ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1966.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1966/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně ČR– Ú. pro z. s. ve v. m., proti žalovanému F. S., zastoupenému advokátem, o 221.589,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 1174/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2007, č. j. 38 Co 230/2005-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 1. 10. 2003, č. j. 4 C 1174/2002–64, uložil žalovanému zaplatit tehdejšímu žalobci (F. S.) částku 221.589,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že výnos ve výši 221.589,- Kč z umořené vkladní knížky na doručitele s názvem F. S., vinkulované heslem „P. a b.“, vedené u Č. s., a. s., v letech 1990-1996, byl převeden na vkladní knížku na doručitele s názvem F. S., která byla dne 31. 1. 1996 zrušena žalovaným. Skutečnost, že předmětná vkladní knížka byla ve vlastnictví zemřelého otce žalovaného F. S. nebyla v řízení prokázána; na jeho jméno byl veden u Č. s., a. s., pouze sporožirový účet. Navíc bylo zcela vyloučeno, že by u této společnosti v rozmezí let 1992-1996 byla založena nebo zrušena jiná vkladní knížka na jméno F. S. s heslem „P. a b.“, jak vyplynulo ze zprávy Č. s., a. s., pobočka B., ze dne 27. 3. 2003. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný se bezdůvodně obohatil (§451 obč. zák.), neboť přijal majetkový prospěch (finanční prostředky ve vlastnictví původního žalobce) plněním bez právního důvodu, když k předmětným finančním prostředkům ve výši 221.589,- Kč, které si ponechal pro vlastní potřebu, na vkladní knížce s názvem F. S., vinkulované heslem „P. a b.“, neměl žádný právní titul – vlastnické právo, popřípadě dědické právo.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. října 2007,
č. j. 38 Co 230/2005-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil ho pouze ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V průběhu odvolacího řízení bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2007, č. j. 38 Co 230/2005-104, rozhodnuto, že v tomto řízení bude nadále pokračováno jako se žalobcem s ČR – Ú. pro z. s. ve věcech majetkových, se sídlem v P. 2, Rašínovo nábřeží 42, neboť původní žalobce F. S. zemřel a bylo zjištěno, že celé dědictví ze zákona připadá státu. Námitku promlčení vznesenou žalovaným v odvolání shledal nedůvodnou, neboť v posuzovaném případě se jedná o bezdůvodné obohacení získané úmyslně, u něhož promlčecí doba činí 10 let (§107 odst. 2 obč. zák.) ode dne, kdy k němu došlo. Byla-li tedy žaloba v této věci podána dne 27. 2. 2002 a žalovaný získal finanční prostředky z předmětné vkladní knížky dne 23. 1. 1996, objektivní promlčecí doba ještě neuplynula. O jednání úmyslné, tedy o jednání s úmyslem na něčí úkor získat bezdůvodné obohacení, se nepochybně jedná, neboť žalovaný uvedl pracovníky Č. s., a. s., v omyl tím, že nahlásil ztrátu předmětné vkladní knížky a současně požádal o vydání zákazu výplaty vkladu, následně požádal o její umoření, finanční prostředky převedl na vkladní knížku, vybral je a použil pro vlastní potřebu. Z obsahu spisu Policie ČR, Okresního ředitelství H., č. j. ČVS OVHO-70/2001, vyplývá, že usnesením ze dne 24. 1. 2002 bylo trestní stíhaní žalovaného odloženo s tím, že je trestní stíhání nepřípustné, neboť je dle §68 odst. 1 písm. c) trestního zákona promlčeno. Trestného činu podvodu (§250 odst. 1 a 2 trestního zákona) se měl žalovaný dopustit tím, že v průběhu roku 1995 získal od nezjištěného pracovníka Č. s., a. s., oblastní pobočky B., pracoviště H., informace ke vkladní knížce majitele F. S., bytem v M. N. V., U trati 639 a pomocí těchto informací, konkrétně hesla „P. a b.“, výše finanční částky uložené na vkladní knížce a jejího názvu, oznámil její ztrátu, kde v písemné žádosti vystupoval jako její majitel a uvedl heslo, název a přibližnou částku zůstatku na ní. Následně dne 17. 11. 1995 požádal o umoření této vkladní knížky a po skončení umořovacího řízení požádal o převedení zůstatku na vkladní knížku s názvem F. S., k čemuž došlo dne 23. 1. 1996, tyto peníze vybral a použil pro svoji potřebu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňuje je podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že žádná ze skutečností, že jeho jednání, vedené účelem získat uvedené finanční prostředky, bylo úmyslné, se nepotvrdila a jedná se jenom o domněnku, kterou vyslovila Policie ČR. Závěr o úmyslu žalovaného při posuzovaném jednání pak odvolací soud nijak neodůvodnil. Dále žalovaný tvrdí, že vycházel z informací svého otce, který mu sdělil, že měl vkladní knížku, a na základě těchto skutečností pak jednal s Č. s., a. s. Neexistují důkazy, ze kterých by vyplývalo, že v době, kdy jednal s Č. s., a. s., ohledně umoření vkladní knížky, se znal s původním žalobcem a věděl o tom, že má založenou vkladní knížku na konkrétní heslo, příp. že se tyto informace měl dovědět od některého z pracovníků Č. s., a. s. Nejednal tedy v úmyslu získat bezdůvodné obohacení a za dané situace je tak nárok žalobkyně promlčen. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla zamítnutí dovolání. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, když provedeným dokazováním byl jednoznačně prokázán úmysl žalovaného, stejně jako skutečnost, že na jeho straně došlo k bezdůvodnému obohacení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy, jde-li
o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001). Ačkoliv dovolatel uvádí dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), tak žádnou z jeho námitek nelze pod něj podřadit. Námitky dovolatele, pokud se týkají otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů soudy obou stupňů, naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002). Navíc nelze přehlédnout, že o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů, což však námitky dovolatele rovněž nesplňují (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002). Dovolací soud přitom podotýká, že odůvodnění závěru o „úmyslu žalovaného“ je v míře plně postačující obsaženo ve třetím odstavci strany čtvrté rozsudku odvolacího soudu.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 3. října 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu