ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1990.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1990/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. Ž., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) P. f. ČR, 2) J. D., 3) ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., 4) L. ČR, s.p., 5) O. J., 6) V. Š., a 7) M. Š., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 115/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 27.11.2007, č.j. 22 Co 442/2007-221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27.11.2007, č.j. 22 Co 442/2007-221, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29.3.2007, č.j. 9 C 115/2004-193, kterým byla výrokem
I. zamítnuta žaloba na určení, že A. G., byla ke dni svého úmrtí vlastnicí domu č.p. 20 v G. se stavební parcelou parcelní číslo 372
a pozemkových parcel blíže popsaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Dále výrokem II. soudu prvního stupně bylo zastaveno řízení ohledně žalovaných V. Š. a M. Š. a výrokem III., IV. rozhodnuto o nákladech řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně je právní nástupkyní A. G., která se v dědickém řízení po zemřelém manželovi F. G. stala výlučnou vlastnicí nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud dále vzal za prokázané, že tyto nemovitosti byly A. G. jako státní občance Československé republiky německé národnosti konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a přídělovými listinami podle dekretu č. 28/1945 Sb. přiděleny novým vlastníkům – přídělcům a v průběhu let se pod novými parcelními čísly podle současného stavu v katastru nemovitostí dostaly do vlastnictví současných žalovaných. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil, že žalobkyně se domáhá určení vlastnického práva, jež právní předchůdkyně žalobkyně pozbyla před desítkami let. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. s tím, že v dané věci není naplněna preventivní funkce určovací žaloby a tím i neexistence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Odvolací soud v dané souvislosti odkazoval na stanovisko Ústavního soudu ČR, sp.zn. Pl. ÚS 21/05 s odůvodněním, že osoba, která pozbyla majetek v důsledku jeho odnětí státem a nedomáhala se ochrany u soudu nebo nebyla úspěšná, nemůže po uplynutí mnoho desetiletí legitimně očekávat, že by mohlo dojít k obnovení jejího vlastnického práva. Odvolací soud též poznamenal, že při zkoumání majetkových přesunů z doby před více než šedesáti lety nelze striktně trvat na přesném
a úplném doložení všech rozhodných skutečností. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně se správně vypořádal s absencí zápisu konfiskace v pozemkové knize
a s konkurencí žaloby o určení vlastnického práva podle obecných předpisů
a restitučních žalob, a to se zřetelem na shora citované stanovisko Ústavního soudu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání (do všech výroků), jehož přípustnost dovozovala podle obsahu dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Namítala, že v dané věci je naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Podle dovolatelky předmětný majetek nebyl konfiskován. Dále vytýkala odvolacímu soudu, že nepřihlédl k výpovědi E. B., což považovala za procesní pochybení soudu. Poukazovala na skutečnost, že se jednalo o zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. a zabavení majetku osoby, která se nikdy nepřihlásila k německé národnosti. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání pro zásadní právní význam je instrumentem, za jehož pomoci má dovolací soud sjednocovat judikaturu nižších instancí, případně též odstraňovat kontradikce v judikatuře vlastní (srov. odst. 3 §237 o. s. ř.). Za takovým účelem je však nezbytné, aby dovolatel vymezil ve svém dovolání, jehož obsahem je dovolací soud při přezkumu vázán, právní otázku, jež by mohla být posouzena (viz např. bod II. usnesení NS ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura
č. 7/2004, nebo nález ÚS ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka ÚS sv. 29, č. 23). K vymezení takové právní otázky však nedošlo, dovolatel vytýká soudům obou stupňů vady dokazování a takové – případné – procesní vady tu nemohou být způsobilým obsahem dovolání (srov. bod I. výše citovaného rozhodnutí NS v souvislosti s dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Z povahy uplatněného dovolacího důvodu plyne, že v jeho rámci nelze uplatňovat námitky směřující k neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, na jejichž základě byla věc odvolacím soudem posouzena. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k té části dovolání žalobkyně, pokud se nesla k jejímu nesouhlasu se zjištěními soudů obou stupňů.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí správně zdůraznil, že otázkou existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech spadajících pod tzv. restituční zákonodárství se zabýval i Ústavní soud ČR. Zásadní výklad k uvedené právní problematice byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1.11.2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po 25.2.1948, ale ani před 25.2.1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř. a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.
V odůvodnění tohoto stanoviska Ústavního soudu ČR z 1.11.2005 bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily uplatnit právo k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným. Na majetek, který nabyl stát do konce roku 1989, nelze uplatňovat nároky podle obecných předpisů.
Uvedené závěry odpovídají smyslu a úpravě restitučních zákonů, které sledovaly zmínění některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období mocenskými akty státu a byly v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Skutkové vylíčení žaloby, jakož i důkazy k nim provedené, přitom svědčí pro závěr, že v této věci došlo k přechodu předmětu vlastnictví na československý stát v rozhodném období. V předpisech restituční povahy byl vymezen osobní, věcný a časový rámec, v němž bylo na oprávněných osobách, aby postupem v zákonu uvedeným docílily nápravy protiprávního stavu. Nestalo-li se tak, schází zákonný podklad pro vyhovění žaloby na určení vlastnictví v té podobě, jak byla v této věci podána.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobkyni, že by přípustnost dovolání byla založena v dané věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. září 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu