ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.5265.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 5265/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) Ing. J. S., b) Ing. D. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) L. J., zastoupené advokátem, 2) D. J., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a zaplacení částky 57.379,03,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 241/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2007, č. j. 14 Co 18/2007, 14 Co 30/2007-284, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 7. 2006, č.j. 7 C 241/96-245, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. 7. 2006, č.j. 7 C 241/96-235, mimo jiné výrokem pod bodem VI. zamítl vůči oběma žalovaným jednak žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu „bytu o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím s vchodem napravo od východu ze schodiště v 1. patře domu č. p. 392, v P., Na Dlouhém lánu 2“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), kterou žalobci dali žalovaným podáním ze dne 9. 1. 1997, a dále žalobu, aby žalovaní zaplatili žalobcům společně a nerozdílně (ještě i s E. J. – původně žalovanou 1/) částku 57.379,- Kč spolu s poplatkem z prodlení to vše do tří dnů od právní moci rozsudku a výroky pod body VII. a IX. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně měl po provedeném dokazování za zjištěné, že právní předchůdci žalobců uzavřeli s Ing. B. K. [matkou původně žalované 1)] nájemní smlouvu, kterou jí od 1. 7. 1992 přenechali předmětný byt do nájmu na dobu neurčitou, že spolu s Ing. B. K. žila v bytě původně žalovaná 1) se svými dětmi – žalovanými 1) a 2), že Ing. B. K. odešla v červenci 1993 do domu s pečovatelskou službou, že od března 1994 se tam přihlásila k trvalému pobytu a že v bytě zůstala bydlet původně žalovaná 1) spolu s žalovanými 1) a 2).
Po právní stránce uzavřel, že na žalované 1) a 2) nepřešel nájem bytu podle §706 odst. 1 věty první a §708 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti nájemkyní Ing. B. K. (na rozdíl od původní žalované 1/, na niž nájem bytu přešel). Dovodil, že žalovaní 1) a 2) byli příslušníci domácnosti své matky – původně žalované 1), nikoliv příslušníci domácnosti své babičky Ing. B. K. Vzhledem k tomu, že žalovaní 1) a 2) nejsou nájemci bytu, nelze vůči nim ukončit (neexistující) nájemní poměr výpovědí a pokud jim byla přesto dána, nelze k ní přivolit a nelze ani žalobcům vůči nim přiznat nárok na nájemné a na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 3. 2007, č.j. 14 Co 18/2007, 14 Co 30/2007-284, mimo jiné potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích vůči žalovaným 1) a 2) a zrušil ho ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanými 1) a 2) a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I.).
Odvolací soud doplnil dokazování výslechem původně žalované 1) a žalovaného 2) a zjistil, že žalovaná 1) byla ve sledované době (červenci 1993) nezletilá (bylo jí třináct a půl roku), že navštěvovala školu a neměla žádný příjem a že sice žalovaný 2) byl již zletilý a pobíral mzdu, že se však na podzim 1993 z bytu natrvalo odstěhoval.
Po právní stránce shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žádnému z žalovaných nesvědčí nájemní právo k předmětnému bytu. Pokud jde o žalovanou 1), dovodil, že nežila s nájemkyní (babičkou) jako příslušník její domácnosti se souhlasem zákonných zástupců nebo na základě rozhodnutí příslušných orgánů, nýbrž proto, že se původně žalovaná 1) (její matka), která ji měla v péči, rozhodla bydlet v bytě své matky Ing. Boženy Kučerové. Z toho nedovodil projev vůle nezletilé vést s prarodičem společnou domácnost. Pokud se jednalo o žalovaného 2), dovodil, že u něho – s ohledem na zletilost a hospodářskou samostatnost – již úmysl trvalého soužití s nájemkyní bytu existoval. Opuštěním bytu nájemkyní Ing. B. K. vznikl jemu a původní žalované 1) společný nájem bytu ve smyslu §700 obč. zák. Nicméně vzhledem k tomu, že žalovaný 2) posléze byt opustil, zanikl za analogického použití §707 odst. 3 obč. zák. jejich společný nájem bytu a výlučnou nájemkyní bytu zůstala původně žalovaná 1). Vůči žalovaným 1) a 2) tedy nelze uplatnit právo na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu ani nárok na nájemné a na úhradu za plnění spojená s užíváním bytu.
Rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvod výslovně označili, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovali ve výkladu pojmu „společná domácnost“ podle ustanovení §115 obč. zák., tak jak jej odvolací soud vyložil ve vztahu k žalované 1). Žalobci napadli závěr odvolacího soudu, že žila-li žalovaná 1) jako nezletilá dcera původně žalované 1) v předmětném bytě společně s Ing. B. K. (svojí babičkou) bylo to jen z důvodu rodinněprávního vztahu a nelze proto hovořit o projevu vůle žalované 1) vést s Ing. B. K. – svojí babičkou – společnou domácnost. Namítali, že odvolací soud tak proti sobě postavil obsah pojmů společná domácnost a bydlení v bytě na základě rodinněprávního vztahu jako by šlo o situace protikladné, které se vzájemně vylučují. Podle jejich názoru se obsah těchto pojmů vzájemně překrývá a je pravidlem, že osoby v řadě přímé žijící ve společném bytě na základě rodinněprávního vztahu, budou také žít ve společné domácnosti ve smyslu ustanovení §115 obč. zák. Rovněž napadli závěr odvolacího soudu, že žalovaná 1) nemohla projevit svoji vůli vést s Ing. B. K. – svojí babičkou – společnou domácnost. Poukazovali na to, že sám odvolací soud připustil, že „k založení společné domácnosti není třeba souhlasu dítěte samotného, ale jeho zákonných zástupců“. Namítali, že forma ani způsob tohoto souhlasu není nikterak předepsán. Jestliže tedy nezletilé dítě bydlí dlouhou dobu se svým rodičem v bytě svého prarodiče, nutně se tak děje se souhlasem jeho rodiče – zákonného zástupce. Poukazovali i na to, že v důsledku názoru odvolacího soudu by tatáž osoba mohla být příslušníkem více domácností, když v předmětném bytě měla být jedna společná domácnost tvořená Ing. B. K. a původně žalovanou 1) a druhá domácnost tvořená původně žalovanou 1) a jejími dětmi – žalovanými 1) a 2). Vytýkali také odvolacímu soudu, že ze své vlastní iniciativy (aniž by to bylo některým z účastníků navrženo) provedl výslech žalovaného 2) a že pouze na základě jeho výpovědi dospěl k závěru, že posléze opustil společnou domácnost. Přitom pominul celou řadu dříve provedených důkazů, které výpověď žalovaného 2) vyvracely, a to že původně žalovaná 1) ještě i poté, kdy již žalovaný 2) (dle svého tvrzení opustil společnou domácnost) žádala žalobkyni b), aby mu pro něho vydala od domu klíče, že jeho přítomnost vykazovala v souvislosti s platbami za služby a že i žalovaný 2) ve svých podáních soudu označoval adresu, na níž je předmětný byt, jako adresu svého bydliště. Podle žalobců odvolací soud opomenul hodnotit celou řadu důkazů, čímž založil nepřezkoumatelnost rozhodnutí a porušil jejich právo na spravedlivý proces. I v tomto žalobci spatřují zásadní právní význam, když „není možné, aby nezákonný a protiústavní postup odvolacího soudu, byť vede pouze k pochybnému skutkovému závěru, bylo možno zpochybnit pouze případnou ústavní stížností a nikoliv mimořádným opravným prostředkem“. Vyslovili přesvědčení, že nesprávným právním posouzením se rozumí i nesprávná aplikace norem procesního práva. Závěrem navrhli, aby byl napadený rozsudek ve svém potvrzujícím výroku zrušen a aby byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným 1) a 2).
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci spojují dovolatelé zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s řešením otázky přechodu práva nájmu bytu na nezletilé dítě (vnučku nájemkyně bytu). Uvedená otázka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť jde o otázku, jejíž výklad je v judikatuře soudů ustálen a odvolací soud se od této judikatury neodchýlil.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od právního názoru vyjádřeného ve zprávě NS ČSR uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod č. 34, str. 202, podle něhož není vyloučeno, aby právo osobního užívání (nyní právo nájmu) bytu přešlo na nezletilé dítě. V uvedeném judikátu se dále uvádí, že v případech, v nichž jde o soužití nezletilého dítěte (vnuka, vnučky) s uživatelem bytu (s prarodičem), je třeba, aby dítě bydlelo s uživatelem bytu jako příslušník jeho domácnosti se souhlasem svých zákonných zástupců nebo na základě rozhodnutí příslušného orgánu. Také rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 10/2001 pod č. 119) výslovně připouští přechod práva nájmu bytu na nezletilé dítě; současně dovozuje, že práva a povinnosti vyplývající z nájmu bytu vykonává nezletilé dítě prostřednictvím svých zákonných zástupců (§26 obč.zák.) a v případě střetu zájmu pak prostřednictvím soudem ustanoveného zvláštního zástupce (§30 obč.zák.).
Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – vycházel z právního názoru (odpovídajícího ustálené judikatuře), že právo nájmu bytu může přejít na nezletilou vnučku nájemkyně bytu; dovolatelé se mýlí, dovozují-li rozpor napadeného rozhodnutí s hmotným právem z toho, že odvolací soud „v podstatě“ takovýto případ přechodu nájmu vyloučil. Jeho zamítavé rozhodnutí nespočívá na právním názoru, že podle §706 odst. 1 věty první obč.zák. nepřichází přechod práva nájmu bytu na (tehdy nezletilou) žalovanou 1) v úvahu, ale na právním názoru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro přechod práva nájmu ve smyslu uvedeného ustanovení, který odvolací soud učinil na základě skutkového závěru, že v dané věci nebyl prokázán úmysl žalované 1) žít se svojí babičkou v trvalém životním společenství.
Dovolatelé uvedený skutkový (a z něho vycházející právní) závěr odvolacího soudu zpochybňují námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem a předkládají jinou (vlastní) verzi skutkových okolností týkajících se jejího soužití s původní nájemkyní.
Dovolatelé tu však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Pokud dovolatelé zpochybňují správnost právního posouzení, že žalovanému 2) jako společnému nájemci bytu zanikl nájem bytu opuštěním společné domácnosti a činí tak námitkami, že odvolací soud vycházel především z výpovědi žalovaného namísto toho, aby přihlédl i k jiným skutečnostem ze spisu, které takové zjištění vyvracejí, i v tomto případě zakládají výtku nesprávného právního posouzení věci na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Tím opět uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., který je nezpůsobilým dovolací důvodem, je-li přípustnost dovolání založena podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Jestliže pak dovolatelé odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýkají vadu řízení při provádění dokazování, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005). K tomu lze jen dodat, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (srov. §120 odst. 2 o.s.ř.).
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2003, sešit 6). Uvedený závěr se uplatní i v posuzovaném případě, neboť dosud nebylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanými 1) a 2) před soudy nižších stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. prosince 2008
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu