ECLI:CZ:NS:2008:26.ODO.1701.2006.1
sp. zn. 26 Odo 1701/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně I., a.s., zastoupené advokátem, proti žalované D. K., zastoupené advokátem, o zaplacení 559.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 27 C 161/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2006, č.j. 30 Co 488/2005-139, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.921,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (po změně žaloby) domáhala vůči žalované zaplacení částky 559.000,-Kč s příslušenstvím (představující průměrné tržní nájemné za specifikované období) jako náhrady škody ve formě ušlého zisku nebo bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že po smrti svého otce užívala bez právního důvodu byt, jehož byl nájemcem, a znemožnila jí s ním disponovat, např. jej pronajímat.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. dubna 2005, č.j. 27 C 161/2001-110, uložil žalované zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 559.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 494.500,- Kč od 27. 4. 2001 do zaplacení a s 10% úrokem z prodlení z částky 64.500,- Kč od 6. 8. 2001 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 6. 2006, č.j. 30 Co 488/2005-139, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 279.500,- Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 494.500,- Kč od 27. 4. 2001 do zaplacení, s 10% úrokem z prodlení z 280.803,- Kč od 12. 5. 2001 do zaplacení, s 2% úrokem z prodlení z 213.697,- Kč od 12. 5. 2001 do zaplacení, s 10% úrokem z prodlení z 64.500,- Kč od 6. 8. 2001 do 23. 8. 2001, s 10% úrokem z prodlení z 32.250,- Kč od 24. 7. 2001 do zaplacení, a s 1,5% úrokem z prodlení z 32.250,-Kč od 24. 7. 2001 do zaplacení; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal ve shodě s ním za prokázáno, že žalobkyně je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice domu č.p. 1215 v P. 2, V. 32 (dále též „předmětný dům“, resp. „dům“), že nájemcem bytu č. 6 ve III. nadzemním podlaží domu (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“) byl otec žalované E. J., který zemřel, že po jeho smrti měla žalovaná v bytě uloženy svoje osobní věci, jakož i věci, které nabyla děděním po svém otci, že byt měla pod uzamčením, avšak neměla do něho přístup, neboť jí to žalobkyně znemožnila uzavřením společných prostor před bytem, že žalobkyně se žalobou podanou dne 16. 4. 1997 domáhala vyklizení žalované z bytu, že žalobě bylo vyhověno (rozsudek nabyl právní moci dne 26. 6. 2001) s odůvodněním, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť na ni smrtí nájemce bytu nepřešlo právo nájmu, a že žalovaná byt vyklidila a předala žalobkyni dne 20. 9. 2001. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná získala na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení tím, že užívala předmětný byt bez právního důvodu, a že z tohoto hlediska je nerozhodné, zda ho užívala k bydlení nebo k uskladnění věcí. Za podstatné považoval to, že byt, od něhož měla klíče, po skončení dědického řízení nevyklidila, a neodevzdala ho žalobkyni. Zatímco soud prvního stupně shledal žalobou uplatněný nárok důvodným v plném rozsahu a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 559.000,- Kč (představující tržní nájemné za období od června 1999 do července 2001 /tj. za období 26 měsíců/ ve výši 21.500,- Kč měsíčně, odpovídající obvyklému nájemnému v bytech srovnatelné kategorie, tak, jak bylo zjištěno zprávami realitních kanceláří), odvolací soud dospěl k odlišnému závěru o rozsahu bezdůvodného obohacení získaného žalovanou. Zaujal názor, že žalovaná je povinna vydat to, oč se obohatila (§458 odst. 1 obč.zák.), nikoliv to, co žalobkyni ušlo. Žalovaná se však „neobohatila v rozsahu neomezeného užívání bytu, ale pouze v rozsahu jeho užívání tak, že byt měla pod vlastním uzamčením, měla zde svoje věci, aniž by však měla možnost volného přístupu do bytu, popř. užívat byt k bydlení“. Odvolací soud stanovil postupem podle §136 o.s.ř. rozsah bezdůvodného obohacení žalované jednou polovinou žalované částky, tj. částkou 10.750,- Kč měsíčně. Tato částka podle jeho názoru odpovídá tomu, že žalovaná sice byt užívala, ale to, čeho se jí bez právního důvodu dostalo, bylo žalobkyní podstatně omezeno na uskladnění jejích věcí; žalovaná tak byla vyloučena z podstatné složky užívání bytu, tj. užívat byt k bydlení a mít do něho neomezený přístup. V této souvislosti odkázal na citovaná Nejvyššího soudu. Odvolací soud dále dovodil, že žalobkyni náleží podle §517 odst. 2 obč.zák. úrok z prodlení, jehož konkrétní výši odůvodnil.
Rozsudek odvolacího soudu – v jeho měnícím výroku – napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení uplatněného nároku a uvádí, že jí v důsledku protiprávního užívání bytu žalovanou vznikly dva právní nároky, a to nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého na její úkor ve formě užívání bytu žalovanou, a nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku způsobený znemožněním pronájmu bytu protiprávním postupem žalované. Dovolatelka se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že je nerozhodná faktická forma užívání bytu, jedná-li se právně o byt; taktéž má za správný (ovšem nikoliv samostatně bez dalšího) jeho závěr o snížení míry bezdůvodného obohacení podle §136 o.s.ř. v důsledku znemožnění užívání bytu k plnohodnotnému bydlení. Vytýká mu však, že dospěl k nesprávnému závěru, že bezdůvodné obohacení je jediným nárokem, který jí protiprávním jednáním žalované vznikl. Uvádí, že jí vznikl jednak „nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého … disponováním bytem, bez ohledu na formu této dispozice“, který jí byl správně přiznán, a jednak „nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku, neboť protiprávní dispozicí bytem žalovanou (znepřístupnění) nemohla žalobkyně dosáhnout obvyklého a očekávaného zisku jako u ostatních nájemců bytů v její nemovitosti“. Uvedené dva nároky se opírají o „dva právní důvody stojící nezávisle vedle sebe, a to bezdůvodné obohacení a náhradu škody“, a „oba tyto důvody vznikly protiprávním jednáním žalované“. Mezi jejím protiprávním jednáním, vznikem bezdůvodného obohacení a škody ve formě ušlého zisku je přímá a bezprostřední příčinná souvislost. Argumentuje ve prospěch svého nároku námitkou, že znepřístupnění bytu může mít vliv toliko na míru bezdůvodného obohacení a předestírá příklad obdobný svému. Závěrem opětovně vyjadřuje přesvědčení o existenci svého nároku na náhradu škody ve formě ušlého zisku, která jí vznikla tím, že v důsledku protiprávního jednání žalované nemohla byt využívat ani pronajmout za tržní nájemné, jako ostatní byty ve svém domě, a že její výši dostatečně prokázala (uplatněný nárok odpovídá průměrné výši tržního nájemného). Navrhla, aby napadený rozsudek byl v napadeném výroku zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem, který posoudil (v závislosti na skutkových tvrzeních žalobkyně) uplatněný nárok jako nárok z bezdůvodného obohacení, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); zmíněné vady nebyly tvrzeny a ani z obsahu spisu se nepodávají.
Dovolací soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozsudku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Nejvyšší soud ve svém rozsudku z 30. 1. 2003, sp.zn. 25 Cdo 676/2001, zaujal právní názor, že jde-li o ušlý zisk v podobě ztráty příjmu za pronájem nemovitosti, odvíjí se výše náhrady od částky, kterou by v předmětném období poškozený za obvyklých okolností v daném místě získal na nájemném podle běžným poměrům odpovídající platné nájemní smlouvě, od níž je třeba odečíst částku, kterou by musel na dosažení tohoto zisku vynaložit. V řízení o náhradu škody spočívající v tom, že v důsledku protiprávního jednání žalovaných nemohli žalobci po určitou dobu pronajímat své nebytové prostory, čímž jim ušel zisk na nájemném, musí tedy žalobci z hlediska vzniku škody a její výše tvrdit a prokazovat, že v předmětném období hodlali a měli zároveň reálnou možnost tyto prostory za určitou částku pronajmout a že by se tak při normálním běhu událostí stalo, jestliže by jim v tom nezabránilo protiprávní jednání žalovaných.
Dovolací soud je toho názoru, že uvedený právní názor se uplatní i v případě, jde-li
o užívání bytu bez právního důvodu.
Jak vyplývá z obsahu spisu, v projednávané věci nebyly žalobkyní tvrzeny skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že v rozhodném období měla reálnou možnost předmětný byt za určitou (konkrétní) částku pronajmout určitému (konkrétnímu) nájemci, a že by se tak při normálním běhu událostí stalo, pokud by jí v tom protiprávní jednání žalované nezabránilo.
Pokud tedy odvolací soud – na základě skutku vymezeného žalobkyní – posoudil uplatněný nárok jako nárok z bezdůvodného obohacení, vzniklý užíváním bytu žalovanou bez právního důvodu, je jeho právní posouzení správné.
Pro úplnost lze poukázat na to, že výše náhrady škody spočívající v ušlém zisku je dána rozdílem mezi dohodnutým nájemným a mezi náklady, které by případně pronajímatel na dosažení tohoto zisku musel vynaložit, nikoliv (jak míní žalobkyně) výší nájemného obvyklého v daném místě a čase (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 19. 4. 2004, sp.zn. 25 Cdo 540/2004, z 12. 5. 2005, sp.zn. 25 Cdo 2434/2004, a usnesení z 17. 9. 2008, sp.zn. 33 Odo 1669/2006).
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení, které procesně úspěšné žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 17.846,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 2 ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §16 odst. 2, 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 5. prosince 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu