ECLI:CZ:NS:2008:26.ODO.1781.2006.1
sp. zn. 26 Odo 1781/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu práce v H., proti žalované V. H., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 360.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 472/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. března 2006, č. j. 38 Co 302/2004-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 C 472/96-77 (poté, co jeho rozsudky ze dne 18. 5. 1998, č. j. 5 C 472/96-9, a ze dne 11. 4. 2001, č. j. 5 C 472/96-32, byly k odvolání žalované zrušeny usneseními Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2000, č. j. 15 Co 353/98-22, a ze dne 16. 4. 2003, č. j. 38 Co 309/2001-44, a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení), výrokem I. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 360.000,- Kč s příslušenstvím, a že „bude-li plněno dlužníkem firmou H., s. r. o., který již byl zavázán k plnění rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov 12 C 613/1998, v rozsahu plnění zaniká povinnost plnění žalované“; výrokem II. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a výrokem III. o nákladech řízení ve vztahu ke státu.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 3. 2006, č. j. 38 Co 302/2004-91, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 360.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku II., zrušil ho v části výroku I., jímž bylo rozhodnuto o zániku povinnosti žalované v případě plnění dlužníka a dále ve výroku III.; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalované byl vystaven živnostenský list s předmětem podnikání pletení a šití oděvů včetně prodeje s obchodním jménem V. H., že dne 19. 11. 1993 uzavřela žalobkyně dohodu o zřízení společensky prospěšných míst (dále „dohoda ze dne 19. 11. 1993“ nebo „předmětná dohoda“), v jejímž záhlaví byla jako druhá smluvní strana označena firma „P.“, se sídlem V. n. M., Svatoplukova 520, že předmětná dohoda byla podepsána žalovanou, která při jejím uzavírání osobně vystupovala a převzala částku 360.000,- Kč do 19. 12. 1993, poskytnutou za účelem zřízení 20 pracovních míst, jež měla být obsazena pouze občany evidovanými na Úřadu práce v H., že žalovaná nedodržela podmínky, za kterých jí byla tato částka poskytnuta, že smlouvou o prodeji podniku ze dne 9. 12. 1994 prodala svůj podnik firmě H., s. r. o., a že dne 16. 5. 1995 podepsala dohodu o uznání dluhu, v níž uznala svůj dluh vůči žalobkyni co do důvodu i výše a zavázala se ho zaplatit do konce roku 1995. Odvolací soud učinil závěr, že předmětnou dohodu uzavřela žalovaná jako fyzická osoba, provozující samostatnou výdělečnou činnost pod svým jménem, byť je v jejím záhlaví označení subjektu („P.“) neurčité; o tom, že si byla svého závazku vědoma, svědčí i uznání dluhu. Vzhledem k tomu, že nesplnila podmínky stanovené v předmětné dohodě, vznikla jí povinnost poskytnuté peněžní prostředky vrátit; nelze proto dovodit, že by v listině ze dne 16. 5. 1995, odpovídající náležitostem §558 obč. zák., uznala neexistující dluh. Poté, co uzavřela smlouvu o prodeji podniku, přešla sice její povinnost na nabyvatele, nicméně žalovaná za tento závazek ručí podle §476 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud neshledal důvodnou její námitku, že vyhovění žalobě brání v dané věci překážka věci pravomocně rozsouzené v podobě pravomocného rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 9. 1999, č. j. 12 C 613/98-43, neboť v řízení před označeným soudem vystupovala na straně žalované firma H., s. r. o., jako dlužník, zatímco v dané věci jde o nárok vůči žalované jako ručitelce. Odvolací soud uzavřel, že uplatněný nárok není promlčen, neboť dosud neuplynula promlčecí doba dle §110 odst. 1 obč. zák. Zrušující výrok svého rozsudku odůvodnil odvolací soud tím, že je nedůvodný, neboť zaplatí-li žalovaná požadovanou částku, má právo regresu vůči dlužníkovi; pokud jde o zrušující výrok ohledně nákladů řízení, uvedl, že soud prvního stupně nesprávně uložil žalované zaplatit soudní poplatek, ačkoliv jí bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že předmětná dohoda je absolutně neplatná, neboť z ní vyplývá, že byla uzavřena se subjektem pod názvem „P.“, což je neexistující subjekt. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že pokud tuto smlouvu podepsala, je jí vázána, a to přesto, že v jejím záhlaví je uveden takto označený subjekt, a nikoliv žalovaná. Protože jí žádný závazek vůči žalobci nevznikl, nemohlo dojít ani k platnému uznání dluhu. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření uvedla, že byla-li předmětná dohoda neplatná, vzniklo žalované přijetím předmětné částky bezdůvodné obohacení, které je povinna vrátit; nelze tedy dovodit, že by uznala neexistující závazek. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů „byly potvrzeny“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí třetím rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, stejně, jako ve svých předchozích dvou rozsudcích, zrušených odvolacím soudem, tj. žalobě na zaplacení částky 360.000,- Kč vyhověl.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelka výslovně neformuluje právní otázku, s níž spojuje zásadní význam napadeného rozhodnutí, pouze obecně namítá nesprávné právní posouzení věci, konkrétně existence svého závazku k zaplacení předmětné částky opírajícího se o předmětnou dohodu.
Právní posouzení věci je nesprávné (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudek ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004). Otázka, zda byla předmětná dohoda uzavřena žalovanou (jak uzavřel odvolací soud na základě jejího výkladu), je proto otázkou skutkovou. Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod tak spočívá v námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit a že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nelze (jak již bylo výše uvedeno) úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu