ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.755.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 755/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce A., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. B., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 334/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. září 2006, č. j. 10 Co 396/2006-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 5. 2006, č. j. 11 C 334/2005-26, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 2, I. kategorie, o celkové ploše 69,60 m2, sestávajícímu z kuchyně, jedné místnosti, předsíně, koupelny + WC a spíže, v budově č. p. 439, na stavební parcele st. 78 v obci Ch., v katastrálním území Ch. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 9. 2006, č. j. 10 Co 396/2006-39, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalovaný (nájemce bytu) nezaplatil ke dni dání (doručení) výpovědi (k 10. 12. 2005) nájemné a úhradu za služby spojené s užívání bytu za dobu delší než tři měsíce (od srpna do listopadu roku 2005), že celková výše dluhu činila 5.392,- Kč, že tento dluh uhradil v období od 3. 1. 2006 do 27. 2. 2006, že od prosince 2005 řádně platí běžné nájemné, a že v době, kdy nájemné (úhradu za služby) neplatil, byl evidován jako uchazeč o zaměstnání poté, kdy ukončil pracovní poměr ze zdravotních důvodů. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), opírající se o neplacení nájemného, je dán. Shledal správným i jeho závěr, že výkon práva žalobce, který se domáhá přivolení k výpovědi, je v dané věci v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.); v této souvislosti poukázal na příčiny neplacení nájemného, na to, že žalovaný dlužné nájemné uhradil, a že se u něho jednalo o ojedinělý exces z jinak řádného plnění povinností nájemce bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že uplatnění práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy a namítá, že naopak o takovýto rozpor jde na straně žalovaného, který uhradil dlužné nájemné až za několik týdnů po podání výpovědi, nezaplatil nájemné za měsíc prosinec 2005 a i nadále ho platil po datu splatnosti. Dovolatel má za to, na straně žalovaného, který neplatil nájemné po dobu 5 měsíců, se nejednalo o žádný exces (excesem by byla doba jednoho až tří měsíců). Vyvrací tvrzení žalovaného o jeho tíživé životní situaci jako příčině neplacení nájemného a poukazuje na to, že po dobu pracovní neschopnosti platil nájemné řádně. Podle názoru žalobce nezaměstnanost jako taková nezakládá nájemci právo porušovat smluvní závazky, neboť sociální systém v ČR má dostatek nástrojů vhodných pro řešení těchto situací (např. příspěvek na bydlení). Zdůrazňuje (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 532/2000), že daný výpovědní důvod (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) má sankční povahu a má proto chránit oprávněné zájmy pronajímatele; rozhodné je, zda došlo k porušení povinnosti nájemce ke dni dání (doručení) výpovědi, přičemž tento protiprávní stav nemusí trvat i v době, kdy mu byla dána (doručena) výpověď. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel žalobce) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci dovolatel výslovně neoznačuje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nicméně z obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání se podává, že nesouhlasí s aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v dané věci, na základě něhož byla žaloba zamítnuta.
Nejvyšší soud opakovaně (srov. jeho rozsudek ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 8/1998, str. 425, dále např. rozsudek ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1285/2004, a usnesení ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2025/2005) vyjádřil právní názor, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postavena najisto.
Odvolací soud (soud prvního stupně) se v souzené věci aplikací citovaného ustanovení zabýval a na základě zjištěného skutkového stavu (který nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zpochybnit) dospěl k závěru, že žalobci lze odepřít výkon jeho vlastnického práva. Přihlédl přitom k tomu, že důvodem neplacení nájemného byla tíživá sociální situace žalovaného, i k okolnosti, že dlužné nájemné uhradil a nadále platí běžné nájemné. Jeho rozhodnutí je tak výrazem ustálené soudní praxe.
Pokud dovolatel proti tomu předkládá vlastní (odlišný) názor na posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).
Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000 je nepřípadný, neboť v označeném rozhodnutí byla řešena otázka naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák.; v projednávané věci však soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že daný výpovědní důvod je dán, přičemž dovolatel tento závěr ani nezpochybňuje.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3, §142 odst. 1 o. s. ř., a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalobci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. srpna 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu