ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3032.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3032/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce PhDr. arch. J. B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) L. R., zastoupené advokátem, a 2) V. G., o vyklizení bytu a o zaplacení 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 135/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2005, č.j. 55 Co 230/2005-156, takto:
I. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. března 2005, č.j. 18 C 135/2003-125, tak, že žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně 50.000,- Kč, se zamítá.
II. Jinak se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo žalovaným uloženo vyklidit byt č. 9, v domě čp. 18, v ulici Novovysočanská, v P. 9 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Žalobu odůvodnil tím, že nájemkyní předmětného bytu byla B. R. (matka žalovaných), která dne 12. 3. 2003 zemřela. Obě žalované
o matku střídavě pečovaly, v bytě s ní však trvale nežily a žijí u svých rodin v zahraničí. Žalovaná 1) žije ve Francii a žalovaná 2) žije ve Švédsku. Přestože na žalované nepřešlo nájemní právo k bytu v důsledku úmrtí jejich matky, odmítají byt vyklidit. Žalobce se dále domáhal, aby mu žalované zaplatily společně a nerozdílně 50.000,- Kč jako bezdůvodné obohacení (náhradu za tržní nájemné ušlé za období od 1. 4. 2003 do 31. 3. 2004), které jim vzniklo na jeho úkor tím, že po smrti matky užívaly předmětný byt bez právního důvodu a on ho nemohl pronajmout.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. března 2005, č.j. 18 C 135/2003-125, výrokem pod bodem I. uložil žalovaným předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku, výrokem pod bodem II. zamítl návrh žalobce, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit mu společně
a nerozdílně 50.000,- Kč, a výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně, pokud se jednalo o žalobu na vyklizení bytu, vzal za prokázané, že matka žalovaných v předmětném bytě bydlela od roku 1961, že dne 7. 10. 1964 uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu, že obě žalované s ní bydlely jako příslušnice domácnosti do roku 1968, kdy odešly do zahraničí, že v České republice nemají trvalý pobyt, že dle evidenčního listu byla v bytě hlášena jen B. R. bez dalších členů domácnosti, že žalované matku navštěvovaly, střídavě u ní pobývaly popřípadě si ji braly k sobě do zahraničí, že žalovaná 1) žije ve Francii a žalovaná 2) s manželem a dcerou poblíž Stockholmu, že po úmrtí B. R. byla žalovaná 1) opakovaně předvolávána k sepsání protokolu o předběžném šetření, že si nevyzvedávala zásilky, které jí byly zasílány na adresu předmětného bytu, že se až po půl roce dostavila žalovaná 2), která uvedla adresu svého bydliště ve Švédsku a zároveň uvedla, že osobou spolužijící s matkou byla žalovaná 1).
Po právní stránce soud prvního stupně ohledně vyklizení bytu uzavřel, že nebyly splněny předpoklady stanovené §706 odst. 1 věty prvé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“) pro přechod nájmu bytu v souvislosti s úmrtím nájemkyně (matky žalovaných). Dovodil, že soužití žalovaných s matkou v předmětném bytu nemělo charakter trvalého životního společenství (§115 obč. zák.).
Žalobu o zaplacení 50.000,- Kč soud prvního stupně posoudil jako nárok na náhradu škody podle §420 obč. zák. a uzavřel, že žalobce neprokázal mimo jiné vznik škody jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, neboť nepředložil žádný doklad o tom, že by předmětný byt byl nabídnut někomu jinému do nájmu, resp. že by o byt – vyjma žalovaných – projevil někdo zájem.
K odvolání žalovaných (žalované napadly odvoláním výrok o povinnosti byt vyklidit) a k odvolání žalobce (žalobce napadl výrok o zamítnutí žaloby na zaplacení 50.000,- Kč) Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. října 2005, č.j. 55 Co 230/2005-156, výrokem pod bodem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vyklizení bytu a změnil jej v zamítavém výroku o zaplacení 50.000,- Kč tak, že uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně 50.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že žalované jsou povinny zaplatit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně 19.400,- Kč a náklady odvolacího řízení 18.025,- Kč.
Odvolací soud se ztotožnil – pokud se jednalo o vyklizení bytu – se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Po skutkové stránce shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že obě žalované střídavě poskytovaly své matce pomoc ve stáří a nemoci zčásti v předmětném bytě v P. a zčásti ve svých skutečných bydlištích v cizině a že žalované a jejich matka neměly v úmyslu založit a vést v předmětném bytě trvalé životní společenství. Po právní stránce pak uzavřel, že tím nebyl naplněn předpoklad trvalého žití žalovaných ve společné domácnosti s nájemkyní v předmětném bytu a že tedy v souvislosti s úmrtím nájemkyně na ně nepřešlo nájemní právo k bytu.
Ohledně žaloby na zaplacení 50.000,- Kč odvolací soud neshledal správné právní posouzení uplatněného nároku jako nároku na náhradu škody. Uvedl, že soud není vázán právní kvalifikací nároku provedenou v žalobě. V projednávané věci vzniklo žalovaným tím, že předmětný byt po úmrtí matky nevyklidily a nepředaly žalobci, bezdůvodné obohacení na úkor žalobce, jehož výše je dána (tržním) nájemným, za které by jinak žalobce mohl byt pronajmout. Odvolací soud pak dokazováním z listinných dokladů zjistil, že regulované nájemné za předmětný byt činilo 1.371,- Kč měsíčně. Předmětný byt (o velikosti 2+1 s vlastním příslušenstvím a započitatelnou plochou 49,34 m2) porovnal s jiným bytem žalobce (rovněž o velikosti 2+1 a se započitatelnou plochou 48 m2, který se nachází v tomtéž městském obvodu, ale v jiném domě v Matějkově ulici) a zjistil, že porovnávaný byt byl pronajat za sjednané nájemné v období březen 2002 až únor 2003 ve výši 11.000,- Kč, od 6. 11. 2002 ve výši 9.500,- Kč, od 30. 5. 2003 ve výši 10.000,- Kč a od 5. 8. 2003 ve výši 10.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval vydání bezdůvodného obohacení za období duben 2003 až březen 2004 jen 50.000,- Kč, což představuje za jeden měsíc sledovaného období 4.167,- Kč a že uvedená částka spolu s regulovaným nájemným 1.371,- Kč (dohromady měsíčně 5.538,- Kč) nedosahuje tržního nájemného za porovnávaný byt, shledal požadovanou výši bezdůvodného obohacení za opodstatněnou.
Procesním podáním nazvaným „Dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2005 č.j. 55 Co 230/2005-156“ napadly rozsudek odvolacího soudu obě žalované. Pokud se jednalo o výrok rozhodnutí, že jsou povinny byt vyklidit, dovozovaly přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Jako dovolací důvod uplatnily nesprávné právní posouzení věci. Spatřovaly je v tom, že byl naplněn zákonný předpoklad jejich trvalého soužití s matkou. Podle jejich názoru byl prokázán souhlasný úmysl nájemce a osoby s ním spolužijící žít spolu v trvalém životním společenství. Z předložených lékařských zpráv a z výpovědi svědků vyplynulo, že matka žalovaných na sklonku svého života potřebovala soustavnou a trvalou péči a tuto péči jí žalované beze zbytku střídavým způsobem poskytovaly. Z toho důvodu se nastěhovaly do předmětného bytu. Žalované i jejich matka si byly vědomy, že se nejedná o přechodné soužití, neboť prognóza dalšího vývoje zdravotního stavu matky žalovaných nebyla příznivá. Péče o matku zahrnovala i péči o společnou domácnost spočívající v nákupu spotřebního zboží a potravin, vaření, praní, úklidu bytu atd. Jsou rovněž přesvědčeny, že splňují podmínku neexistence vlastního bytu. Vlastním bytem je třeba rozumět byt na území České republiky. Považují proto za nerozhodné, že mohou bydlet u svých rodin v zahraničí. Pokud se jednalo o výrok rozhodnutí, že jsou povinny zaplatit žalobci společně a nerozdílně 50.000,- Kč, dovozovaly přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jako dovolací důvod uplatnily, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Porovnání s bytem v Matějkově ulici podle nich ještě nedokládá, že sjednané nájemné za tamní byt je obvyklým nájemným
i za předmětný byt. Navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, se vzhledem k přípisu advokáta žalovaných ze dne 4. 4. 2006 (v němž oznámil, že zastupoval žalovanou 2/ do doby doručení rozsudku odvolacího soudu a že tuto žalovanou v dovolacím řízení již nezastupuje) zabýval nejprve tím, zda dovolání bylo podáno i žalovanou 2) a zda přitom byla zastoupena advokátem. Uvedený závěr byl odvislý od zjištění, zda plná moc ze dne 25. 2. 2004, kterou udělila žalovaná 2) JUDr. PhDr. O. Ch. v řízení před obecnými soudy, zanikla – dne 1. 11. 2005 – právní mocí rozsudku odvolacího soudu (§28 odst. 6 o.s.ř.), či zda opravňovala advokáta podat jménem žalované 2) dovolání. Nebyla-li plná moc udělená advokátu omezena jen na řízení před soudem určitého stupně a obsahovala-li zmocnění k podávání opravných prostředků – tyto podmínky plná moc ze dne 25. 2. 2004 splňovala – opravňovala advokáta vystupovat v odvolacím i dovolacím řízení jako zástupce účastníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 680/97, publikované pod č. R 37/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Advokát žalované 2) si tak i v souvislosti s podáním dovolání ze dne 28. 12. 2005 počínal. Procesní podání ze dne 28. 12. 2005 nazval „Dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2005 č.j. 55 Co 230/2005-156“ a jako osoby, jejichž jménem dovolání podal, označil L. R. a V. G. Dovolací soud proto shledal, že dovolání bylo podáno vedle žalované 1) i žalovanou 2) a že také žalovaná 2) byla při podání dovolání zastoupena advokátem. Sdělení JUDr. O. Ch. ze dne 8. 3. 2006, že žalovanou 2) nezastupuje, pak vyložil, jako oznámení o ukončení zastupování žalované 2) advokátem, jemuž bylo namístě přiznat účinky až teprve od okamžiku, kdy došlo soudu tj. od 9. 3. 2006.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou nárocích se samostatným skutkovým základem (o vyklizení bytu a o zaplacení 50.000,- Kč). Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o každém z nich je tedy zapotřebí posuzovat samostatně.
Ve výroku o vyklizení bytu se jedná o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelky (byť nezpochybňují výše uvedená konkrétní skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel tj. že obě střídavě pečovaly o matku zčásti v předmětném bytu a zčásti ve svých bydlištích) brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu o neexistenci úmyslu žalovaných na straně jedné a jejich matky na straně druhé založit a vést v předmětném bytě trvalé životní společenství. Dovolatelky však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Dovolatelky dále prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. vytýkají odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci §115 obč. zák. ve vztahu k podmínkám přechodu práva nájmu bytu dle §708 ve spojení s §706 odst. 1 věty první obč. zák. Ustálená soudní praxe však dovodila, že i v případě osob podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Přitom soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě žít v trvalém životním společenství. Nestačí tedy, aby taková osoba nájemce jen občas navštěvovala, poskytovala mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti nebo aby dokonce byla v nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu (srov. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon, dále kupříkladu Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 1043 s. nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 – viz rozhodnutí pod č. 37 publikace Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, nakladatelství ASPI Publishing s.r.o.). Judikatura je ustálena rovněž v názoru, že spolužití jiné osoby s nájemcem bytu musí být uskutečňováno v tomtéž bytě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 622/99, z 20. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1297/2002, a z 18. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 299/2003) a že z pojmu vedení společné domácnosti plyne, že tato podmínka může být naplněna jen ve vztahu k jedné domácnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1303/2002 ze dne 25. 7. 2002). Právní posouzení odvolacího soudu, že nebyl naplněn předpoklad trvalého soužití žalovaných s nájemkyní bytu v den její smrti, tedy odpovídá ustálené judikatuře a tedy i hmotnému právu.
Pokud dovolatelky odvolacímu soudu prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. vytýkají nesprávný výklad hmotně právního pojmu mít vlastní byt a dovozují, že tato podmínka je splněna jen tehdy, jde-li o byt na území České republiky, pak napadají právní závěr, na němž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud se totiž naplněním kumulativně stanovené podmínky – neexistence vlastního bytu (jež vyplývá z §706 odst. 1 věta první občanského zákoníku ve znění do 30. 3. 2006 a musí prokázána současně vedle předpokladu žití ve společné domácnosti ke dni úmrtí nájemce), nezabýval. Přitom podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze napadnout jen právní posouzení, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. K tomu lze jen dodat, že závisí-li uplatněný nárok na současném naplnění několika znaků skutkové podstaty právní normy, pak zamítnutí žaloby odůvodňuje již závěr, že není dán jeden z nich. Soud tedy neprovádí dokazování, která se váží k dalším znakům skutkové podstaty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. 23 Cdo 280/98, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod poř. č. 86, ročník 1998, sešit 12).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu o vyklizení bytu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu ohledně 50.000,- Kč je založena podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelky obsahově vymezily. Z ustanovení
§242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. dovolatelky namítaly, že rozhodnutí odvolacího soudu o výši tržního nájemného vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení
§133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolatelky sice nic takového konkrétně nenamítaly, nicméně zpochybnily (byť jen obecně), že by z okolnosti, že žalobce pronajal ve stejné městské části (plochou) srovnatelný byt za cenu podstatně převyšující požadovanou částku, vyplývalo, že částka z bezdůvodného obohacení požadovaná v daném případě odpovídá ceně obvyklé za předmětný byt (která se v daném místě a čase vytváří na trhu s byty s neregulovaným nájemným – tzv. tržní nájemné).
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z jím provedených listinných; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu rozhodná pro posouzení výše tržního nájemného za předmětný byt a v důsledku toho i výše bezdůvodného obohacení, jehož se žalovaným dostalo užíváním předmětného bytu bez právního důvodu, jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Jelikož se žalovaným prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí v měnícím výroku ohledně částky 50.000,- Kč, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání proti tomuto výroku jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalovaným.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu