dne 9. 10. 2006 osobně do podatelny odvolacího soudu, odkazující na judikát Vrchního soudu, z něhož je dovozována neplatnost výpovědi z nájmu bytu, nebylo založeno do spisu před jednáním odvolacího soudu, takže se s ním nemohl senát odvolacího soudu, který ve věci rozhodoval, seznámit před vynesením rozsudku. Podle názoru dovolatelky uvedený nedostatek a průběh jednání „budí podezření, že soud byl podjatý“, čímž byla porušena rovnost stran a její základní právo na spravedlivý proces. K věci samé uvádí, že neobdržela výpověď z nájmu bytu, neboť v žalobě není obsažena. Je v ní pouze popis situace a konstatování, že „žalobci nezbývá než dát žalované touto cestou z důvodů … výpověď z nájmu bytu…“; nelze tedy ani výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.) dovodit, že jde o jednostranný hmotněprávní úkon pronajímatele adresovaný nájemci ve smyslu §31 a násl. a §710 odst. 3 obč. zák. (v této souvislosti odkazuje dovolatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 127/96). Důvod neplatnosti výpovědi (§37 odst. 1, §39, §710 odst. 3 obč. zák.) je spatřován v její neurčitosti a v rozporu se zákonem. Z ustanovení §710 odst. 3 obč. zák. vyplývá, že výpověď musí obsahovat lhůtu, kdy má nájem skončit, přičemž výpovědní lhůta musí skončit ke konci kalendářního měsíce (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. 2 Cdo 72/93). V dané věci však z použité formulace („výpovědní lhůta činí tři měsíce a počne běžet prvním dnem měsíce následující poté, kdy rozsudek, kterým bude tato výpověď schválena, nabude právní moci“) vyplývá, že výpovědní lhůta má skončit nikoliv posledním dnem měsíce, ale naopak prvním dnem. Dovolatelka rovněž namítá, že výpověď je neplatná i z toho důvodu, že žalobce neprokázal, že o jejím podání rozhodl příslušný orgán obce, tj. rada městské části Praha 4. Poukazuje na to, že nebyl předložen originál zápisu příslušného orgánu žalující městské části, ani žádný jiný důkaz. Ačkoliv její právní zástupce v řízení zpochybňoval pravost a pravdivost předložené kopie, odvolací soud (soud prvního stupě) se s jeho námitkou nevyrovnal; napadené rozhodnutí tedy vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Absence předchozího rozhodnutí oprávněného orgánu obce přitom zakládá absolutní neplatnost právního úkonu obce (viz nález Ústavního soudu „č. ÚS 576/2000“ ze dne 12. 4. 2001). Závěrem dovolatelka navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad jeho vykonatelnosti. V podání, doručeném Nejvyššímu soudu dne 19. 10. 2007, dovolatelka podrobně rozvádí okolnosti, týkající se nezaložení podání učiněného jejím právním zástupcem do spisu před jednáním odvolacího soudu, a opakovaně namítá podjatost soudu a porušení svých procesních práv.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutími soudů obou stupňů, a poukázala na to, že s dovolacími námitkami žalované (totožnými s těmi, které vznášela v průběhu řízení) se soudy dostatečně vypořádaly. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). K okolnostem uplatněnými dovolacími důvody dle §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Rovněž tak nelze považovat za způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterým lze namítat existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06).
Pro úplnost lze dodat, že dovolatelka spatřuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v (blíže popsaném) postupu soudu, který podle jejího názoru „budí podezření, že soud byl podjatý“, že byla porušena rovnost stran a její základní právo na spravedlivý proces. Z obsahového hlediska však lze její námitky podřadit pod zmatečnostní vady řízení uvedené v §229 odst. 1 písm. e) a odst. 3 o. s. ř. K těmto vadám dovolací soud (jak uvedeno výše) přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Proto také nelze jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 532/2002, uveřejněné pod číslem 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005). K účinné ochraně práv účastníků těmito vadami postižených slouží (tam, kde přípustnost dovolání není nebo nemusí být dána ani při uplatnění způsobilého dovolacího důvodu) jiný mimořádný opravný prostředek, totiž žaloba pro zmatečnost (srov. §229 a násl. o. s. ř.).
Dovolatelka výslovně neformuluje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nicméně z obsahu dovolání se podává, že brojí proti závěru odvolacího soudu, že výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon obsažený v daném případě v žalobě je platným právním úkonem.
Otázka platnosti výpovědi je otázkou, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od jejího řešení neodchýlil.
Podle ustálené judikatury musí výpověď pronajímatele z nájmu bytu splňovat jednak náležitosti stanovené v §710 odst. 1 a 3 obč. zák., jednak obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu §34 a násl. obč. zák. Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být projev vůle učiněn mimo jiné určitě; jinak je neplatný. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Projev vůle pronajímatele, vtělený do výpovědi z nájmu bytu, je tedy určitý, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud mimo jiné i v rozsudcích ze dne 17. 8. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1663/99, ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2535/98, ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1907/99, a ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 26 Cdo 813/2002). Požadavku určitosti výpovědi neodporuje, je-li v ní uplatněný výpovědní důvod vymezen uvedením skutkových okolností, které jej zakládají, jak to Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 521/99.
Z ustálené rozhodovací praxe soudů (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. 2 Cdon 72/93, uveřejněný pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997 /na který odkazuje dovolatelka/) dále vyplývá, že pro platnost výpovědi z nájmu bytu je bezpodmínečně nutné uvést zákonem stanovenou popř. delší výpovědní lhůtu a dobu počátku běhu lhůty, aby bylo jasně a konkrétně zjistitelné, kdy nájem bytu uplynutím stanovené výpovědní lhůty skončí (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1907/99). V rozsudku ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněném pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že pronajímatelovu výpověď z nájmu bytu lze posoudit – z hlediska požadavku uvedení výpovědní lhůty, jakožto právní úkon odporující ustanovení §710 odst. 3 obč. zák. jen tehdy, jestliže pro určení, ke kterému datu nájemní poměr skončí, podle zásad vyjádřených v §711 odst. 2 obč. zák., k němuž je povolán soud, by výpověď náležitým podkladem být nemohla.
Pokud v dané věci odvolací soud - ve shodě se soudem prvního stupně - dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu je platným právním úkonem, nelze mu vytýkat, že by jeho posouzení bylo v rozporu s hmotným právem nebo s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Jestliže žalobkyně v žalobě použila formulaci, že jí „nezbývá než dát touto cestou žalované výpověď… …. z nájmu bytu“, je zcela zřejmé, že dává žalované výpověď (nikoliv jak uvádí žalovaná, že by pouze konstatovala nutnost dát žalované výpověď), a žalovaná nemohla mít pochybnosti, že je jí dávána výpověď z nájmu bytu, a že je adresována právě jí. Neplatnost výpovědi nezpůsobuje ani vymezení výpovědní lhůty, neboť tato je ve výpovědi obsažena a je vyjádřena způsobem odpovídajícím ustanovení §710 odst. 3 obč. zák. Z uvedeného vyplývá, že pro řešení v dovolání vymezené otázky platnosti výpovědi nelze dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá ani výtka dovolatelky, že nebyla prokázána existence předchozího rozhodnutí příslušného orgánu žalobkyně o tom, že žalované má být dána výpověď z nájmu bytu. Právní názor odvolacího soudu, že výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon obsažený v daném případě v žalobě je platným právním úkonem, v sobě zahrnuje nejen posouzení její platnosti z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony (§34 a násl. obč. zák), jakož i z hlediska náležitostí vymezených v ustanovení §710 odst. 1, 3 obč. zák., ale i závěr (byť nebyl učiněn výslovně), že obsah vůle žalobkyně byl nejen relevantním způsobem projeven, ale byl i odpovídajícím způsobem vytvořen, tj. projevu vůle žalobkyně navenek předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu (usnesení r. m. č. P. 4). Námitka dovolatelky, že nebylo prokázáno, že by usnesení bylo příslušným orgánem žalobkyně přijato, ve skutečnosti směřuje proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (jak to ostatně vyplývá i z dovolání), nikoliv proti právnímu posouzení věci. Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, která z procesního hlediska nese odpovědnost za to, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, 7 písm. d/, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 5. prosince 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu