ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3314.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3314/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce O., proti žalovanému P. V., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 28 C 192/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2008, č. j. 11 Co 250/2006-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. července 2005, č. j. 28 C 192/2005-24, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 7, sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství v domě č. p. 781, v O.“ (dále jen „předmětný byt,“ resp. „byt,“ a „předmětný dům,“ resp. „dům“); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po rozhodnutí soudu prvního stupně (v průběhu odvolacího řízení) dosavadní žalobce město O. navrhl, aby na jeho místo vstoupil do řízení jako žalobce O., městské bytové družstvo, se sídlem v O., Energetiků 640.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 6. prosince 2005, č. j. 28 C 192/2005-48, návrhu vyhověl a rozhodl (s odkazem na ustanovení §107a odst. 1 a 2 o.s.ř.), že do řízení na místo dosavadního žalobce vstupuje jako žalobce O., městské bytové družstvo, se sídlem v O., Energetiků 640.
K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 31. ledna 2006, č. j. 11 Co 47/2006-54, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací usnesením ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 26 Cdo 272/2007-70, zamítl dovolání žalovaného proti citovanému usnesení odvolacího soudu (zbývá dodat, že ústavní stížnost žalovaného proti usnesení dovolacího soudu Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. I. ÚS 372/08).
Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 14. února 2008, č. j. 11 Co 250/2006-84, shora citovaný (vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z provedeného dokazování odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné zjistil, že právní předchůdce žalobce a současně vlastník předmětného domu město O. uzavřel dne 5. února 1996 s V. C. smlouvu o nájmu předmětného bytu, že od 1. července 2002 s ní v bytě bydlel žalovaný, který byl jejím pravnukem, že od května 2004 V. C. předmětný byt neužívala, neboť bydlela u své dcery, a že dne 29. října 2004 zemřela. Dále zjistil, že žaloba na vyklizení bytu byla podána na základě rozhodnutí rady města O. ze dne 7. dubna 2005, kterým bylo schváleno předchozí rozhodnutí komise pro řešení problematiky nájmu bytů a neoprávněné užívání bytů, a že v případě smlouvy o podmínkách vkladu bytových domů, která byla schválena dne 16. února 2005 zastupitelstvem města O., šlo o vklad zakládajícího člena družstva (města O.) v nepeněžité podobě představovaný souborem domů, mimo jiných i předmětným domem. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že právo nájmu předmětného bytu na žalovaného nepřešlo jednak proto, že byl pravnukem (a nikoli vnukem) zemřelé nájemkyně V. C. (§706 odst. 1 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době úmrtí V. C. /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ - dále jen „obč. zák.“), a jednak proto, že nežil s nájemkyní bytu ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před její smrtí (§706 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Dodal, že okruh osob uvedených v ustanovení §706 odst. 1 věty první obč. zák. nelze rozšiřovat o další osoby, byť i blízké příbuzné zemřelého nájemce bytu. Vzhledem k uvedenému pak uzavřel, že žalovaný se nestal nájemcem předmětného bytu a že v něm bydlí bez právního důvodu. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání – s odkazem na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 350/2007 – především namítl, že žaloba na vyklizení bytu „nebyla schválena rozhodnutím rady obce a tedy je postižena absolutní neplatností“. V tomto směru poukázal na důkaz (usnesení rady obce), z něhož měl soud podle jeho názoru při svém rozhodování vycházet; přitom ve skutečnosti vyšel pouze z dopisu Ing. K. J., vedoucí oddělení agendy bytů a nebytových prostor. Podle jeho mínění se soud nezabýval ani jeho námitkou, že žalobce není v dané věci aktivně věcně legitimován. K tomu podotkl, že „v daném případě šlo o směnu vlastnického práva k budovám za členský podíl v bytovém družstvu“, která nebyla schválena zastupitelstvem obce a tento záměr obce nebyl ani zveřejněn, a proto jde o neplatný právní úkon; odvolacímu soudu v tomto směru vytkl, že neprovedl dokazování pro závěr o platnosti tohoto právního úkonu, a uvedl, že z tohoto důvodu je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. V závěru shrnul své dovolací námitky do pěti tam uvedených odstavců a navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl dokazování pro závěr o platnosti „směny vlastnického práva k budovám za členský podíl v bytovém družstvu“ (jinak řečeno v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. vůbec nezjišťoval okolnosti rozhodné pro tento právní závěr). Dovolací soud navíc zastává názor, že vedle tohoto dovolacího důvodu a dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatnil dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jehož prostřednictvím namítl, že při rozhodování o žalobě soud nevycházel z usnesení rady obce, nýbrž nesprávně pouze z dopisu Ing. K. J., vedoucí oddělení agendy bytů a nebytových prostor /a odvolací soud uvedený nedostatek neodstranil/). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Současně opomenul, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., které dovolatel rovněž namítl, (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08). Bez zřetele k tomu je zapotřebí uvést, že odvolací soud okolnosti vztahující se ke smlouvě o podmínkách vkladu bytových domů zjišťoval a v tomto směru vzal za prokázáno, že smlouva byla schválena dne 16. února 2005 zastupitelstvem města O. a že v případě této smlouvy šlo o vklad zakládajícího člena družstva (města O.) v nepeněžité podobě představovaný souborem domů, mimo jiných i předmětným domem.
Napadené potvrzující rozhodnutí spočívá na právních názorech, že – z důvodů v něm uvedených – právo nájmu předmětného bytu na žalovaného nepřešlo, že proto se žalovaný nestal nájemcem bytu, že v bytě bydlí bez právního důvodu a že za této situace je namístě žalobě – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhovět. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel správnost těchto právních závěrů – prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – ani nezpochybnil.
Jestliže dovolatel ve skutečnosti nezpochybnil (prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) správnost právních názorů, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, pak tyto právní názory obstojí již jen proto, že nemohly být podrobeny dovolacímu přezkumu (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.); musí proto obstát i napadené rozhodnutí vycházející z názorů, že právo nájmu předmětného bytu na žalovaného nepřešlo, že proto se žalovaný nestal nájemcem bytu, že v bytě bydlí bez právního důvodu a že za této situace je namístě žalobě – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhovět. Lze uzavřít, že přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu