ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1938.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1938/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. P., a b) P. P., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) V. R., a 2) J. R., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 30.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 322/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2007, č. j. 21 Co 424/2007-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4046,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se domáhali, aby žalovaní byli uznáni společně a nerozdílně povinnými zaplatit jim částku 30.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že předmětnou částku převzala první žalovaná od žalobkyně a) ve dvou splátkách (částku 20.000,- Kč dne 17. 12. 2004 a částku 10.000,- Kč dne 20. 12. 2004) na dlužní úpis ze dne 3. 4. 2000, v němž žalobce b) potvrdil druhému žalovanému, že si od něj půjčil částku 200.000,- Kč. Žalobci tvrdili, že šlo o plnění na neexistující dluh, neboť částku 200.000,- Kč uvedenou v dlužním úpise ze dne 3. 4. 2000 žalobce b) nikdy nepřevzal a k podpisu dlužního úpisu byl donucen druhým žalovaným pohrůžkou ztráty zaměstnání a udání pro zpronevěru. Druhý žalovaný prý potřeboval uvedený dlužní úpis do svého účetnictví pro případ, že mu nebude uhrazeno zboží, které žalobce b) jako jeho zaměstnanec rozvážel a prodával.
První žalovaná namítala, že předmětnou částku pouze převzala pro svého manžela a že nebyla zahrnuta do společného jmění manželů. Druhý žalovaný namítal, že tvrzení žalobců jsou smyšlená, neboť nemohl vyhrožovat žalobci b) ztrátou zaměstnání, když v době sepsání dlužního úpisu pro něj žalobce b) již nepracoval.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 4. 2007, č. j. 8 C 322/2006-50, uznal žalované povinnými společně a nerozdílně zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, částku 30.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % z uvedené částky od 16. 12. 2005 do zaplacení, ve zbytku žalovaného příslušenství žalobu zamítl. Vyšel ze shodných tvrzení účastníků, podle nichž žalobce b) jako zaměstnanec druhého žalovaného rozvážel a prodával zákazníkům druhého žalovaného zboží. Pracovní poměr skončil dne 30. 3. 2000. Soud prvního stupně provedl dokazování výslechy svědků a listinami. Svědci R. M. a V. Č. shodně uvedli, že jim druhý žalovaný sdělil, že účelem dlužního úpisu ze dne 3. 4. 2000 na 200.000,- Kč bylo zajistit nezaplacené pohledávky za zboží, které prodal žalobce b). Soud považoval uvedené výpovědi za pravdivé, neboť oba svědci vzhledem ke kamarádskému vztahu s druhým žalovaným neměli zájem jej poškodit. Naopak výpovědi svědkyně G. P., sestřenice druhého žalovaného, byla podle soudu prvního stupně nekonkrétní a z výpovědi svědkyně H. R., sestry druhého žalovaného, neplynulo, že by předmětná částka byla žalobci b) předána. Navíc výpovědi obou svědkyň považoval soud prvního stupně vzhledem k jejich příbuzenskému vztahu k druhému žalovanému za méně důvěryhodné než výpovědi svědků R. M. a V. Č., kteří byli kamarády jak žalobce b), tak druhého žalovaného. Výpověď svědka J. N. neměl za relevantní, neboť o tvrzené půjčce nic nevěděl. Přihlédl i k tomu, že druhý žalovaný vrácení údajné půjčky soudně nevymáhal. Z uvedených důvodů dospěl k závěru, že částka 30.000,- Kč byla žalobci plněna na neexistující dluh (§451 odst. 2 obč. zák.). Žalované i žalobce uznal soud prvního stupně povinnými, resp. oprávněnými společně a nerozdílně, protože jsou manželé (§143 odst. 1 a §145 odst. 3 a 4 obč. zák.). Společné jmění žalovaných je sice zúženo na obvyklé vybavení společné domácnosti, v řízení však nebylo prokázáno, že by to žalobcům bylo v době předání splátek známo, a proto se žalovaní nemohou zúžení společného jmění dovolávat (§143a odst. 4 obč. zák.) Úrok z prodlení pak soud prvního stupně přiznal ode dne následujícího po výzvě žalobců žalovaným k plnění (§563 obč. zák.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 12. 2007, č. j. 21 Co 424/2007-95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud zopakoval výslechy svědků R. M. a V. Č. a dokazování doplnil výslechy žalobce b) a druhého žalovaného. Výpovědi obou uvedených svědků považoval za věrohodné, neboť na svých výpovědích setrvali i po opětovném poučení o trestních následcích křivé výpovědi a i po té, co žalovaný v jejich přítomnosti jejich výpovědi zpochybňoval. Oba svědci nepůsobili na krajský soud tak, že by byli schopni vymyslet poměrně složitou konstrukci o zajišťovací funkci úpisu. Odvolací soud dovodil, že skutkový stav lze zjistit i na základě nepřímých důkazů, jestliže na sebe navazují a navzájem se doplňují tak, že tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu v tom smyslu, že z nich lze odvodit jen jediný závěr a současně vyloučit závěr jiný. Dále se ztotožnil s rozložením důkazního břemene soudem prvního stupně tak, že žalobci mají prokázat nepravdivost dlužního úpisu ze dne 3. 4. 2000, zatímco na žalovaných je prokázat předání peněz jako půjčky žalobcům. Odvolací soud uzavřel, že v řízení bylo nepřímými důkazy prokázáno, že dlužní úpis ze dne 3. 4. 2000 měl pouze zajišťovací funkci a naopak nebylo prokázáno, že by žalovaní nějakou částku jako půjčku žalobcům předali.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost spatřují v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelé vymezili dvě otázky zásadního právního významu: Jednak, zda je možné ignorovat zcela jasný důkaz a zjistit skutkové závěry tomuto důkazu odporující, a dále stanovení hranice, kdy soustava nepřímých důkazů tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, z níž je možno dovodit jen jediný skutkový závěr a vyloučit možnost závěru jiného. Žalovaní měli za to, že v projednávané věci se o uvedený případ nejedná, neboť tvrzení žalobců a výpovědi svědků M. a Č. se ve světle ostatních důkazů jeví nevěrohodné, zmatené a nelogické. Naopak dlužní úpis ze dne 3. 4. 2000 svědčí o poskytnutí půjčky jasně. Žalovaní dále namítali, že
a) pokud by měl být dlužní úpis zajišťovacím instrumentem, nemělo by jeho nevymáhání žalobcem logiku, naopak pokud šlo o půjčku kamarádovi, je logické, že se druhému žalovanému nechtělo s žalobcem b) soudit,
b) zajištění žalobci předložených faktur by nemělo smysl, neboť předmětné faktury nebyly vystaveny druhým žalovaným, ale třetí osobou; navíc tyto pohledávky vznikly v době, kdy žalobce b) pro druhého žalovaného nepracoval,
c) svědci M. a Č. jsou nevěrohodní, neboť jsou přátelé žalobce a jejich výpovědi vykazují zásadní odlišnosti,
d) všechna sdělení svědků jsou zprostředkovaná, žádný z nich nebyl přítomen předání peněz ani podpisu dlužního úpisu,
e) odvolací soud přehlédl výpovědi svědků N. a P., kteří uvedli, že praxi zajišťování dluhů způsobem uvedeným v žalobě druhý žalovaný při svém podnikání nepoužíval,
f) pokud by měl dlužní úpis mít zajišťovací funkci, musel by obsahovat identifikační číslo (IČ) druhého žalovaného, namísto toho obsahuje rodné číslo,
g) žalobce podle svého tvrzení zaplatil první dvě splátky z obav o život svůj i své rodiny, pak však platit přestal, aniž by se změnila situace,
h) žalobci byli schopni vymyslet i složitější konstrukce, např. že žalovaný žalobce vydíral.
Žalobci se ve svém vyjádření ztotožnili se závěry odvolacího soudu s tím, že žalovaní ve svém dovolání neuvedli, v čem má spočívat nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, když námitky žalovaných se omezují na skutkové závěry odvolacího soudu. Žalobci proto považovali dovolání za nepřípustné.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání však není přípustné.
Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně v rozhodované věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Tak je tomu nejen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, tj. tehdy, jde-li o nesprávné právní posouzení, ale také v případě, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 182/05). V projednávané věci dovolatelé netvrdili a ani Nejvyšší soud neshledal žádnou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř).
Uplatňuje-li dovolatel dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), má podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 1255/2005, nebo ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 1725/2006). V rozhodované věci dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní význam pro judikaturu soudů. Rozpor s hmotným právem dovolatelé netvrdili a ani Nejvyšší soud jej neshledal.
Dovolateli vymezená právní otázka, kdy soustava nepřímých důkazů tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, z níž je možno odvodit jen jeden skutkový závěr a zároveň vyloučit možnost závěru jiného, a kdy nikoliv, se týká pravidel hodnocení důkazů podle ustanovení §132 o. s. ř., podle něhož soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo (tzv. zásada volného hodnocení důkazů). Uvedená zásada plyne z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy a je součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/1995), a proto soudu nelze předepsat pravidla, z nichž by měl při hodnocení důkazů vycházet (srov. též Bureš, Drápal, Krčmář a kol., Občanský soudní řád, komentář, I. díl, 7. vyd., Praha: C.H. Beck 2006, str. 609). Stanovení hranice, kdy již je určitá skutečnost prokázána soustavou nepřímých důkazů a kdy nikoliv, je otázkou posouzení soudu v jednotlivém konkrétním případě při respektování pravidel §132 o. s. ř., a proto nemůže být otázkou zásadního právního významu, neboť postrádá význam pro judikaturu soudů (tzv. judikatorní přesah).
K otázce hodnocení nepřímých důkazů považuje dovolací soud za potřebné poukázat na to, že rozsah potřebného dokazování v civilním procesu se neshoduje s rozsahem dokazování potřebného k uznání obžalovaného vinným v řízení trestním. V civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade vši pochybnost. Pro závěr, že soud má určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 66/2003). Protože v civilním řízení neplatí zásada in dubio pro reo, nemusí nepřímé důkazy tvořit zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud došel, nýbrž dostačuje, jestliže nepřímé důkazy s velkou mírou pravděpodobnosti k tomuto závěru (na rozdíl od možných závěrů jiných) vedou.
Ostatní námitky dovolatelů (označené výše v bodu B. písmeny a/ až h/) se týkají pouze nesprávného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Zásadní právní význam by v tomto směru mohl vyplývat jen z porušení ústavního pořádku, zejména tehdy, pokud by dovolateli tvrzené vady řízení znamenaly zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. i čl. 6 Úmluvy (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu z 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, N 100/37; a z 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07). Podle judikatury Ústavního soudu jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 32/2006).
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu dospěl dovolací soud k závěru, že v projednávané věci k zásahu do práva dovolatelů na spravedlivý proces nedošlo. Dovolatelé netvrdili a ani dovolací soud neshledal, že by v řízení byl některý důkaz proveden v rozporu s procesními předpisy. Z napadeného rozhodnutí rovněž neplyne, že by soud opomněl hodnotit některý důkaz. O uvedený případ nejde u tvrzeného opomenutí výpovědí svědků G. P. J. N., neboť zde odvolací soud převzal závěry soudu prvního stupně, ani v případě tvrzeného ignorování důkazu dlužním úpisem ze dne 3. 4. 2000. Soud prvního stupně i odvolací soud se naopak při hodnocení důkazů velmi podrobně zabývaly otázkou, zda je obsah uvedené soukromé listiny pravdivý (jak tvrdili žalovaní) či nepravdivý (jak tvrdil žalobce). Oba soudy v odůvodnění svých rozsudků podrobně a logicky přesvědčivě vysvětlily, proč považovaly výpovědi svědků R. M. a V. Č. za důvěryhodné. Podrobně a logicky přesvědčivě je též odůvodněn i myšlenkový postup, kterým oba nižší soudy hodnotily ostatní důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§132 o. s. ř.) a kterým došly k závěru, že dlužní úpis ze dne 3. 4. 2000 není pravdivý. Odvolací soud rovněž správně zopakoval důkazy výslechem svědků M. a Č., aby mohl posoudit jejich důvěryhodnost. Z uvedených důvodů dovolací soud uzavřel, že v projednávané věci nebylo porušeno právo žalovaných na spravedlivý proces.
Žalovaní podali dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, včetně výroků o nákladech řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. však vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, pro které je stanovena forma rozsudku. Podle ustanovení §237 až §239 o. s. ř. není dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Protože dovolatelé nenamítali rozpor napadeného rozsudku s hmotným právem, postupem soudů nižších stupňů nebylo porušeno právo žalovaných na spravedlivý proces a stejně tak nebyly shledány vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, a proto bylo dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaným, jejichž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobcům účelně vynaložené náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 3100,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4, §15, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 19 % DPH ve výši 646,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. června 2008
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu