ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.4364.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4364/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně M. Ř., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. d. s. s. v. R. – v. l., o zaplacení částky 374.211,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 471/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. června 2006, č. j. 38 Co 206/2004-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 9. 2003, č. j. 14 C 471/2002-29, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 374.211,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 6. 2006, č. j. 38 Co 206/2004-54, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za prokázáno, že usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 31. 12. 1999, č. j. 39K 81/99-138 byl prohlášen konkurs na majetek žalovaného – Z. d. s. s. v. R. – v. l. a ustanoven správce konkursní podstaty, a že účinky prohlášení konkursu nastaly dne 31. 12. 1999. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 374.211,- Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání majetkového podílu v družstvu, byla podána dne 3. 4. 2002. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že žalovaný není v tomto řízení pasivně věcně legitimován, neboť před podáním žaloby byl na majetek žalovaného prohlášen konkurs a podle ustanovení §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném ke dni účinnosti prohlášení konkurzu, dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešla na správce konkursní podstaty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (nezastoupena advokátem) dovolání, které doplnila prostřednictvím advokáta, který jí byl ustanoven soudem. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Namítá, že v době podání žaloby neměla žádné informace o tom, že na majetek žalovaného byl prohlášen konkurs, a poté co jí tato skutečnost známa byla, nevěděla, že se jedná o vadu žaloby a jakým způsobem má postupovat, neboť o tom nebyla nikým poučena. Pokud by jí bylo známo, jakým způsobem má vadu žaloby odstranit, učinila by tak.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). K jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolaní podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu rovněž nejde.
Nad rámec uvedeného zbývá podotknout, že v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu poučovací povinnost soudu se vztahuje toliko na procesní práva a povinnosti účastníků, není věcí soudu, aby poučoval žalobce o hmotném právu, resp. v otázce věcné legitimace (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, publikované pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97). Je-li tedy žalován někdo, kdo není pasivně věcně legitimován, nejde o vadu žaloby zhojitelnou postupem podle §43 o. s. ř., popř. §5 o. s. ř.
Pokud soud prvního stupně zamítl žalobu, podanou proti žalovanému, na jehož majetek byl již před podáním žaloby prohlášen konkurs, (tj. žalobu podanou proti úpadci), týkající se majetku konkursní podstaty úpadce, a to z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalovaného, přičemž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, postupovaly soudy obou stupňů zcela v souladu s ustálenou judikaturou (srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, publikované pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 1998).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu