ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1424.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1424/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. J. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 312/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. 1. 2008, č. j. 22 Co 530/2007-196, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. 1. 2008, č. j. 22 Co 530/2007-196, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 3. 2007, č. j. 15 C 312/2005-169, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to jako náhradu ve smyslu §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce získal nárok na bezúplatný převod pozemku z vlastnictví státu na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1. 11. 2005 uzavřené s Ing. M. J., na něhož byl nárok převeden smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 3. 10. 2005 Ing. F. K. a L. K., jimž vznikl nárok na základě usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 6. 2005, sp.zn. 32 D 302/2005, kterým bylo vypořádáno dědictví po V. R. (původní oprávněné osobě). Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který vyšel z nesporného zjištění, že předmětný nárok žalobce není přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ale jde o nárok postoupený, jak to dokládá shora citovaná smlouva o postoupení pohledávky.
Podle odvolacího soudu nároky na vrácení restituovaného pozemku nebo na vydání náhradních pozemků je třeba považovat za pohledávky podle ustanovení §488 o.z. Odvolací soud konstatoval, že nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 byla zrušena ustanovení §13 odst. 6, 7 zákona o půdě, avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům. Vyslovil, že ve smyslu článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. končí lhůta pro převod pozemků dnem 31. 12. 2005. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zaujal názor, že shora citované ustanovení je ve vztahu k postupníkům, tedy i k žalobci účinné a pokud daná lhůta uplynula, nelze žalobě vyhovět. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že podání žaloby shora naznačenou prekluzivní lhůtu nestaví.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení
s §237 odst. 3 o. s. ř. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, který spatřoval v tom, zda postupník podle §33a zákona o půdě se může úspěšně domáhat vydání náhradních pozemků žalobou u soudu a dále otázka postavení žalobce jako postupníka nároku na vydání náhradních pozemků. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2007, sp.zn.
28 Cdo 436/2007 s odůvodněním, že dovolací soud rozlišuje v rámci skupiny postupníků osoby, které získaly pohledávky za účelem spekulace a osoby, které je získaly za účelem zemědělského hospodaření. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konstatoval, že postupník vstupuje přímo do práv a povinností oprávněné osoby s tím, že zákon staví naroveň původní oprávněnou osobu a postupníka. Namítal, že odvolací soud řeší v rozporu s hmotným právem otázku postavení žalobce jako postupníka ve vztahu k nároku na vydání náhradních pozemků, a to v rozporu s ustanovením §33a odst. 1 zákona o půdě. Dovozoval též existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel vytýkal soudům obou stupňů, že nebyl poučen ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř., aby doplnil svá tvrzení a důkazy k otázce jeho úmyslu s aktivitami ohledně předmětných pozemků. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání jako nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.
Shora uvedenou problematikou se dovolací soud zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž vyslovil závěr, že zánik nároku na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě, osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě P. f. uspokojen, a to i za situace, že byly uplatněny u soudu před 31. 12. 2005. Z výše uvedených závěrů vycházel dovolací soud též ve svém rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007, ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007 a ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2908/2007. Odvolací soud ve svém rozhodnutí správně zdůraznil, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaným pod č. 531/2005 Sb. byla zrušena ustanovení §13 odst. 6, 7 zákona o půdě a článek IV. 253/2003 Sb., avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům a nikoli ve vztahu k postupníkům.
Dovolací soud připomíná, že posouzením charakteru lhůty stanovené v §13 odst. 6, 7 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2003 Sb. se zabýval již Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí Pl. ÚS 6/05 se závěrem, že se jedná o lhůtu propadnou (prekluzívní). Dovolací soud dodává, že pro tuto lhůtu je charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit. Skutečnost, že lhůta k uplatnění nároku na vydání je lhůtou prekluzívní, ve svých důsledcích znamená, že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod nemovitostí.
Na základě výše uvedeného odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu
s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu
s ustálenou judikaturou.
V projednávané věci je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu.
Pro úplnost je vhodné dodat, že odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2007, sp.zn. 28 Cdo 436/2007 je tedy třeba považovat v dané věci za nepřípadný.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. září 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu