ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3590.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3590/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) MUDr. J. Š., a b) F. Š., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému JUDr. Z. K., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 253/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2006, č.j. 28 Co 140/2006-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. ledna 2006, č.j. 8 C 253/2004-30, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 21, II. kategorie, sestávajícího z jedné obytné místnosti a příslušenství, v 6. nadzemním podlaží domu čp. 1388, V H. 9, v P. 4 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“); výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne
21. srpna 2006, č.j. 28 Co 140/2006-44, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II.).
Soudy obou stupňů měly za prokázané, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu, v němž se nachází předmětný byt (žalobce a/ má spoluvlastnický podíl ve výši pět osmin a žalobce b/ má spoluvlastnický podíl ve výši tří osmin), že žalovanému byl předmětný byt přidělen rozhodnutím ONV v P. 4 ze dne 27. 2. 1985, že dne 10. 4. 1985 žalovaný uzavřel s Obvodním podnikem bytového hospodářství v Praze 4 dohodu o užívání bytu, že se jeho právo osobního užívání bytu transformovalo dnem 1. 1. 1992 na nájem bytu, že v roce 2002 uzavřel manželství s I. K., že jeho manželka je nájemkyní bytu v P. 4, U K. 9, sestávajícího z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství (dále též „byt U K. 9“), že spolu s ní v tomto bytě žijí tři děti ve věku 23, 20 a 17 let, že nejmladší syn má mozkovou dysfunkci, že stále ještě navštěvuje základní školu a vzhledem ke své indispozici má zvýšené nároky na pobyt v klidném prostředí, že žalovaný je advokátem a má advokátní kancelář v územním obvodu P. 4, že má ještě dvě pobočky, a to v územním obvodu P. 2 a v B. na okrese S., že v souvislosti s vyřizováním právních kauz z pobočky B. zůstává i několik dnů v týdnu mimo své bydliště, že dochází za manželkou do bytu U K. 9, že tam občas i přespí, že v takovém případě musí některé z dětí přespat v jeho bytě, že se pro přeplněnost k ní nemůže trvale nastěhovat, že u ní pobýval delší dobu jen po návratu z nemocnice (byl po operaci a manželka se o něho starala), že se snaží nevyhovující bytovou situaci řešit a požádal o vydání stavebního povolení na výstavbu bytové jednotky, že mu žalobci dali výpověď z nájmu bytu (obsaženou v žalobě) jednak proto, že předmětný byt bez vážných důvodů neužívá, popřípadě ho bez závažných důvodů užívá jen občas a dále i proto, že má dva byty.
Po právní stránce soudy obou stupňů uzavřely, že nebyly splněny předpoklady pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), neboť na žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden ze dvou bytů – když žádný z bytů velikostí nedostačuje bytové potřebě žalovaného a členů jeho rodiny a když žalovaný má snahu o řešení této nevyhovující situace. Rovněž po právní stránce uzavřely, že nebyly splněny ani předpoklady pro přivolení k výpovědi podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., neboť občasnou nepřítomnost žalovaného v bytě nelze pokládat za neužívání bytu ani za užívání bytu jen občas. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně po právní stránce ještě dovodil, že uzavřením manželství s I. K. vzniklo žalovanému nejen právo společného nájmu k bytu „U K. 9“ ale současně i jeho manželce právo společného nájmu k předmětnému bytu. V odůvodnění svého rozsudku k tomu odvolací soud uvedl, že podstata tohoto práva spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a nedílně. Výpověď z nájmu bytu proto musí být dána oběma manželům, společným nájemcům bytu a oběma musí být také doručena. Podle odvolacího soudu pak mají manželé – společní nájemci bytu ve smyslu §703 a násl. obč. zák. – v řízení
o přivolení k výpovědi z nájmu bytu postavení nerozlučných společníků. Žalobu
o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podanou jen proti jednomu z nich tak zamítl i pro nedostatek pasivní věcné legitimace.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“ Jako dovolací důvody uplatnili, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vadu řízení spatřovali v tom, že odvolací soud ačkoliv posoudil pasivní věcnou legitimaci v daném řízení odlišně od soudu prvního stupně, nezrušil jeho rozsudek a věc mu nevrátil k dalšímu řízení, aby mohlo být postupováno podle §118a o.s.ř., případně podle §92 o.s.ř. Tím znemožnil žalobcům realizovat jejich procesní práva. Nesprávné právní posouzení spatřovali v tom, že nebyl naplněn předpoklad, že po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Namítali, že výdělkové poměry rodiny žalovaného jsou velmi dobré a žalovaný s manželkou mohli řešit svou bytovou situaci jiným způsobem – pronájmem či koupí jednoho většího bytu. Namísto toho žalovaný a jeho manželka setrvávají v bytech s regulovaným nájemným a poškozují tak majetková práva pronajímatelů. Dovolatelé vyslovili přesvědčení, že při vědomí široké nabídky bytů k pronájmu či prodeji v dané lokalitě, při solidních majetkových poměrech rodiny žalovaného a při existenci nevyváženého regulovaného nájemného byla vyloučena aplikace části ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. týkající se případu, že na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, vyloučena. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V uvedené věci nepřichází přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v úvahu, jelikož rozsudek soudu potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnili.
K jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají.
V daném případě spočívá rozhodnutí odvolacího soudu jednak na právním závěru, že žalovaný není v řízení věcně pasivně legitimován, a dále na právním závěru, že nebyl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák.
Dovolatelé ve vztahu k prvnímu z obou závěrů namítali, že je soudy obou stupňů nepoučily podle §118a o.s.ř. o možném jiném právním posouzení věci a že je tedy řízení zatíženo tzv. jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). K tomu je však třeba uvést, že k takové vadě dovolací soud přihlíží (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud dodává, že odvolací soud není vázán, skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o.s.ř.) a že postup podle ustanovení §118a odst.1 o.s.ř. ve spojení s §118a odst. 2 o.s.ř. anebo podle §118a odst. 3 o.s.ř., přichází v úvahu jen tehdy, ukáže-li se, že účastník řízení dosud nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně nebo nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, které jsou pro právní posouzení věci významné. Uvedený postup však nepřichází v úvahu tehdy, jestliže účastník vylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl úplně (případně navrhl důkazy), ale nepřikládal jim správný právní význam. Soud totiž není povinen poučovat v průběhu řízení účastníky řízení o výkladu hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1450/97, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod př. č. 23, ročník 1998, sešit 3). V projednávané věci žalobci již v žalobě poskytli úplná tvrzení (že žalovaný uzavřel manželství, že výpověď z nájmu bytu dali jen žalovanému a že jen proti němu vedou řízení o přivolení k výpovědi, přičemž již v žalobě dovozovali společný nájem bytu žalovaného a jeho manželky k jejímu bytu) o právně relevantních skutečnostech významných pro právní posouzení pasivní věcné legitimace v dané věci.
Nelze-li – vzhledem k nezpůsobilému dovolacímu důvodu, který dovolatelé použili – zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu vztahujícímu se k otázce pasivní věcné legitimace, bylo pak nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval správností závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. Za situace, kdy nebyl prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybněn právní závěr odvolacího soudu o nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného, by rozhodnutí dovolacího soudu nemohlo vyznít pro dovolatele příznivěji.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu