ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3082.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3082/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně České republiky – V. s. Č. r., proti žalovaným 1) PhDr. J. Z., a 2) P. Z., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 7/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2005, č. j. 28 Co 231/2005-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. října 2004, č. j. 25 C 7/2004-24, uložil žalovaným vyklidit byt č. 1 v domě č. p. 1378/21 v ulici Družstevní ochoz v P. 4 a vyklizený jej předat žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.); současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. září 2005, č. j. 28 Co 231/2005-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že žalovaní jsou povinni vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat byt č. 1, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, nacházející se ve II. podzemním podlaží domu č. p. 1378 v P. 4, Družstevní ochoz 21 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), a to ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že na základě rozhodnutí odboru výstavby Obvodního národního výboru v P. 4 ze dne 20. 12. 1985, č. j. Výst. 6091/85-Nz/A byl v části 2. podzemního podlaží domu č. p. 1378 zkolaudován byt o velikosti 1+1 sestávající z obytné kuchyně, pokoje, předsíně a sociálního zařízení, že žalovaní podali u žalobkyně dne 16. 9. 1995 žádost o poskytnutí ubytování, že žádost byla žalobkyní schválena dne 29. 9. 1995, že přenechala žalovaným k ubytování předmětný byt, že podle textu smlouvy o poskytnutí ubytování se žalobkyně zavázala poskytnout ubytování hotelového typu (jedno, dvou a třílůžkové pokoje) na ubytovně čp. 21 v ulici Družstevní Ochoz, že ve smlouvě bylo dohodnuto, že žalovaná 1) není povinna cenu za ubytování platit a že žalovaný 2) je povinen platit nájemné podle zvláštního předpisu, že dne 11. 7. 1997 žalovaná převzala evidenční list na byt č. 1 s uvedením výše nájemného včetně úhrady za vybavení bytu a za služby spojené s užíváním bytu, že dne 27. 4. 1998 umožnila žalobkyně žalované 1) uzavřít vlastním jménem smlouvu o dodávce elektrické energie a dne 4. 5. 1998 byl k bytu osazen elektroměr, že však žalobkyně neuzavřela s žalovanými (ač ji k tomu žalovaní vybízeli) nájemní smlouvu, že ubytování na ubytovně bylo vázáno na výkon práce pro žalobkyni, že žalovaná 1) byla zaměstnankyní žalobkyně a žalovaný 2) je manželem žalované 1) a pro žalobkyni nepracoval, že žalovaná 1) přestala pro žalobkyni vykonávat práci dnem 1. 10. 2003, že dopisem ze dne 16. 10. 2003 byla žalovaným dána výpověď smlouvy o poskytnutí ubytování a že žalovaná 1) se stala plně invalidní.
Soudy obou stupňů po právní stránce uzavřely, že prostory, které žalovaní užívají jsou bytem, neboť jde o soubor místností, které byly rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení. Nicméně dovodily, že žalovaným k předmětnému bytu nevznikl nájemní poměr, protože nájemní smlouva k bytu musela být podle §686 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 1995, uzavřena písemně a k tomu nedošlo. Podle názoru soudů stavební určení místností nebránilo tomu, aby je žalobkyně přenechala k přechodnému ubytování zaměstnancům. Mezi žalobkyní a žalovanými vznikl právní vztah vyplývající z (platné) smlouvy o ubytování podle §754 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Poskytnutí ubytování bylo vázáno na existenci zaměstnaneckého poměru žalované 1) u žalobkyně. Poté, kdy žalované 1) zanikl zaměstnanecký poměr u žalobce, jsou žalovaní povinni podle §126 obč. zák. byt vyklidit. Soudy neshledaly předpoklady, za nichž by mohly podle §3 odst. 1 obč. zák. žalobkyni výkon jejího práva odepřít a žalobu zamítnout. Poukázaly na to, že žalovaní od počátku nebyli v dobré víře, že by jim vznikl nájemní poměr k bytu. Byli si tedy vědomi toho, že po skončení zaměstnaneckého poměru žalované 1) u žalobkyně budou muset předmětné prostory vyklidit. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaná 1) se stala plně invalidní.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a jako dovolací důvody uplatnili, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Žalovaní namítali, že z ustanovení §76 odst. 1 a §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, vyplývalo, že dokončenou stavbu, popřípadě její část schopnou samostatného užívání, pokud vyžadovala stavební povolení, lze užívat jen k účelu určenému kolaudačním rozhodnutím. Pokud byly „povoleny a zkolaudovány“ prostory užívané žalovanými jako byt, nemohly k nim být poskytovány ubytovací služby podle §754 obč. zák. Poukazovali na to, že žalovaná 1) přestala vykonávat práce pro žalobkyni nikoliv o své vůli, ale pro zdravotní důvody. Je plně invalidní. Žalobkyně byt nepotřebuje pro další zaměstnance, neboť své bytové domy rozprodává. K důkazu o tom, žalovaní navrhli provést další důkazy, které nebyly provedeny. Postup žalobkyně, která trvá na jejich vyklizení, žalovaní pokládají za nestandardní a odporující dobrým mravům.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaní nemohli užívat prostory v dobré víře, že jim svědčí nájemní poměr k bytu, jelikož neuzavřeli písemnou nájemní smlouvu. Rovněž pokládá za nepravdivé tvrzení žalované 1), že nebýt jejího zdravotního stavu, pracovala by nadále pro žalobkyni. Žalovaná 1) musela v prosinci 2005 nastoupit do věznice S. n. S. k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání dvou let pro trestné činy podvodu, zpronevěry a maření výkonu rozhodnutí, kterých se dopustila jako zaměstnankyně žalobkyně. Současně byl žalované 1) uložen trest zákazu činnosti pro výkon zaměstnání ve Vězeňské službě po dobu trvání 5 let. Závěrem navrhla napadený rozsudek potvrdit, maje zřejmě na mysli návrh, aby bylo dovolání žalovaných odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. září 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci použili dovolatelé vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelé však přehlédli, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. [jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.], dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) nezakládají.
Namítli-li tedy dovolatelé existenci vady podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelé uplatnili i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zpochybnili právní závěr odvolacího soudu o platnosti smlouvy o ubytování poukazem na to, že prostory, které užívají, byly stavebně právními předpisy určeny k užívaní jako byt, a v rozporu s tímto účelovým určením s nimi nemohlo být platně nakládáno.
Uplatněný dovolací důvod je však nezpůsobilý zvrátit rozhodnutí odvolacího soudu, a proto pro jeho řešení nelze přiznat napadenému rozhodnutí zásadní právní význam.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na totiž na právním závěru, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu a neoprávněně tak zasahují do vlastnického práva žalobkyně (případě do práva hospodaření náležejícího její organizační složce). Výhradou, že smlouva o ubytování je neplatná, žalovaní nezpochybnili právní závěr, že žalobkyni přísluší právo na ochranu jejího práva podle §126 odst. 1, 2 obč. zák.
Dovolatelé dále zpochybnili právní posouzení prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák., když namítli, že jsou dány důvody pro odepření domáhat se výkonu práva vyklizení bytu.
Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Předpokladem pro tento závěr však je, že soud se při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. vypořádal se všemi zjištěnými právně relevantními okolnostmi, tj. přihlédl jak k právně významným okolnostem na straně žalobců, tak i k okolnostem na straně žalovaných a všechny tyto zjištěné okolnosti také náležitě zhodnotil. S tímto názorem se ztotožňuje i v současné době.
V posuzovaném případě zastává dovolací soud názor, že se odvolací soud při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. vypořádal se všemi právně významnými okolnostmi a aplikaci citovaného ustanovení v poměrech dané věci také náležitě zdůvodnil. Jestliže pak dovolatelé – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání (jímž navíc přikládají jiný význam než odvolací soud) – zpochybnili správnost závěru, který odvolací soud přijal podle §3 odst. 1 obč. zák., nezbývá než odkázat na shora citovanou judikatura, podle níž otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaní z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovaným právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu