ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1477.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1477/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. J. K., a b) L. H., zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o 102.903,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 82/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 15 Co 356/2007-256, ve znění usnesení ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 15 Co 356/2007-259, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 2. 12. 2004, č. j. 5 C 82/2002–102, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 133.323,- Kč s příslušenstvím, co do částky 22.677,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, zastavil řízení ohledně částky 12.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení, avšak tento rozsudek byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2005, č. j. 15 Co 238/2005-123, ve vyhovujícím výroku o věci samé a v nákladových výrocích zrušen a věc byla vrácena v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 16. 4. 2007, č. j. 5 C 82/2002–241, Obvodní soud pro Prahu 3 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 102.903,- Kč s příslušenstvím, co do částky 30.420,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný bez právního důvodu užíval k uspokojení bytové potřeby byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím (dále jen „byt“), který se nachází v domě, jenž vlastní jako podílový spoluvlastníci žalobci (každý ideální ½). Za období od 13. 3. 2000 do 31. 12. 2000 žalovaný zaplatil žalobcům za užívání bytu částku 67.839,- Kč a za období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 částku 72.000,- Kč. Ze znaleckého posudku bylo zjištěno, že obvyklé nájemné v daném místě a čase za byt o velikosti 3+1 v období od 1. 1. 2000 a také od 13. 3. 2000 do 31. 12. 2001 činilo 7.900,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný užíváním bytu získal na úkor žalobců bezdůvodné obohacení (§451 obč. zák.), avšak žalobu shledal důvodnou pouze co do částky 102.903,- Kč s příslušenstvím (ekvivalent nájemného ve výši 7.900,- Kč měsíčně za 21 měsíců a dále za 19 dní v březnu 2000 – po níže uvedeném krácení); ve zbytku žalobu zamítl, neboť právo žalobců za měsíce leden, únor 2000 a 12 dnů měsíce března 2000 shledal promlčené a za období od 13. 3. 2000 do 31. 12. 2001 již žalovaným částečně uspokojené.
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2007, č. j. 15 Co 356/2007-256, ve spojení s usnesením ze dne 20. 11. 2007, č. j. 15 Co 356/2007-259, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci. K tvrzení žalovaného, že došlo k dohodě o výši bezdůvodného obohacení, konstatoval jeho rozpor se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. S touto námitkou se vyrovnal již soud prvního stupně, když poukázal na výpověď svědkyně E. H., dopis žalobce ze dne 30. 5. 2001 adresovaný žalovanému i výpověď samotného žalovaného z níž plyne, že žalovaný byl vyzýván k tomu, aby hradil ekvivalent nájemného a úhrady za služby spojené s užíváním bytu v částce vyšší než 3000,- Kč měsíčně. Přesto žalovaný začal platit úhradu za užívání bytu v částce 8000,- Kč až v době, která není předmětem sporu. Za situace, kdy žalovaný se v rozhodném období považoval za řádného nájemce bytu s povinností hradit regulované nájemné a v této věci probíhal i soudní spor, nemohla být u žalobců dána vůle k uzavření dohody, dle níž by bezdůvodné obohacení bylo nižší než dosažitelné tržní nájemné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 546/03 namítá, že mezi ním a žalobci byla uzavřena dohoda, když žalobci si sami určili hodnotu obvyklého plnění a on ji akceptoval. Tvrdí, že nikdo jiný než účastníci vztahu v daném místě a čase nemůže určit cenu plnění; cenotvorná vůle stran by měla mít vždy přednost před znaleckým posudkem. Dále namítá, že žalobou uplatněný nárok není v souladu s §3 obč. zák., a zpochybňuje i závěr odvolacího soudu pro období po 1. 1. 2002. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterému sice předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, avšak soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé v napadeném rozsahu jinak než v dřívějším rozsudku; přípustnost dovolání se proto posuzuje podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001). Ačkoliv dovolatel uvádí dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), tak žádnou z jeho námitek nelze pod něj podřadit. Námitky dovolatele, pokud se týkají otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů soudy obou stupňů, naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002). Navíc nelze přehlédnout, že o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů, což však námitky dovolatele rovněž nesplňují. To platí i pro posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu „řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“ (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).
Namítaný rozpor s dobrými mravy (§3 obč. zák.) nelze v dovolacím řízení uplatnit v rovině nových skutečností či důkazů, neboť by to bylo v rozporu s §241a odst. 4 o. s. ř.. Skutečnost, že odvolací soud posouzení výkonu práva žalobců s dobrými mravy nevtělil do odůvodnění svého rozsudku přitom neznamená, že by zmíněné posouzení pominul. Naopak, z jeho rozhodnutí je zřejmé, že takový rozpor neshledal. Nadto je třeba uvést, že za otázku zásadního právního významu nelze považovat otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci, v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 308, svazek 3, ročník 2001).
Závěrem dovolací soud připomíná, že období od 1. 1. 2002 nebylo předmětem tohoto řízení.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. září 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu