ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2889.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2889/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce S. b. d. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. Č., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 76.703,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 101/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2008, č. j. 55 Co 38/2008-136, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. října 2007, č. j. 38 C 101/2001-119, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 76.703,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně od 21. září 2000 do zaplacení, nejméně 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. dubna 2008, č. j. 55 Co 38/2008-136, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z provedených důkazů vzaly oba soudy především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 525 v P. 9, v ulici L., v jehož osmém podlaží se nachází družstevní byt č. 22 o velikosti dvougarsoniéry s příslušenstvím (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), ohledně něhož uzavřeli účastníci dne 25. dubna 1994 nájemní smlouvu, že žalovaný měl předmětný byt v užívání (k dispozici) v době od uzavření nájemní smlouvy v roce 1994 až do 16. května 2002, kdy byl z bytu exekučně vyklizen, že již dne 12. dubna 1999 byl žalovaný rozhodnutím představenstva družstva vyloučen z družstva z důvodů neplacení nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu, že žalobce mu rozhodnutí o vyloučení oznámil dopisem ze dne
13. května 1999, který mu byl doručen uložením na poště, že žalovaný proti tomuto rozhodnutí podal prostřednictvím svého právního zástupce odvolání, jemuž shromáždění delegátů dne 4. prosince 2000 nevyhovělo, a že toto rozhodnutí bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 18. ledna 2001, jenž mu byl doručen opět uložením na poště. Dále zjistily, že Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne
28. června 2001, č. j. 10 C 65/2001-13, žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do 18. srpna 2001, že byt byl vyklizen a předán žalobci exekučně dne 16. května 2002 a věci žalovaného byly uskladněny v exekučním skladu. Vzaly také za prokázáno, že žalovaný žalobci nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (mimo jiné i) za období od ledna 1997 do srpna 2000 (kdy měl byt k dispozici a měl v něm své věci) a tudíž žalobci dluží z tohoto titulu za toto období částku 76.703,- Kč. Na základě těchto skutkových zjištění učinily rovněž skutkové závěry, že rozhodnutí o vyloučení z družstva bylo žalovanému řádně doručeno v souladu s článkem 112 stanov žalobce na adresu předmětného bytu, že žalovaný svým jednáním doručení zmařil, pokud se na této adrese nezdržoval, žalobci neoznámil jinou adresu, kam mu mělo být doručováno, že si nezřídil ani dosílku pošty a po změně bydliště nedocházel do bytu ani za účelem vyzvedávání pošty, ač měl v bytě své věci. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že žalovaný nejprve jako nájemce a po skončení nájemního poměru jako osoba, které svědčí právo na bydlení v bytě, nezaplatil žalobci jako pronajímateli a vlastníku bytu nájemné (později úhradu za užívání bytu) a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za období od ledna 1997 do srpna 2000 a že za uvedené období dluží žalobci z tohoto titulu částku 76.703,- Kč. Soudy nepřisvědčily námitce žalovaného, že pokud žalobce nesplnil svou povinnost danou mu zákonem č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů (§23 odst. 1 a 2 citovaného zákona), a nepřevedl na něj přes výzvu byt do jeho vlastnictví ke dni 31. prosince 1995, nebyl již povinen od 1. ledna 1996 žalobci nájemné platit, neboť nájemní vztah již neměl existovat. K této námitce oba soudy uvedly, že mezi povinností žalovaného platit nájemné (úhradu za užívání bytu) a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu a povinností žalobce převést byt do vlastnictví žalovaného neexistuje vztah vzájemné podmíněnosti (synalagmatický vztah); jde o právní vztahy, které – ačkoliv vyplývají z nájemního vztahu k družstevnímu bytu – jsou samostatné
a vzájemně nepodmíněné. Nárok žalobce na úhradu dlužné částky pokládaly oba soudy za oprávněný a žalobě vyhověly s odkazem na ustanovení §685 odst. 1, §696 a §712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době neplacení nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen „obč. zák.“); příslušenství pohledávky pak posoudily podle §697 obč. zák. a §2 nařízení vlády
č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Podle něj odvolací soud v dané věci nesprávně aplikoval ustanovení občanského zákoníku upravující nájemní vztahy (tj. §685, §696 a §697 obč. zák.), přičemž nerespektoval ustanovení §520 ve spojení s §523 obč. zák. Má za to, že žalobce byl na základě jeho výzvy povinen na něj předmětný byt převést, což do 31. prosince 1995 neučinil, čímž se dostal od 1. ledna 1996 do prodlení se splněním této povinnosti. Je proto přesvědčen, že se staví jeho případné prodlení s placením nájemného a že zároveň žalobce už po něm „nemůže od 1. ledna 1996 požadovat nájemné, neboť nájem již v tu dobu neměl existovat“; z tohoto důvodu nelze na daný právní vztah aplikovat výše zmíněná ustanovení občanského zákoníku. Zastává názor, že zmíněný „právní vztah je svou povahou synalagmatický a není možné ho posuzovat odděleně.“ Zdůraznil, že žalobce svým jednáním porušil dobré mravy, pokud s ním neuzavřel smlouvu o převodu vlastnického práva k bytu. Odvolacímu soudu pak v tomto směru vytkl, že neprovedl dostatečná šetření. Dále podotkl, že rozhodnutí shromáždění delegátů o odvolání proti rozhodnutí o vyloučení z družstva mu nebylo řádně doručeno v souladu se stanovami družstva. V tomto směru namítl, že žalobce byl o jeho nové doručovací adrese informován v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 422/98, a podotkl, že mu neoprávněným odpojením vody do bytu znemožnil jeho užívání. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud zastává názor, že – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolatel vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl dostatečná šetření /ohledně toho, že jednání žalobce je v rozporu s dobrými mravy/, a že při úvaze o doručení shromáždění delegátů nepřihlédl k tomu, že žalobce mu neoprávněným odpojením vody do bytu znemožnil jeho užívání a že o jeho nové doručovací adrese byl informován v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 422/98). Přehlédl však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Dovolatel zpochybnil rovněž správnost právního závěru, že „mezi povinností žalovaného platit nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu a povinností žalobce převést byt do vlastnictví žalovaného neexistuje vztah synalagmatický, ale jedná se o dva právní vztahy, které ačkoliv vyplývají z nájemního vztahu k družstevnímu bytu, jsou samostatné a vzájemně nepodmíněné.“ Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda povinnost žalovaného platit nájemné (později úhradu za užívání bytu) a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu a povinnost žalobce převést byt do vlastnictví žalovaného jsou povinnosti vzájemně podmíněné, jak míní dovolatel; tato otázka totiž nebyla dosud v soudní praxi řešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence těchto vad nebyla v dovolání namítána a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. jde v případě, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Placení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu patří mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. §685 a násl. obč. zák.); soudní praxe rovněž dovodila, že osoba, jíž po skončení nájemního poměru k bytu svědčí podle §712 odst. 6 obč. zák. právo v bytě bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady, má (obdobně jako nájemce bytu) povinnost platit úhradu za užívání bytu, a to ve výši, která odpovídá nájemnému (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, uveřejněný pod č. 20 v sešitě č. 2 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura). Zbývá dodat, že v době, o níž v projednávané věci jde, bylo nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce ve smyslu §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. hrubým porušením povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod C 207 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu); v soudní praxi není pochyb ani o tom, že neplatí-li bývalý nájemce úhradu za užívání bytu v době, kdy mu svědčí právo na bydlení v bytě, lze tuto okolnost zohlednit v neprospěch takové osoby při úvaze o změně poměrů, v jejímž důsledku by bylo trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, z 29. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 1023/99,
z 20. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 997/2001 /citovaný rozsudek byl uveřejněn v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 7, pod C 582/, z 25. března 2002, sp. zn. 26 Cdo 319/2001, z 3. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2213/2002). Dovolací soud zastává názor, že splnění této povinnosti (povinnosti platit nájemné /úhradu za užívání bytu/ a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu) nelze podmiňovat tím, zda pronajímatel plní své povinnosti – v daném případě povinnost převést na žalovaného vlastnické právo k předmětnému bytu podle §23 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle názoru dovolacího soudu je tomu tak především proto, že právě v důsledku nepřevedení vlastnického práva k bytu na nájemce nepřestává být osoba v bytě bydlící nájemcem bytu a je proto povinna platit nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Zbývá dodat, že trvá-li nájemce na převodu družstevního bytu do vlastnictví (podle §23 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů), má možnost domáhat se tohoto převodu podáním příslušné žaloby u soudu a využít tak prostředku, který mu zákon pro tento účel poskytuje; žádný právní předpis mu však neumožňuje, aby v důsledku neuzavření smlouvy o převodu bytu do vlastnictví přestal platit nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Jinak řečeno ani v případě nesplnění povinnosti pronajímatele uzavřít smlouvu o převodu bytu do vlastnictví není nájemce oprávněn přestat platit nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (ani tato okolnost jej nezbavuje povinnosti platit nájemné). Z uvedeného vyplývá, že povinnost pronajímatele uzavřít smlouvu o převodu bytu do vlastnictví nájemce a povinnost nájemce platit nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu nemají povahu vzájemných (synalagmatických) závazků (§560 obč. zák.) a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat. Byť v projednávané věci jde o povinnost pronajímatele uzavřít smlouvu o převodu bytu do vlastnictví nájemce podle §23 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů (tedy nikoli povinnost vyplývající pro pronajímatele z ustanovení §687 a násl. obč. zák.), lze pro úplnost připomenout, že soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že placení nájemného patří mezi základní povinnosti nájemce bytu a že splnění této povinnosti nelze podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (§687 odst. 1 obč. zák.). Uvedená povinnost pronajímatele a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků (§560 obč. zák.) a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, ze 7. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003, z 15. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002 a z 25. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002). Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tak nebyl použit opodstatněně.
Se zřetelem k řečenému lze učinit závěr, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu