ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.366.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 366/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce J. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) MUDr. J. Š., a 2) Ing. Z. A. (dříve Š.), zastoupeným advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 184/2000, o dovolání první žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2005, č. j. 39 Co 385/2005-258, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2005, č. j. 39 Co 385/2005-258, se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o návrhu na zastavení řízení a ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k první žalované (III., IV.) zrušen a řízení vůči první žalované zastaveno, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 3. 2005, č. j. 43 C 184/2000-234 (poté, co pravomocným usnesením ze dne 30. 9. 2004, č. j. 43 C 184/2000-206, vyhověl návrhu původního žalobce ak. arch. J. Š. /dále též „původní žalobce“/ a podle §107a o.s.ř. rozhodl, že připouští vstup J. V. do řízení na místo původního žalobce, a poté, co žalobce J. V. vzal žalobu v plném rozsahu zpět s odůvodněním, že obě žalované se z předmětné nemovitosti odstěhovaly), výrokem I. zastavil řízení vůči 2. žalované, výrokem III. zamítl návrh na zastavení řízení vůči 1. žalované, a výrokem IV. uložil 1. žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat dům čp. 898, na stavební parc. č. 1711/4, k.ú. P., okr. P. (dále „předmětné nemovitosti“, resp. „předmětný dům“ nebo „dům“), a to do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a IV.). Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že původní žalobce byl výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, že jeho manželství s 1. žalovanou uzavřené dne 11. 7. 1967 bylo pravomocně rozvedeno ke dni 18. 4. 2000, a že kupní smlouvou ze dne 19. 2. 2004 (s právními účinky vkladu ke dni 20. 2. 2004) prodal tyto nemovitosti žalobci J. V. Měl rovněž za prokázáno, že 1. žalovaná v předmětném domě bydlela od roku 1967, kdy se do něj nastěhovala po sňatku s původním žalobcem, že se za trvání manželství podílela na jeho stavbě a údržbě, a že po rozvodu jejich manželství nedošlo mezi nimi k dohodě o bydlení 1. žalované v domě; k takovéto dohodě nedošlo ani poté, kdy jej nabyl do vlastnictví J. V. Vzhledem k tomu, že 2. žalovaná souhlasila se zpětvzetím žaloby, soud prvního stupně řízení vůči ní podle §96 odst. 2 o.s.ř. zastavil. Protože 1. žalovaná se zpětvzetím žaloby nesouhlasila, přičemž namítala, že dům neopustila dobrovolně, ale proto, že se obává o své zdraví a život, že dosud nebylo vypořádáno SJM s původním žalobcem a v domě se nachází jejich společné věci, že nemá jinou možnost bydlení, a že proto požaduje náhradní byt, hodnotil soud prvního stupně zpětvzetí žaloby žalobcem ve vztahu k ní jako neúčinné, a s odkazem na ustanovení §96 odst. 3 o.s.ř. návrh na zastavení řízení vůči ní „zamítl“. Žalobě na vyklizení nemovitosti vůči 1. žalované poté vyhověl, když v souladu s ustanovením §126 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) dovodil, že žalobce jako vlastník nemovitosti má právo na její nerušené užívání; povinnost 1. žalované k vyklizení předmětného domu však s odkazem na ustanovení §3 obč.zák. vázal na zajištění náhradního bytu (odpovídajícímu §712 odst. 2 obč.zák.) s odůvodněním, že realizace vlastnického práva žalobce, aniž by byla pro ni zajištěna bytová náhrada, by byla v rozporu s dobrými mravy. Přihlédl přitom k tomu, že 1. žalovaná předmětný dům užívala zcela právem jako manželka původního žalobce po dobu více než 30 let, že se významně podílela na jeho stavbě a údržbě, že pečovala o společnou domácnost, vychovala zde dvě děti, a že se po rozvodu 30 let trvajícího manželství v důchodovém věku ocitla bez prostředků a bez bytu; zdůraznil, že podle kupní smlouvy, kterou původní žalobce převedl předmětný dům na J. V., byla kupní cena stanovena neúměrně nízká právě s ohledem na to, že nemovitost je obsazena.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 25. 11. 2005, č.j. 39 Co 385/2005-258, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o návrhu na zastavení řízení a ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k 1. žalované ( výroky III. a IV.) zrušil, a řízení vůči ní zastavil; dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovanou a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že soud prvního stupně se při rozhodování o zpětvzetí žaloby dopustil procesního pochybení, když svým postupem (tím, že v rozporu s ustanovením §96 odst. 3 o.s.ř. nerozhodl, že zpětvzetí není účinné) zkrátil účastníky řízení na jejich právech (proti usnesení, jímž by hodnotil zpětvzetí žaloby vůči 1. žalované jako neúčinné, je přípustné odvolání), přičemž v řízení pokračoval, aniž by vyčkal právní moci vydaného rozhodnutí. Na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal odlišný názor na vážnost důvodů uplatněných 1. žalovanou pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby. Dospěl k závěru, že jí uváděné důvody nesouhlasu a odkaz na §3 odst. 1 obč.zák. se v rovině etické mohou vztahovat toliko k jejímu bývalému manželovi (původnímu žalobci), ke stávajícímu žalobci je však nemůže opodstatněně uplatnit; současně podotkl, že se nejedná o řízení, které by bylo možno charakterizovat jako iudicium duplex, a že ani „ve věci nebylo lze očekávat pro 1. žalovanou vydání příznivého rozsudku“. Na základě toho uzavřel, že 1. žalovaná neuplatnila vážný důvod pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby.
Usnesení odvolacího soudu – ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o návrhu na zastavení řízení a ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k 1. žalované zrušen a řízení zastaveno, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovanou – napadla 1. žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
Naplnění prvního dovolacího důvodu (§241a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud tím, že rozhodl o věci samé, aniž nařídil jednání, nevyzval ji k vyjádření a nezjistil její procesní stanovisko k odvolání žalobce a aktuální situaci jejího bydlení v předmětném domě, odňal jí v průběhu odvolacího řízení nesprávným postupem možnost jednat před soudem; v této souvislosti mu též vytýká, že založil své rozhodnutí výhradně na nevěrohodných a rozporných tvrzeních žalobce a nevzal v úvahu její tvrzení a důkazy zjištěné soudem prvního stupně. Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) dovozuje z toho, že odvolací soud neposoudil v souladu s ustanovením §96 odst. 3 o.s.ř. vážné důvody jejího nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, ačkoliv je nejen tvrdila, ale i prokázala. Uvádí, že má „existenční, procesně – ekonomické, právní i morální důvody pro meritorní rozhodnutí“ a poukazuje na to, že dosud není skončeno řízení o vypořádání SJM s původním žalobcem, že se dosud ani nezačalo jednat o zpřístupnění jejich společného družstevního bytu, který její bývalý manžel sám užívá, a že současný žalobce J. V. – poté, co se stal v roce 2004 vlastníkem předmětného domu – jí úplně znemožnil v domě bydlet. Dovolatelka má za to, že vzhledem k jejímu podílu na vybudování domu a jeho údržbě, jakož i vzhledem k jejímu věku, zdravotnímu stavu a sociálním poměrům má nejen morální, ale i právní nárok na důstojné vyřešené své bytové situace. Dovolává se postupu podle ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. a s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu „sp.zn. II. ÚS 249/97“ vyslovuje názor, že ve vztahu k jejímu případu by „čistě pozitivistická aplikace ustanovení §126 obč.zák. vedla k porušení ústavnosti“. Nesouhlasí ani s výší nákladů řízení žalobce v řízení před soudem prvního stupně. Navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení; navrhla rovněž, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření poukázal na to, že vzal žalobu zpět poté, co obě žalované předmětný dům vyklidily, a že 1. žalovaná se ke zpětvzetí žaloby vyjádřila při jednání soudu dne 31. 3. 2005, kdy uvedla, že dům opustila. Podle jeho názoru 1. žalovaná nemá vážné důvody ve smyslu §96 odst. 3 o.s.ř., pro něž by mělo být v řízení pokračováno, a řízení také není postiženo vadami. Má zato, že důvody uváděné v dovolání se týkají vypořádání SJM s jejím bývalým manželem a nikoliv jeho, a popírá, že by ji z předmětného domu násilně vystěhoval. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť není podle §239 o.s.ř. přípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o.s.ř.), a že je podle §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno.
Podle čl. II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno po 1. 4. 2005 (dne 25. 11. 2005), ale - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“; proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. , jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a to i tehdy, když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka v dovolání výslovně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jehož naplnění spatřuje v odnětí možnosti jednat před odvolacím soudem (§229 odst. 3 o.s.ř.) a v pochybení při provádění a hodnocení důkazů. Vzhledem k tomu, že obsahově její dovolací námitky směřují ve svých důsledcích proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem (posouzení vážnosti důvodů pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby z hlediska ustanovení §96 odst. 3 o.s.ř.), zabýval se jimi dovolací soud v rámci dalšího uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Podle §96 odst. 1 o.s.ř. žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí (§96 odst. 2 o.s.ř.).
Podle §96 odst. 3 o.s.ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení.
Občanský soudní řád blíže neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při posuzování vážnosti (závažnosti) důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku; s přihlédnutím k nim je proto třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném oprávněném zájmu žalované strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat s návrhem na zahájení řízení) pokračovat ve sporu. Relevantní vážné důvody, pro které by zpětvzetí žaloby nemělo být účinné, a o žalobě by mělo být rozhodnuto meritorně, jsou dány zejména tam, kde řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu, a v řízení sporném (ovládaném dispoziční zásadou) především tehdy, kdy řízení mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany občanskoprávního vztahu nebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální, procesně ekonomický) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat s návrhem na zahájení řízení) - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, uveřejněné pod C 2055 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26, dále např. jeho usnesení ze dne 23. 11. 2004, sp.zn. 32 Odo 158/2004.
V projednávané věci jde o žalobu na vyklizení rozvedené manželky z domu, který byl ve výlučném vlastnictví druhého z manželů (původního žalobce), nyní ve vlastnictví jeho právního nástupce.
Soudní praxe (srov. zprávu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, jakož i judikatura níže citovaná) je ustálena v názoru, že manžel, který za trvání manželství užívá byt v domě (dále též jen “byt”), jehož vlastníkem je druhý z manželů, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od existujícího rodinně právního vztahu, neboť obsah tohoto vztahu je kromě jiného tvořen povinností manželů žít spolu (§18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „zákon o rodině“) i vzájemnou vyživovací povinností manželů (§91 zákona o rodině). Na tomto základě má manžel - nevlastník právo bydlet se svým manželem v bytě nacházejícím se v domě ve vlastnictví druhého manžela a druhý manžel (vlastník) má povinnost mu toto bydlení (užívání bytu) umožnit. Rozvodem manželství uvedený právní důvod bydlení zaniká a manžel (vlastník) se může domáhat vyklizení bytu podle §126 odst. 1 obč.zák.
Nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, kterému rozvodem manželství zanikl právní důvod užívání domu (bytu) ve vlastnictví druhého manžela, a který je proto povinen dům (byt) vyklidit, není v občanském zákoníku výslovně upraven; přesto však podle ustálené soudní praxe nelze dovodit, že rozvedenému manželovi v takovém případě bytová náhrada nepřísluší. Jeho právní postavení – při zániku jeho právního důvodu bydlení – musí být posouzeno analogicky (§853 obč.zák.) podle toho ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je §713 odst. 1 obč.zák. upravující nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu byl – stejně jako v případě manžela užívajícího byt v domě ve vlastnictví druhého z manželů – za trvání manželství odvozen od existence manželství, a jemuž rozvodem tento právní důvod bydlení zanikl. Jde-li o formu bytové náhrady, použije se opět analogicky (§853 obč.zák.) ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč.zák. – jinak řečeno takovému rozvedenému manželovi přísluší při vyklizení náhradní byt a v případě existence důvodů zvláštního zřetele hodných může soud rozhodnout, že má právo jen na náhradní ubytování; i v těchto případech lze na základě konkrétních skutkových zjištění bytovou náhradu odepřít pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1999, sp.zn. 26 Cdo 2175/98, ze dne 29. 8. 2000, sp.zn. 26 Cdo 813/99 /uveřejněno pod č. 118 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura/, ze dne 14. 12. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1801/2000, ze dne 8. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 839/2000 /uveřejněno pod C 16 ve svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/, ze dne 17. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2962/99 /uveřejněno pod C 46 ve svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/, ze dne 4. 8. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2293/2004, a ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 226/2005).
Rozhodování týkající se bytové náhrady je součástí rozhodování o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Věcí samou je pak vždy vyklizení (bytu), ať v nájemních věcech nebo v jiných bytových věcech, jestliže podle hmotného práva přichází v úvahu uložení povinnosti vyklidit byt (dům) až poté, co bude zajištěna příslušná bytová náhrada. Přitom platí, že požadavek na zajištění bytové náhrady může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, jakožto obranu ve sporu o vyklizení bytu (domu); mimo tento rámec oporu v hmotném právu nemá (srov. rozhodnutí uveřejněné pod poř. č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002).
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že zanikl-li 1. žalované rozvodem manželství s původním žalobcem právní důvod užívání předmětného domu, příslušela jí při vyklizení zásadně bytová náhrada ve formě náhradního bytu (pokud by nepřicházelo v úvahu náhradní ubytování případně odepření bytové náhrady). Rozhodnutí o bytové náhradě pro 1. žalovanou bylo součástí rozhodování v dané věci, tj. o vyklizení předmětného domu; žalovaná měla tudíž právní zájem na jejím meritorním rozhodnutí. Byla-li v průběhu řízení vzata žaloba zpět, lze dovodit, že 1. žalovaná měla vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby ve smyslu ustanovení §96 odst. 3 o.s.ř.
Dovolací soud je toho názoru, že toto právní postavení 1. žalované nemohlo být dotčeno ani změnou ve vlastnických vztazích k předmětnému domu.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněný pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002 /dále „R 31/2002“/, rozsudek ze dne 26. 8. 2002, sp.zn. 26 Cdo 2658/2000, uveřejněný pod C 1364 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19) je v nájemních věcech ustálena v názoru, že právo užívat byt do zajištění bytové náhrady svědčící rozvedenému manželovi, jemuž byla pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely uložena povinnost byt vyklidit, se váže k bytu, z nějž je vyklizován, nikoli k osobě druhého z rozvedených manželů, který byl určen výlučným nájemcem bytu. Z odůvodnění rozhodnutí R 31/2002 (jakož i např. z rozsudku ze dne 31. 5. 2004, sp.zn. 32 Odo 1109/2003, uveřejněného pod C 2790 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 30), ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2298/2004, ze dne 23. 11. 2007, sp.zn. 26 Cdo 3228/2006, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2491/2004, a ze dne 1. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2096/2000) dále vyplývá, že povinnost rozvedeného manžela (výlučného nájemce bytu) strpět výkon práva druhého z rozvedených manželů, který má byt vyklidit, v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, přechází na jeho právního nástupce.
Z uvedených právních závěrů lze vycházet i v případě práva na bydlení svědčícího rozvedenému manželovi, jemuž rozvodem manželství zaniklo právo užívat byt (nemovitost) ve výlučném vlastnictví druhého z rozvedených manželů a který má byt vyklidit zásadně až po zajištění bytové náhrady.
Dospěl-li tedy odvolací soud v projednávané věci k závěru, že 1. žalovaná nemá vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, není jeho právní posouzení věci správné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. usnesení odvolacího soudu v napadené části zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu