ECLI:CZ:NS:2008:26.ODO.1555.2006.1
sp. zn. 26 Odo 1555/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce JUDr. J. Š., advokáta, proti žalované Z. K., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 88.603,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp.zn. 4 C 184/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2006, č.j. 5 Co 1333/2006-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 3. 2006, č.j. 4 C 184/2005-66, uložil žalované zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 88.603,- Kč s příslušenstvím; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 6. 2006, č.j. 5 Co 1333/2006-82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal – ve shodě se soudem prvního stupně – za prokázáno, že žalobce jako advokát uzavřel se žalovanou smlouvu o právní pomoci ve věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp.zn. 5 C 351/99, a ve věci vedené u téhož soudu pod sp.zn. 7 C 386/99 (dále též „věc sp.zn. 5 C 391/99“ a „věc sp.zn. 7 C 386/99“), že v první z uvedených věcí byla žalované doručena žaloba dne 20. 5. 1999, že dne 21. 5. 1999 udělila žalobci písemnou plnou moc k zastupování v této věci, že si ji přečetla, že v ní bylo uvedeno, že právní pomoc bude poskytována za odměnu, že ve druhé z označených věcí jí byla doručena žaloba dne 1. 7. 1999, že dne 2. 7. 1999 udělila žalobci písemnou plnou moc k zastupování v tomto řízení, a že se seznámila s jejím obsahem, tj. i s tím, že právní pomoc bude poskytnuta za úplatu. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, který po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že mezi účastníky nebylo dohodnuto, že právní pomoc v obou uvedených věcech bude poskytnuta bezplatně, a že prohlášení žalobce ve věci sp.zn. 5 C 351/99, o vzdání se práva na náhradu nákladů řízení, bylo učiněno po konzultaci se žalovanou a s jejím souhlasem. Rovněž tak shledal správným jeho právní posouzení věci, tj. že mezi účastníky byla uzavřena příkazní smlouva podle §724 obč.zák.,
a že příkazník (jako advokát) má právo na odměnu (§730 odst. 1 obč.zák.). Výše jeho odměny odpovídá vyhlášce č. 177/1996 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), přičemž ve věci sp.zn. 5 C 351/99 činí částku 81.218,- Kč a ve věci sp.zn. 7 C 386/99 částku 12.684,80 Kč; vzhledem k tomu, že v posléze označené věci žalovaná uhradila zálohu ve výši 5.000,- Kč, zbývá k zaplacení částka 88.603,- Kč, která byla žalobci přiznána. Odvolací soud se rovněž jako soud prvního stupně zabýval i námitkou žalované, že výkon práva žalobce je – vzhledem k namítaným skutečnostem (vzdání se práva na náhradu nákladů řízení ve věci sp.zn.
5 C 351/99, nevyžádání zálohy za právní služby poskytnuté v této věci, podání žaloby v dané věci těsně před uplynutím promlčecí doby) – v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.) a dospěl k závěru, že tato námitka není důvodná. V této souvislosti konstatoval, že i kdyby žalovaná nedala žalobci pokyn ke vzdání se práva na náhradu nákladů řízení, ale toliko s tímto postupem vyslovila souhlas, nebyla by tato skutečnost právně relevantní, neboť soud by aplikoval ustanovení §150 o.s.ř. a náhradu nákladů by jí nepřiznal (jako to učinil odvolací soud ve svém rozsudku sp.zn. 5 Co 2452/2002, po zhodnocení sociálních poměrů žalované
a druhé účastnice řízení /téže jako ve věci sp.zn. 5 C 351/99/); poukázal dále na to, že žalobce nevyžadoval po žalované zálohy na poskytnuté právní služby vzhledem k jejím nepříznivým sociálním poměrům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; uplatněný dovolací důvod výslovně neoznačila odkazem na příslušné zákonné ustanovení. Uvádí, že podstatou sporu v dané věci je jednak vznik nároku žalobce na úhradu za poskytnuté právní služby (tj. zda došlo k ujednání o úplatném či bezúplatném poskytnutí právní služby), jednak rozpor uplatněného nároku s dobrými mravy; v této souvislosti připouští, že předmětem přezkumu dovolacího soudu nemohou být skutková zjištění a hodnocení důkazů, nicméně je přesvědčena, že i „tyto nedostatky se podílely … na nesprávném rozhodnutí soudů obou stupňů“. Vyjadřuje názor, že by se však dovolací soud „mohl zabývat další problematikou, a to nesprávnými právními názory soudů obou stupňů“. Poukazuje na to, že jednou z jejích námitek, týkajících se aplikace §3 obč.zák., bylo vzdání se práva na náhradu nákladů řízení ve věci sp.zn. 5 C 351/99, kdy odvolací soud vyšel z úvahy, že se jí nepodařilo prokázat, že by k tomuto úkonu žalobce nedala pokyn, a uvádí, že lze těžko prokazovat, že se něco nestalo, a že spíše to měl být žalobce, který byl měl prokázat, že z její strany k takovému úkonu došlo. Rovněž tak namítá nesprávnost úvahy odvolacího soudu, že by jí v označené věci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, neboť nepřípustně předjímá rozhodnutí soudu. Uvádí, že „danou problematiku lze tedy pro potřeby posouzení ze strany dovolacího soudu shrnout takto: Je správný postup odvolacího soudu, pokud přesouvá důkazní povinnost na účastníka s požadavkem, aby prokázal, že něco neučinil a je správný postup odvolacího soudu, aby ve svých úvahách nahrazoval rozhodnutí soudu jiného?“ Dovolatelka má za to, že posouzení těchto dvou právních otázek má zásadní význam pro rozhodnutí v dané věci, a to pro úvahu o tom, že jednání žalobce bylo v rozporu s dobrými mravy, a že z tohoto důvodu mu neměla být odměna přiznána. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, vyvracel námitky dovolatelky a vyjádřil přesvědčení, že dovolání není přípustné; navrhl, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Jak vyplývá z obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání i z formulace otázek zásadního právního významu, které jsou předkládány dovolacímu přezkumu, dovolatelka zpochybňuje nesprávnost (neúplnost) zjištěného skutkového stavu věci, resp. postup soudu při provádění dokazování. Jak však již bylo uvedeno výše, námitky směřující proti skutkovému stavu věci nejsou právně relevantní pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (což ostatně sama dovolatelka připouští).
Dovolatelka dále vznáší námitky proti aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem. Jak je patrno z odůvodnění jeho rozsudku, odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se zabýval posouzením věci z hlediska uvedeného ustanovení a dospěl k závěru, že výkon práva žalobce není (z důvodů uvedených v odůvodnění jeho rozhodnutí) v rozporu s dobrými mravy. Předkládá-li dovolatelka proti tomu vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska uvedeného ustanovení, resp. vytýká-li odvolacímu soudu v tomto směru nesprávnost (neúplnost skutkových zjištění), je třeba poukázat na to, že podle ustálené soudní judikatury otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. 1. 2005, sp.zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 192/2004). Pro úplnost lze podotknout, že na posouzení otázek, které dovolatelka v této souvislosti předkládá dovolacímu přezkumu, odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil; toliko – nad rámec závěru, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy – podpůrně uvedl, že z hlediska tohoto závěru není právně relevantní, zda žalovaná dala žalobci pokyn ke vzdání se práva na náhradu nákladů řízení, či zda s tímto postupem toliko vyslovila souhlas.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalované.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. července 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu