ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1823.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1823/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Č. a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. D. ČR, spol. s r.o., zastoupenému advokátkou, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 18 C 63/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2006, č.j. 13 Co 394/2006-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 1.800,- Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem shora označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 5. 2006, č.j. 18 C 63/2005-54, v celém rozsahu. Soud prvního stupně uložil ve výroku I. žalovanému povinnost do tří měsíců od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizenou žalobci předat místnost o výměře 13,7 m2 ve 2. podzemním podlaží domu čp. 838 v P. 1, Václavské náměstí 9, a to v pravé části domu vlevo od schodiště předního traktu domu. Ve výroku II. zamítl žalobu o povinnosti žalovaného vyklidit a žalobci předat nebytové prostory nacházející se v témž domě – místnosti v 1. podzemním podlaží, vlevo od vchodu do objektu a domovní chodby z pohledu do domu, s výjimkou prostoru domovní kotelny, a tři místnosti nacházející se vpravo od domovní chodby předního traktu domu, veškeré spojovací chodby, dále pak místnosti v 1. nadzemním podlaží v levé části domu z pohledu do domu a místnosti ve 2. nadzemním podlaží, včetně místnosti v mezipatře zadního traktu domu. Odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž žaloba vycházela z tvrzení, že žalovaný nájemce pro neplatnost nájemní smlouvy užívá prostory bez právního důvodu. Žalobce je na základě kupní smlouvy ze dne 25. 2. 2002 s právními účinky k témuž dni vlastníkem domu na shora uvedené adrese, ve kterém žalovaný užíval či užívá nebytové prostory ke své podnikatelské činnosti. Odvolací soud se detailně zabýval rozhodnými skutečnostmi stran historie předchozích uzavřených nájemních a podnájemních smluv k nebytovým prostorům v předmětném domě, a to již od roku 1991, vždy z pohledu zákona 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Posledním dodatkem ke smlouvě, datovaným dne 12. 11. 2004, účastníci sporu podle druhé instance deklarovali, že je mezi nimi nájemní vztah, sjednaný obsahově na základě nájemní smlouvy ze dne 7. 3. 1994. Odvolací soud proto uzavřel, že nárok žalobce na vyklizení nebytových prostor žalovaným není důvodný. Jiná situace se týkala místnosti o ploše 13,7 m2 ve druhém suterénu domu. Nájemní smlouva ani její dodatky se na tuto místnost nevztahovaly, proto ji žalovaný užívá bez právního důvodu a je povinen místnost vyklidit a předat žalobci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které opíral o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Pro nájem (platnost smlouvy) podle něj nepostačoval předchozí souhlas orgánu města z roku 1991. Nájemní smlouva z roku 1994 byla neplatná též pro nedostatek určení způsobu platby. Žalobce žádal, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil a žádal, aby bylo odmítnuto či zamítnuto. Nesouhlasil s právním názorem dovolatele ohledně jím nastolených právních aspektů věci.
Žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání mohla nastat jen na základě zásadního právního významu napadeného rozsudku ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; dovolací důvod byl žalobcem označen podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání není přípustné
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud sdílí závěr odvolací instance o aktivní věcné legitimaci žalobce jako pronajímatele a vlastníka domu s pozemkem na základě kupní smlouvy ze dne 25. 2. 2002 s právními účinky ke stejnému dni (rozhodnutí Katastrálního úřadu P. – m. č.j. V- 7644/2002-101). Předchozí vlastník H. P., spol. s r.o., však uzavřel se žalovaným dne 7. 3. 1994 smlouvu o nájmu nebytových prostor v souladu s §3 odst. 2, 3 zákona č. 116/1990 Sb. v tehdejším znění, jak odvolací soud správně dovodil. Jeho závěr o platnosti smlouvy včetně ujednání o způsobu platby je v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními; to tím spíše, že je třeba brát ohled na dobu, po níž nájemní vztah bez námitek stran probíhal. Ostatně způsobu platby nájemného se týkal již výše zmíněný smluvní dodatek ze dne 12. 11. 2004. V pochybnostech o platnosti smlouvy je třeba též odkázat na ústavně konformní výklad tohoto aspektu věci (viz nálezy ÚS sp. zn. I. ÚS 625/03, II. ÚS 87/014).
Ani dovolací tvrzení o vadách či neexistenci souhlasu příslušného obecního orgánu – ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. v tehdy platném znění – není právně opodstatněné. Souhlas získal na základě vlastní žádosti tehdejší nájemce nebytových prostor H., spol. s r.o. Souhlas byl udělen rozhodnutím odboru obchodu a služeb Obvodního úřadu Městské části pro P. 1 ze dne 13. 11. 1991. Dovolací soud má zato, že tento souhlas platil i pro smlouvu o nájmu předmětných prostor ze dne 7. 3. 1994, v níž již vůči žalovanému nájemci vystupovala společnost H. jako pronajímatel. Odpovídá to i smyslu ustanovení §680 odst. 2 o. z., zajišťujícího kontinuitu smluvního vztahu při změně v osobě pronajímatele i právní jistotu nájemce.
Ve vztahu k místnosti o výměře 13,7 m2 v uvedeném domě lze jen na okraj poznamenat, že nájemní smlouva ze dne 7. 3. 1994 skutečně takovou místnost nijak nevymezila a žalovaný ji užíval bez právního důvodu; proto bylo namístě uložení povinnosti ji vyklidit a předat žalobci.
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující hmotněprávní otázky správně a napadenému rozhodnutí nelze přičíst ani judikatorní přesah – právní posouzení věci v něm vychází ze zcela konkrétních a jedinečných skutkových okolností, ale samotné právní posouzení nijak nevybočuje z rámce konstantní judikatury k §3 zákona č. 116/1990 Sb. A to ještě Nejvyšší soud pomíjí, že dovolatel, ač k tomu veden textem zákona i judikaturou (srov. usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, a mnohé další judikáty), výslovně nevymezil konkrétní právní otázku (otázky) ani neuvedl případnou relevantní judikaturu ke své argumentaci.
Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. tedy nebyly splněny a Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalovaný má podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. sazba 6.000,- Kč (§7 písm. d/), kterou však bylo nutné krátit dvakrát o polovinu pro jediný úkon v dovolacím řízení a odmítnutí dovolání (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.). Po krácení tedy činila odměna za zastoupení žalovaného 1.500,- Kč, k čemuž bylo třeba přičíst 300,- Kč režijního paušálu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. června 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu