ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.447.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 447/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně B. Š., zastoupené advokátem, proti žalované H. D., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 16/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. srpna 2005, č. j. 19 Co 5/2005-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 11. 2004, č. j. 5 C 16/2004-48, výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 2, II. kategorie, sestávajícímu ze dvou pokojů, kuchyně a společného WC, situovanému v prvním poschodí domu č. p. 625, or. č. 10, v Brněnské ulici v J. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a určil, že nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty; výrokem II. uložil žalované byt vyklidit do 15ti dnů od právní moci rozsudku po zajištění přístřeší a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 8. 2005, č. j. 19 Co 5/2005-66, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů po zajištění přístřeší, potvrdil ho ve výrocích I. a III. a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že dne 5. 2. 2001 uzavřela se žalovanou smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, že žalovaná nezaplatila nájemné a zálohy na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále úhrada za služby) za dobu delší než tři měsíce (červenec 2002 až únor 2003), že ke dni podání žaloby dlužila 15.274,- Kč, že pokračovala v neplacení nájemného v období od září 2003 do února 2004, že žalobkyně se opakovaně domáhala zaplacení dlužného nájemného žalobou u soudu (ve věcech vedených u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 79/2003 a sp. zn. 12 C 142/2004), že v průběhu řízení v dané věci žalovaná uhradila na účet žalobkyně postupně částku 22.144,- Kč, že žalovaná nebyla v roce 2002 a 2003 hospitalizována, a že se k ní do bytu nastěhovala v roce 2002 její dcera s manželem a s dětmi. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) je dán, a že vyhovění žalobě nebrání ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Pokud žalovaná poukazovala na svůj nepříznivý zdravotní stav a finanční problémy, konstatoval, že nebyla hospitalizována v době, které se neplacení nájemného týkalo, takže na její finanční poměry nemohl mít její zdravotní stav výrazný vliv. K námitce žalované, že pověřila placením nájemného svoji dceru, uvedl, že ji to nezbavovalo povinnosti ověřit si, zda je nájemné řádně placeno; navíc byla žalobkyní opakovaně o placení upomínána, a to i prostřednictvím soudního řízení. Skutečnost, že v průběhu řízení podstatnou část dluhu na nájemném uhradila, nepovažoval za snahu o nápravu protiprávního stavu, ale o reakci na řízení v dané věci; navíc i v průběhu tohoto řízení žalovaná v neplacení nájemného a úhrad za služby pokračovala. Pokud pak žalovaná poukazovala na nesrovnalosti ve vyúčtování úhrad na služby, nezbavovala ji ani tato tvrzená okolnost povinnosti platit běžné nájemné. Odvolací soud přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně, že povinnost žalované k vyklizení bytu nelze vázat na vyšší formu bytové náhrady než na přístřeší, neboť neshledal, že byla splněna – vedle podmínky, že jde o rodinu s nezletilými dětmi – rovněž podmínka spočívající v existenci důvodů zvláštního zřetele hodných (§712 odst. 5 věta druhá obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu označuje otázku, „zda může být postup žalobkyně domáhající se přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu porušování povinností žalovanou v souladu s dobrými mravy dle ust. §3 odst. 1 obč. zák., pokud sama žalobkyně vůči žalované porušuje povinnosti vyplývající jí z nájemní smlouvy a právního předpisu“. Poukazuje na to, že neplacení nájemného bylo z její strany reakcí na opakované neplnění povinnosti žalobkyně provádět vyúčtování záloh na služby, že v odvolacím řízení na tuto skutečnost upozorňovala, ale odvolací soud k ní nepřihlédl a nezohlednil ji; v tom spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Na existenci vady řízení usuzuje z toho, že v řízení nebylo postupováno podle §120 o. s. ř., když nebyly provedeny navržené důkazy, nebyly zjišťovány rozhodné okolnosti, ačkoliv byly v řízení tvrzeny a byly o nich nabízeny důkazy. V této souvislosti uvádí, že nabízela důkazy ohledně porušování povinností žalobkyní, avšak tyto nebyly provedeny. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) nebo existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Otázka označená dovolatelkou jako otázka zásadního právního významu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá, neboť jde o otázku, jejíž výklad se v judikatuře dovolacího soudu ustálil.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, ze dne 14. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2122/2004, usnesení ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002) dovodila, že okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné, nejsou právně rozhodné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata daného výpovědního důvodu; mohou být významné toliko pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Rovněž tak dovodila, že splnění povinnosti platit nájemné nelze podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, neboť nelze přehlédnout, že placení nájemného patří mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. dále např. rozsudky ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002). Uvedený závěr lze vztáhnout i na případ, kdy nájemce nezaplatil běžné nájemné z důvodu včas neprovedeného vyúčtování záloh na služby, a to tím spíše, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je naplněn i v případě, kdy je výše nájemného sporná (srov. např. rozsudek ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 514/2001), resp. kdy nájemce neplatí nájemné v plné výši, neboť s ní nesouhlasí (srov. např. usnesení ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 585/2002, a výše označený rozsudek sp. zn. 26 Cdo 2083/2002).
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud nepovažoval z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. za významnou žalovanou tvrzenou okolnost, že žalobkyně neprovedla vyúčtování úhrad za služby, neboť jí tato okolnost nezbavovala povinnosti platit řádně běžné nájemné, odpovídá jeho závěr ustálené judikatuře dovolacího soudu.
Pokud pak dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., je třeba poukázat na to, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči žalované.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu