ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2222.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2222/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) JUDr. J. Ch., a b) D. Ch., zastoupených advokátem, proti žalované E. W., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 27/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2006, č. j. 39 Co 455/2006-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. května 2006, č. j. 12 C 27/2005-173, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobců z nájmu žalované k „bytu č. 4/13, ve 4. nadzemním podlaží domu č. p. 4 v P. 8 – K., Sokolovská 41, 1. kategorie, sestávajícímu z kuchyně, pokoje, předsíně a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. prosince 2006, č. j. 39 Co 455/2006-192, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu na základě nájemní smlouvy uzavřené s právním předchůdcem žalobců) opakovaně a dlouhodobě neplatila žalobcům (spoluvlastníkům předmětného bytu) zálohy na služby spojené s užíváním bytu v předepsané výši, že do konce roku 2002 hradila z tohoto titulu měsíčně částku 176,- Kč a od 1. ledna 2003 částku 375,- Kč měsíčně, ačkoliv podle evidenčního listu měla po jednostranném zvýšení za strany pronajímatelů platit částku 516,- Kč měsíčně, že mezi účastníky zůstalo sporným, kdy žalobci jako pronajímatelé bytu sdělili žalované, že zálohy na služby budou činit 516,- Kč měsíčně, že žalobci nezasílali žalované řádné vyúčtování plateb na služby a že v letech 2003 a 2004 vznikly žalované na platbách za služby přeplatky v částkách 1.870,- Kč a 204,- Kč. Učinil rovněž skutkový závěr, že v rozhodném období (v období od roku 2002 do podání žaloby v únoru 2005) platila žalovaná na zálohách na plnění poskytovaná s užíváním bytu částky nižší než jednostranně stanovili žalobci jako pronajímatelé bytu. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 2339/2005 – dovodil, že není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ - dále jen „obč. zák.“), platil-li nájemce v době, kdy žádný právní předpis neupravoval možnost jednostranného zvyšování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu, na zálohách za služby částky nižší než v té době jednostranně zvýšené pronajímatelem. Dodal, že „teprve soudem (popř. dohodou) stanovená výše nájemného, popř. úhrad za služby a následně jejich neplacení může naplnit výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. d/ o. z.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Především uvedli, že žádný ze soudů nevzal v úvahu důkazy prokazující výši dlužné částky (částky 3.799,- Kč). Dále namítli, že Společenství vlastníků domu hradili veškeré zálohy na služby
a nedoplatky z vyúčtování, že na žalované požadovali placení nájemného a záloh na služby snížených o správní fond a o příspěvek do fondu oprav, že dluh žalované vznikl nejen na zálohách, nýbrž i na nedoplatcích, které odmítla uhradit, a že výše záloh nebyla sporná. Dodali, že žalovaná platila od roku 2001 stále částku 375,- Kč měsíčně, že tato částka byla navýšena o částku 141,- Kč měsíčně až od 1. ledna 2003 a že toto navýšení bylo přiměřené růstu cen za služby. Uvedli, že žalovaná začala platit zvýšené zálohy až od června 2006 a že dluh za předcházející období zaplatila pouze od 1. ledna 2005. V této souvislosti odkázali na účastnickou výpověď žalobce a na tvrzení (uvedená v žalobě), která žalovaná nikdy nezpochybnila. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli dovolatelé) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že v dovolání formálně označené dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. dovolatelé nijak obsahově nekonkretizovali. Uplatnění dovolacího důvodu totiž ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř. předpokládá, že dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán, tedy – řečeno jinak – jestliže vylíčí okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak naplňují konkrétní dovolací důvody taxativně uvedené v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. Ve světle uvedeného a s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) však v daném případě nelze než konstatovat, že dovolatelé ve skutečnosti použili (namísto formálně označených dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.) dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Přitom však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Lze uzavřít, že výtku nesprávného právního posouzení věci tak dovolatelé nepřípustně založili na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.
Jestliže tedy dovolatelé ve skutečnosti zpochybnili správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozovali nesprávnost právního závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Pro úplnost lze dodat, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu