ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3408.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3408/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců 1) s. m. H. K., a 2) K. B., proti žalované D. P., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 36/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 21 Co 463/2006-97, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud přivolil k jejich výpovědi z nájmu žalované k „bytu druhé kategorie č. 2 o třech pokojích s kuchyní a s příslušenstvím ve druhém podlaží domu č. p. 418 na Tylově nábřeží v H. K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a to z důvodů podle §711 odst. 1 písm. d) a h) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., tj. ve znění do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 21 Co 463/2006-97, změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (soudu prvního stupně) ze dne 12. července 2006, č. j. 8 C 36/2004-68, tak, že vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobců z nájmu žalované k předmětnému bytu, určil, že nájem bytu skončí posledním dnem výpovědní lhůty, která je tříměsíční a počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat do patnácti dnů po poskytnutí přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobci (pronajímatelé předmětného bytu) jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že žalovaná (nájemkyně bytu) se v roce 2003 i se synem D. P. přestěhovala z předmětného bytu ke svému příteli J. K. do L., že z důvodu neplacení byla do bytu přerušena dodávka plynu a elektřiny, že plyn a elektřina nejsou do bytu dodávány ani v současné době – nyní už z důvodu technicky nevyhovujících sítí a že v létech 2003 a 2004 žalovaná a ani její syn byt neužívali (užívali ho občas) z důvodu pobytu u přítele žalované v L. Vzal rovněž za prokázáno, že v době od září 2001 do prosince 2003 žalovaná neplatila řádně a včas nájemné, že dlužné nájemné zaplatila až v průběhu řízení, že v současné době nájemné řádně platí a že od 15. března 2000 do 19. června 2002, od 23. října 2002 do 15. prosince 2002, od 16. dubna 2003 do 29. června 2003, od 14. května 2004 do 19. srpna 2004 a od 29. prosince 2004 do 9. května 2005 byla úřadem práce evidována jako uchazeč o zaměstnání bez nároku na hmotné zabezpečení. Po doplnění dokazování v odvolacím řízení odvolací soud dále zjistil, že žalovaná pobírala od března 2001 do října 2005 dávky sociální péče a zdravotnictví – dávky k zajištění výživy a ostatních osobních základních potřeb a nezbytných nákladů na bydlení a dále dávky státní sociální podpory – příspěvek na bydlení v částce 949,- Kč měsíčně, že od listopadu 2005 je jí vyplácen starobní důchod, že od roku 1991 byla opakovaně v evidenci uchazečů o zaměstnání, že od roku 2000 jí nebyla přiznána podpora v nezaměstnanosti z důvodu neodpracované potřebné doby, že evidence v době od 23. října 2002 do 15. prosince 2002, od 16. dubna 2003 do 29. června 2003 a od 14. května 2004 do 19. srpna 2004 byly ukončeny z důvodu sankčního vyřazení a že evidence od 29. prosince 2004 do 15. listopadu 2005 skončila na vlastní žádost. Odvolací soud především konstatoval, že ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Přitom vážnost důvodů neužívání bytu (ve smyslu §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.) musí být posuzována z objektivního hlediska; obecně lze za vážné pokládat takové důvody, které brání nájemci byt užívat. S přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu není podle názoru odvolacího soudu neužíváním bytu z vážných důvodů „neužívání bytu proto, že nájemkyně bydlí v jiném bytě, protože se tam odstěhoval její přítel, ona chce bydlet s ním, ale ponechat si i pronajatý byt pro syna“. Za vážný důvod nelze podle odvolacího soudu považovat ani nedodávání elektřiny a plynu do bytu způsobené neplacením ceny těchto médií žalovanou. Za této situace odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Na základě zjištěného skutkového stavu pak shodně se soudem prvního stupně usoudil na naplněnost výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák.; na rozdíl od něj však dovodil, že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – není výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přivolil k výpovědi z nájmu bytu z obou uplatněných výpovědních důvodů; vyklizovací povinnost žalované z bytu vázal podle §712 odst. 5 obč. zák. na poskytnutí pouhého přístřeší s odůvodněním, že nejde o rodinu s nezletilými dětmi.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.). V dovolání především napadla správnost skutkového zjištění, že předmětný byt neužívala k bydlení. V této souvislosti uvedla, že ho pravidelně užívala i v době výpovědi a že pouze občas přespala u svého přítele J. K.; to by mohla prokázat nejen svědeckou výpovědí J. K. Navíc po celou dobu – s výjimkou asi deseti dnů z důvodu hospitalizace – v bytě bydlel její syn D. P. přesto, že byt byl odpojen od dodávky plynu a elektřiny. Dále namítla, že i kdyby byt trvale opustila, nebylo by namístě přivolení k výpovědi z nájmu, neboť nájemcem by už byl v důsledku přechodu nájmu její syn. Za této situace nemohl být ani naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. V dovolání rovněž zpochybnila správnost právního závěru, který ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Uvedla, že důvodem neplacení nájemného byla její přechodná tíživá sociální situace, že odvolací soud vyložil okolnosti zjištěné v odvolacím řízení izolovaně bez návaznosti na její tvrzení a současně jí neumožnil, aby vyvrátila správnost takových zjištění; v tomto ohledu je jeho rozhodnutí v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Poté v dovolání podrobně popsala důvody, které jí podle jejího názoru v kritické době neumožňovaly platit nájemné z bytu. Zdůraznila, že dlužné nájemné včetně poplatku z prodlení uhradila, od začátku roku 2004 platí rovněž běžné nájemné a na vlastní náklady zrekonstruovala elektroinstalaci v bytě. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, vyvracel správnost užitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo (ohledně obou výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák.) změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák.; jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů v tomto směru zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (po doplnění dokazování v odvolacím řízení) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový stav rozhodný pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o. s. ř. (ve spojení s §211 o. s. ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. půjde v dovolacím řízení zejména o posouzení správnosti právního závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. je naplněn. Především však bude zapotřebí vyřešit předběžnou právní otázku, tj. otázku, zda žalovaná měla pro neužívání bytu vážný důvod.
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. Pronajímatel přitom může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a z důvodů taxativně zákonem stanovených (§711 odst. 1 obč. zák.).
Podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. může pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů a nebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. předpokládá stav neužívání (občasného užívání) bytu, a dále rovněž to, že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné (závažné) důvody, pro které nájemce neužívá byt k účelu, k němuž je určen, tedy k bydlení. Přitom výkon práva na bydlení se nevztahuje pouze na užívání vymezené technicko-stavební plochy, ale také na uspokojování potřeb bydlení, které v současné době nespočívají pouze v přenocování, ale v celém komplexu zajišťování potřeb člověka v jeho materiální i duševní rovině (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. března 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, uveřejněný pod č. 41, ve svazku č. 21 z roku 2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
Pro úplnost je zapotřebí uvést, že o neužívání bytu jde tehdy, kdy byt není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení; tak tomu je např. tehdy, kdy nájemce bydlí u své družky nebo u svých příbuzných, tedy v bytě, ke kterému nemá právo nájmu a ani právo společného nájmu (srov. R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe doposud nezaznamenala odklon, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2000, sp. zn. 26 Cdo 451/99). Soudní praxe také dovodila, že užívání bytu pouze členy rodiny (bez toho, že by byt současně užíval i nájemce) nemůže vyloučit aplikaci výpovědního důvodu ve smyslu §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 195/2004, a ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 26 Cdo 1347/2004). Zbývá dodat, že dovolatelce se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud dovodil, že v daném případě šlo o neužívání bytu.
Existenci výpovědního důvodu soud posuzuje k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že jde o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák.; k tomuto okamžiku tedy také posuzuje, zda na základě zjištěných skutečností je naplněn zákonný předpoklad uvedeného ustanovení – neexistence vážného (závažného) důvodu neužívání (občasného užívání) bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 31. srpna 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, uveřejněném pod č. 26 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí), vyslovil právní názor, že právní normu vtělenou do ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. činí užitý pojem „bez vážného důvodu“ normou s relativně neurčitou hypotézou. V důsledku toho je na soudu, aby v konkrétním případě z předem neurčité množiny skutečností vymezil (např. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí určí vlastní obsah hypotézy normy, kterou aplikuje. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda zmíněné okolnosti, pro něž není byt nájemcem užíván, jsou v té které věci dány, přičemž je nutno při hodnocení jejich důležitosti (vážnosti) z hlediska ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele, zejména jeho zájem na řádném využití bytu. Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že vážnost důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu) a nikoliv podle subjektivních představ nájemce bytu (srov. dosud nepřekonané R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný pod č. 65 v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 16. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 226/2000, uveřejněný pod C 486 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ustálená soudní praxe je jednotná rovněž v názoru, že vážnými důvody neužívání bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. jsou pouze takové okolnosti, které dočasně brání nájemci, aby byt užíval (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, z 27. října 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, a ze 7. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 1954/99). Je proto třeba, aby okolnosti daného případu nasvědčovaly tomu, že jde o stav přechodného neužívání bytu, který po odpadnutí jeho důvodu pomine. Na takový stav je mimo jiné možno usuzovat i z toho, po jak dlouhou dobu nájemce byt neužívá (užívá pouze občas). Ani Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 10. června 2003, sp. zn. I ÚS 360/02, použití tohoto hlediska nevyloučil; naopak jej připustil, avšak jeho použití omezil zejména na ty případy, kdy má nájemce fakticky zajištěnou trvalou možnost bydlení jinde a vzniká tak nepoměr mezi právy nájemce a povinnostmi pronajímatele (srov. odůvodnění citovaného nálezu). Obecně lze mít za to, že vážnými důvody, pro něž není byt nájemcem užíván, mohou být např. ústavní léčení či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu či členů jeho domácnosti. Vážným důvodem neužívání bytu může být rovněž výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. O vážný důvod neužívání bytu nájemcem jde i tehdy, není-li pronajímatel způsobilý zajistit do nájemcova bytu nepřetržitou dodávku pitné vody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1733/2002, uveřejněný pod C 1775 ve svazku 24 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu učinil rovněž skutkový závěr, že důvodem neužívání bytu bylo to, že „nájemkyně bydlí v jiném bytě, protože se tam odstěhoval její přítel, ona chce bydlet s ním, ale ponechat si i pronajatý byt pro syna“, jinak řečeno především to, že v rozhodné době žalovaná (i se synem) uspokojovala svou bytovou potřebu bydlením u svého přítele v L. (a předmětný byt si hodlala ponechat pro syna). Zbývá dodat, že správnost tohoto skutkového závěru se žalované prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. rovněž nepodařilo zpochybnit. Musí-li být vážnost důvodů neužívání bytu (ve smyslu §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.) posuzována z objektivního hlediska a obecně lze za vážné pokládat důvody, které brání nájemci byt užívat, pak bydlení žalované u J. K. (navíc relativně dlouhou dobu) nelze (a to i s přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře) pokládat za vážný důvod neužívání bytu. Je tomu tak mimo jiné i proto, že za situace, kdy byl předmětný byt opuštěn, nebyl naplněn zájem pronajímatelů (navíc v daném případě rovněž obce, která má specifické postavení při uspokojování potřeby bydlení občanů žijících na jejím území) na řádném využití bytu k bydlení, tj. zájem, který nelze v naznačených souvislostech bez dalšího pominout. Lze jen dodat, že pro posouzení vážnosti důvodů neužívání bytu (§711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.) je nerozhodné, kde nájemce v době dání výpovědi z nájmu bytu bydlí, resp. zda má jinou možnost bydlení; rozhodující je pouze to, že nájemce byt – bez vážných důvodů – neužívá.
Z uvedených důvodů lze pokládat za správné právní závěry, které odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Je-li proto namístě přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. (navíc s bytovou náhradou v podobě pouhého přístřeší – viz §712 odst. 5 obč. zák.), je nerozhodné, zda jsou popřípadě správné právní závěry, které odvolací soud učinil ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.; případná nesprávnost tohoto závěru nemůže mít totiž žádný vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Za této situace se již dovolací soud – zejména z důvodu nadbytečnosti – nezabýval posouzením, zda výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. lze vzhledem ke zjištěným skutečnostem pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Z toho vyplývá, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož se dovolatelce správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím užitých dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobcům náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu