ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.527.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 527/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce s. m. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) R. M., a 2) Markétě Musilové, zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp.zn. 12 C 265/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2006, č.j. 19 Co 401/2005-100, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2006, č.j. 19 Co 401/2005-100, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. října 2005, č.j. 12 C 265/2004-67, tak, že 2. žalovaná je povinna vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 7, III. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve 2. podlaží domu č.p. 255, or.č. 1 v ulici na Vyhlídce v J., jakož i ve výrocích o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 10. 2005, č.j. 12 C 265/2004-67, zamítl žalobu na vyklizení žalovaných z bytu č. 7, III. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve 2. podlaží domu č.p. 255, or.č. 1 v ulici na Vyhlídce v J. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že dne 23. 4. 2001 uzavřel smlouvu o nájmu bytu s M. M. (babičkou 1. žalovaného),
že jmenovaná v této smlouvě neuvedla žádnou osobu, s níž by v bytě žila, že zemřela, a že žalovaní jsou manželé. Na základě provedeného dokazování – zejména výslechu účastníků a svědků M. O. (matky 2. žalované), A. S. (nájemkyně bytu v předmětném domě) a K. M. (známého účastníků) vzal dále za zjištěno, že žalovaní při uplatňování odpočtu na daních a v žádosti o sociální podporu neuváděli, že spolu nežijí ve společné domácnosti, že 1. žalovaný se v bytě před smrtí babičky zdržoval a přespával v něm, že prováděl úklid společných prostor v předmětném domě, že nemá vlastní byt, a že 2. žalovaná v předmětném bytě nikdy nebydlela, nemá v něm žádné svoje věci a bydlí i nezletilými dětmi v domě své matky. Dospěl k závěru, že 1. žalovaný žil se svojí babičkou v předmětném bytě ve společné domácnosti, a že na něho přešlo právo nájmu bytu podle §706 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“). Zamítnutí žaloby odůvodnil soud prvního stupně tím, že 1. žalovaný má právní důvod užívání bytu a 2. žalovaná není pasivně legitimována, neboť v bytě nikdy nebydlela a nebydlí, takže žalovaným nevzniklo právo společného nájmu.
K odvolání žalobce (směřujícímu proti výroku o věci samé) a žalovaných (směřujícímu proti výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 9. 2006, č.j. 19 Co 401/2005-100, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalovaným uložil vyklidit předmětný byt do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále ho změnil ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, poté co doplnil dokazování opakováním výslechu účastníků a svědkyně M. O., dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro přechod práva nájmu na 1. žalovaného podle ustanovení §706 odst. 1 obč.zák. Vycházel z názoru, že důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro přechod práva nájmu bytu tíží toho z účastníků, který tyto skutečnosti tvrdí. Základní podmínkou pro přechod nájmu bytu ve smyslu uvedeného ustanovení je soužití nájemce bytu s osobou, na níž má právo nájmu přejít, ve společné domácnosti. O společnou domácnost jde v případě, kdy se společné soužití – vedle spotřebního společenství – vyznačuje trvalostí; soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasném úmyslu nájemce bytu a osoby s ním v jeho bytě žijící žít v trvalém životním společenství a nikoliv na přechodnou dobu. V projednávané věci 1. žalovaný sice tvrdil, že vedl se svojí babičkou společnou domácnost, současně však uvedl, že dával manželce 10.000,- Kč měsíčně, že manželka mu někdy uvaří a vypere; 2. žalovaná pak uvedla, že občas tyto domácí práce pro svého manžela udělá a on zase pomáhá s domem a se zahradou její matky, a že když potřebuje peníze, požádá o ně manžela a ten jí je dá. Odvolací soud dospěl k závěru, že z výpovědí žalovaných nelze mít za prokázáno, že by zcela přestali vést společnou domácnost, naopak lze mít za to, že finančně spolu hospodařili. Dovodil, že není splněna ani podmínka trvalosti soužití 1. žalovaného a jeho babičky, neboť manželství účastníků stále trvá a navíc 1. žalovaný sám uvedl, že vztah s manželkou považuje za otevřený; nemá-li ujasněn vztah s manželkou, stěží lze dovodit, že by založil nové trvalé soužití se svojí babičkou. Odvolací soud uzavřel, že 1. žalovaný neprokázal splnění podmínek pro přechod práva nájmu bytu, a proto žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost k vyklizení bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnili v něm především dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. – rozsudek vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zpochybňují závěr odvolacího soudu, že společně hospodařili v době rozhodné pro přechod práva nájmu, a namítají, že z jejich účastnických výpovědí nelze učinit závěr o jejich společném finančním hospodaření ve smyslu §115 obč.zák., neboť se toliko vyjadřovali k otázce plnění vyživovací povinnosti žalovaného k dětem, a nikoliv k jeho spoluúčasti na uhrazování společných nákladů na životní potřeby. Vyjadřují dále nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že z jejich účastnických výpovědí nelze mít za prokázáno, že by zcela přestali vést společnou domácnost, přičemž poukazují na své výpovědi, v nichž 1. žalovaný uvedl, že od roku 2001 neobnovil s manželkou společnou domácnost a 2. žalovaná to potvrdila. Odvolací soud tedy nevzal v úvahu jednoznačné vyloučení trvalého spolužití žalovaných, prokázaného jejich výpověďmi; rovněž tak nevzal v úvahu zásadní skutkové okolnosti, vyplývající z výpovědi 1. žalovaného před soudem 1. stupně a týkající se jeho nastěhování do bytu a jeho soužití s babičkou. Namítají, že odvolací soud dovozuje „nedostatek trvalosti společného soužití“
1. žalovaného s jeho babičkou z toho, že sám nemá jasno o dalším soužití se svojí manželkou, a že tento jeho závěr nemůže – ve vztahu k ostatním provedeným důkazům o vztazích mezi žalovanými – obstát. Uplatňují dále dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož naplnění spatřují v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §706 odst. 1 obč.zák., když dovodil, že společné finanční hospodaření žalovaných vylučuje současné vedení společné domácnosti 1. žalovaného s jeho babičkou, a že u osob uvedených v tomto ustanovení se vyžaduje existence spotřebního společenství s nájemcem bytu. Uplatňují rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.; v této souvislosti odvolacímu soudu vytýkají, že učinil závěr, že
1. žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro přechod práva nájmu bytu, aniž by postupoval podle §118a odst. 3 o.s.ř. a řádně poučil žalované o nutnosti označit důkazy k prokázání jejich tvrzení o tom, že 1. žalovaný vedl se svojí babičkou společnou domácnost. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 1491/2002 a sp.zn. 32 Odo 1030/2004). Dovolatelé mají rovněž za to, že vada řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) spočívá i v tom, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, pokud jde o uložení povinnosti k vyklizení též 2. žalované, u níž byla navíc nesprávně (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) posouzena otázka její pasivní věcné legitimace, neboť v bytě nebydlí (rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 1992/2003). Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; dále učinili návrh na odklad jeho vykonatelnosti.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření uvedl, že se 1. žalovanému nepodařilo prokázat splnění jedné z podmínek pro přechod nájmu bytu – trvalé soužití s nájemkyní bytu ve společné domácnosti, obsáhle vyvracel jednotlivé námitky dovolatelů a navrhl, aby dovolání bylo jako bezdůvodné odmítnuto.
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení
(§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Úvodem je třeba předeslat, že v dané věci žalobce (vlastník) uplatnil nárok na vyklizení bytu žalovanými, opřený o tvrzení, že užívají předmět jeho vlastnického práva bez právního důvodu.
Podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1988/2003, uveřejněný pod C 3182 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení ze dne 24. 4. 2008, sp.zn. 26 Cdo 2756/2006) v řízení o vyklizení nemovitosti, opírající se o tvrzení, že je žalovaní užívají bez právního důvodu, nelze žalované považovat za nerozlučné společníky. Uvedený závěr lze podle názoru dovolacího soudu vztáhnout i na případ vyklizení bytu užívaného manžely bez právního důvodu. Vzhledem k tomu dovolací soud přezkoumával důvodnost dovolání zvláště ve vztahu ke každému ze žalovaných, samostatných společníků.
Za situace, kdy předmětem řízení byl nárok na poskytnutí ochrany vlastnického práva dle §126 odst. 1 obč.zák., a kdy základním předpokladem pro poskytnutí ochrany podle uvedeného ustanovení je – vedle prokázání vlastnického práva žalobce – též prokázání skutečnosti, že žalovaný neoprávněně do výkonu vlastnického práva žalobce zasahuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp.zn. 25 Cdo 1922/2001, uveřejněný pod C 2006 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /na který je zřejmě odkazováno v dovolání/, a jeho rozsudek ze dne 10. 8. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2511/2004), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve důvodností dovolání ve vztahu ke
2. žalované, která (prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) namítala nedostatek své pasivní věcné legitimace.
Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu vedená nemůže být proto úspěšná.
Z označených rozhodnutí vyplývá, že ve sporu o vyklizení bytu není pasivně věcně legitimován ten, kdo byt neužívá, a nemá v něm ani své věci.
Odvolací soud se v rámci posouzení důvodnosti žaloby otázkou pasivní věcné legitimace 2. žalované nezabýval; součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně přitom bylo též zjištění, že 2. žalovaná předmětný byt neužívala a neužívá, a že v něm nemá žádné svoje věci (tato okolnost byla ostatně důvodem pro zamítnutí žaloby vůči ní směřující).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak ve vztahu ke 2. žalované neúplné a tím i nesprávné, což se projevilo i v tom, že jeho rozsudek je v tomto směru nepřezkoumatelný.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. zrušil ve výroku o povinnosti k vyklizení bytu uložené 2. žalované, jakož
i v akcesorických výrocích o nákladech řízení, a věc mu v tomto rozsahu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Dále se dovolací soud zabýval důvodností dovolání ve vztahu k 1. žalovanému (dále též „žalovaný“)
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným
v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř.; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Vzhledem k tomu, že v dovolání je výslovně namítána existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), zabýval se dovolací soud tím, zda řízení namítanou vadou trpí.
Podle §118a odst. 3 o.s.ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (tj. poučí jej, o čem má tvrzení doplnit
a jaké by byly následky nesplnění této výzvy).
V dané věci k takovému postupu nebylo důvodu. Žalobce se domáhal vyklizení žalovaného z předmětného bytu s tím, že na něho nepřešlo právo nájmu bytu, protože nežil s nájemkyní bytu ve společné domácnosti. Žalovaný již od počátku řízení (viz vyjádření k žalobě na č.l. 24, 25) spojoval svoji procesní obranu s tvrzením, že žil se svojí babičkou ve společné domácnosti a navrhoval k tomuto tvrzení důkazy, které soud prvního stupně provedl. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 4. 10. 2005 pak vyplývá, že účastníci byli poučeni ve smyslu ustanovení §119a o.s.ř., tj. že všechny rozhodné skutečnosti a důkazy musí být označeny dříve, než ve věci bude vyhlášeno rozhodnutí, s tím, že později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a o.s.ř.; jejich právní zástupci výslovně uvedli, že „nenavrhují žádné další důkazní návrhy“. Odvolací soud pak opětovně posuzoval naplnění zákonných předpokladů pro přechod práva nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč.zák. a jiná právní kvalifikace věci odvolacím soudem, tzn. použití jiných hmotněprávních ustanovení, než podle kterých věc posuzoval soud prvního stupně, nepřicházela v úvahu. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem konaném dne
26. 7. 2006 pak vyplývá, že právní zástupce žalovaných neučinil návrh na doplnění dokazování. Z uvedeného je zřejmé, že řízení namítanou vadou spočívající v porušení ustanovení §118a o.s.ř. netrpí.
V dovolání je dále uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (poté, co v souladu s ustanovením §213 o.s.ř. doplnil dokazování) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo; nedopustil se ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu je založena na odlišném hodnocení důkazů (z určitých skutečností je dovozováno, že bylo prokázáno, že žalovaný ukončil společné soužití se svojí manželkou a že naopak založil trvalé soužití se svojí babičkou) a z takového hodnocení pak vyplývá odlišná verze skutkového stavu věci. Pokud však odvolací soud nevybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů, není taková argumentace způsobilá zpochybnit skutková zjištění, na nichž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí.
V dovolání je rovněž uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde obecně tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu je spatřováno v nesprávném výkladu ustanovení §706 odst. 1 obč.zák.
Podle §706 odst. 1 věty první obč.zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) – mimo jiné – jeho vnuci, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
I když soudní praxe – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1867/2000 (uveřejněný pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 2001), na který se odkazuje v dovolání, připouští, že u osob uvedených v označeném ustanovení se k přechodu práva nájmu bytu z hlediska naplnění znaku společné domácnosti nevyžaduje podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení §115 obč.zák., vyžaduje se i u těchto osob splnění podmínky soužití s nájemcem bytu trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto životní společenství (viz dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1740/2000, uveřejněné pod C 431 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 5, rozsudek ze dne 30. 3. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2258/2004, a usnesení ze dne 1. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1626/2005).
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od právního názoru, že pokud manželství trvá a manželé se podílejí na úhradě společných potřeb a žijí tedy v trvalém spotřebním společenství, založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství není možné z hlediska §115 obč. zák. právně uznat (srov. stanovisko ze dne 10. 6. 1982, sp.zn. Cpj 163/84, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1385/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp.zn. 28 Cdo 1303/2002, ze dne 26. 6. 2003, sp.zn. 28 Cdo 1793/2002, ze dne 20. 11. 2002, sp.zn. 1976/2002, a rozsudek ze dne 27. 3. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1447/2007).
Dospěl-li tedy odvolací soud v projednávané věci k názoru, že žalovaný neprokázal splnění podmínky soužití ve společné domácnosti s nájemkyní bytu, tj. existenci trvalého soužití se svojí babičkou, a to i přihlédnutím k tomu, že manželství žalovaných trvá (trvalo i v rozhodné době) a že spolu finančně hospodařili, je jeho právní posouzení ve svém důsledku ve vztahu ke 2. žalovanému správné.
Ze shora uvedených důvodů neshledal Nejvyšší soud dovolání 2. žalovaného žalovaných opodstatněné, a proto je podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť jeho rozhodnutím v dané věci se řízení nekončí. O náhradě nákladů řízení (včetně nákladů řízení dovolacího) bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu