ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2604.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2604/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. ve věci žalobců a) Ing. G. S., a b) Z. B., obou zastoupených advokátkou, proti žalované M., s. a d. u. o. s. P., zastoupené advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 1/2000, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2008, č. j. 10 Co 73/2007-581, takto:
I. Dovolání žalované co do části výroku II., v níž jí byla uložena povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání stavební parcely č. 64/1 v obci J. L.
a katastrální území Č. H. v K., zapsané na listu vlastnictví č. 331
u Katastrálního úřadu pro K. k., Katastrální pracoviště T., a to každému z žalobců po jedné polovině, se zamítá.
II. Dovolání žalované se ve zbylém rozsahu odmítá.
III. Dovolání žalobců se odmítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 28. 8. 2006, č. j. 10 C 1/2000-529, ve výroku I. uložil žalované povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání v témže výroku specifikovaných nemovitostí. Ve výroku II. pak zamítl žalobu v části, v níž se žalobci domáhali uložení téže povinnosti žalované, a to ve vztahu k nemovitosti č. p. 155 na parcele č. 64/1 a parcely č. 64/1, obou v k. ú. Č. H. v K., obci J. L., zapsané na listu vlastnickém č. 331 u katastrálního úřadu pro K. k., pobočky v T. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobců i žalované odvolací soud ve výroku I. rozsudku identifikovaného v záhlaví potvrdil v upřesněném znění výrok I. rozsudku soudu prvního stupně. Ve výroku II. změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání stavební parcely č. 64/1 v obci J. L. a katastrálním území Č. H. v K., zapsané na listu vlastnictví č. 331 u Katastrálního úřadu pro K. k., pobočky v T., a to každému ze žalobců po jedné polovině. Ve zbývajícím rozsahu výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Ve výrocích III., IV., V. a VI. rozhodl o náhradách nákladů řízení.
Krajský soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu
a dospěl k závěru, že částečně důvodné bylo jen odvolání žalobců. Ti uplatnili požadavek, aby s nimi žalovaná uzavřela dohodu o vydání nemovitostí podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“). Žalobci splnili podmínku stanovenou v §5 odst. 1 citovaného zákona spočívající v učinění výzvy adresované osobě povinné, a to v zákonem stanovené lhůtě (§5 odst. 2) a za dodržení dalších zákonem předepsaných náležitostí. Z obou výzev žalobců sepsaných jejich tehdejší právní zástupkyní (advokátkou) lze zjistit, vůči které osobě výzvy směřovaly, ve kterém katastru a ve kterých knihovních vložkách byly nemovitosti zapsány, za jakých okolností měl původní vlastník o nemovitosti přijít a jakým způsobem se zůstavitelův dědic (otec žalobců) snažil nemovitosti po druhé světové válce marně nabýt zpět do svého vlastnictví. K pozdější výzvě byly připojeny i některé listiny prokazující způsob pozbytí majetku a příbuzenský vztah. Ze zákona navíc nevyplývá, že by bylo nutné současně s výzvou ihned předložit veškeré důkazní materiály prokazující oprávněnost uplatněného nároku. Není tedy v rozporu, jestliže oprávněná osoba nejprve vyzvala osobu povinnou k vydání věci a některé důkazy
o oprávněnosti svého nároku doplnila později, třeba až v rámci soudního řízení. Výzvy sice nepodepsal žádný ze žalobců, avšak ti již v té době byly zastoupeni na základě plné moci advokátkou, která podala výzvy jejich jménem. Žalobci též vyzvali osobu, která byla podle zákona č. 87/1991 Sb. osobou povinnou, neboť ke dni účinnosti zákona předmětné nemovitosti držela. Přesvědčivě byla též zjištěna posloupnost mezi žalobci a zůstavitelem, a to především ze spisu Okresního soudu v B., sp. zn. D 485/46. Námitky žalované, že otec žalobců nebyl nikdy určen za dědice po svém strýci, neboť řízení bylo zastaveno pro nemajetnost zůstavitele, a že otec daroval strýcův majetek po roce 1945 Ústřední radě odborů souvisí s neúplným pochopením právního institutu ležící pozůstalosti, jak jej ve své judikatuře vymezil Nejvyšší soud. Odnětí majetku z ležící pozůstalosti spadá podle Nejvyššího soudu pod §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a z tohoto důvodu jsou žalobci osobami oprávněnými. Podle §797 a §819 Obecného zákoníku občanského z roku 1811 (vyhlášen Císařským patentem ze dne 1. 6. 1811, č. 946 Sb. zák. soud. – dále jen „o. z. o.“) platného v době úmrtí zůstavitele, se dědic stal vlastníkem dědictví teprve odevzdáním na základě odevzdací listiny soudu, která měla deklaratorní i konstitutivní povahu. Teprve odevzdací listina zakládala vlastnické právo a odevzdání pozůstalosti dědici již následně k dovršení přechodu nevyžadovalo vklad vlastnického práva do veřejných knih ve smyslu §436 o. z. o. Dědic se stal vlastníkem věcí z dědictví odevzdáním pozůstalosti, čímž bylo dědické řízení skončeno. V období mezi smrtí zůstavitele a nabytím dědictví pozůstalým se jednalo o tzv. ležící pozůstalost (hereditas iacens), která měla práva a povinnosti jako by byla subjektem práva. Šlo o zvláštní právní instituci, která sice nebyla právnickou ani fyzickou osobou, ale byla nositelem byť omezených práv a povinností. Mohla vystupovat v soudním či správním řízení jako jejich účastník. Z toho mimo jiné vyplývá i to, že otec žalobců nemohl žádný právní úkon směřující k převodu vlastnického práva ve formě daru z ležící pozůstalosti do vydání odevzdací listiny uskutečnit. Zavedení národní správy na požadovaný majetek ke dni 1. 10. 1945 podle dekretu č. 5/1945 Sb. ještě neznamenalo odnětí vlastnictví ve prospěch jiného subjektu, když podle §1 odst. 1 citovaného dekretu jsou neplatné jakékoliv majetkové převody a právní jednání, pokud byla uzavřena po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo rasové persekuce. Ovšem vynětí nemovitostí dílčím rámcovým plánem z přídělového řízení a jejich odevzdání v prosinci 1948 Revolučnímu odborovému hnutí již bylo protiprávním postupem v rozporu se zásadami demokratické společnosti učiněným v rozhodném období ve smyslu §2 odst. 1, §3 odst. 2 a §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. To vše s přihlédnutím k tomu, že podaná žádost o restituci majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. nebyla ze snadno pochopitelných důvodů vyřízena. Postup tehdejšího státního aparátu porušil především právo občana vlastnit majetek, čímž pokračoval v represích započatých za protektorátu. Tvrdit v současnosti, že nárok na dědictví či restituci nebyl uspokojen z jiných důvodů, je více než odvážné, zvláště nebyly-li zjištěny žádné překážky, které by bránily restituci majetku. Ohledně otázky, zda vydání staveb nebrání ztráta jejich původního stavebně technického charakteru ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., odvolací soud konstatoval, že soudem prvního stupně byl náležitě zjištěn skutkový stav a znalecký posudek odpověděl na všechny účastníky položené otázky. Svůj stavebně technický charakter ztratila zásadní přestavbou jen zotavovna „S.“. Odvolací soud přitom vyšel ze stávající judikatury, zejména pak z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 95/92, publikovaného v časopise Soudní rozhledy č. 4/1994, a dále pak z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 231/01, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 23, poř. č. 137. U zotavovny Idyla k výměně žádného z prvků dlouhodobé životnosti nedošlo, stejně tak i u staveb pojmenovaných V. a A. Více než polovina základů u dvou posledně jmenovaných staveb zůstala původních (67 resp. 89 %). Totéž však nelze říci o zotavovně S., v níž nastala výměna prvků dlouhodobé životnosti v rozsahu přesahujícím 50 % původní stavby u krovů a objekt doznal i dalších změn, jež odvolací soud v dalším podrobně popisuje. Ze znaleckého posudku bylo zjištěno, že dům byl v rámci rekonstrukcí provedených v převážné míře v letech 1980 – 1984 přestavěn tak, že při tom došlo k obměně všech prvků dlouhodobé životnosti, čímž se zvýšil obestavěný prostor o 70 % oproti stavu původnímu. Avšak §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se nezmiňuje o osudu pozemku, na kterém se nachází stavba zásadním způsobem přestavěná. Z toho lze dovodit, že není vyloučeno, aby takový pozemek byl vydán oprávněné osobě. Takový postup nevylučuje ani §8 odst. 3 citovaného zákona. V souladu s účelem restitučního zákona je třeba upřednostnit výklad svědčící ve prospěch žalobců. Není důvodu se domnívat, že tímto vzniknou neřešitelné právní vztahy mezi účastníky řízení, bude-li někdo jiný vlastníkem pozemku a někdo jiný vlastníkem stavby na tomto pozemku se nacházející.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná s tím, že je to je částečně přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a zčásti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a zároveň je řízení před soudy obou stupňů postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Překážka pro vydání nemovitostí žalobcům spočívající ve ztrátě stavebně technického charakteru dotčených nemovitostí se týká nejen domu „S.“, jenž jako jediný nebyl soudy vydán, ale i domů označovaných v soudním sporu jako „V.“ a „A.“, neboť i u nich ze znaleckého posudku plyne, že byly z více než 50 % přestavěny. Soud prvního stupně na jedné straně konstatuje, že ve smyslu judikatury lze považovat za zásadní přestavbu stav, kdy alespoň u jednoho prvku dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku v objektu, avšak na straně druhé u konkrétních objektů soud prvního stupně uvádí, že takováto změna pouze u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti není podstatnou změnou stavebně technického charakteru původní stavby. Touto vnitřní rozporností odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se odvolací soud přes námitku žalované vůbec nezabýval. Tuto otázku tedy oba soudy posoudily v rozporu s judikaturou soudu dovolacího a zároveň v rozporu s hmotným právem. Rovněž otázka splnění náležitosti výzvy k vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. byla posouzena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dopis právní zástupkyně žalobců, JUDr. V., ze dne 14. 9. 1991 neobsahuje žádnou výzvu. Navíc jméno druhé žalobkyně se v předmětné restituční věci objevilo až v žalobě ze dne 18. 3. 1992. Dále z dědického spisu Okresního soudu v B. není zřejmé, v jakém příbuzenském vztahu byl A. S. (právní předchůdce žalobců) k MUDr. N. (zůstaviteli), když v několika dokumentech tohoto spisu se o něm hovoří jako o bratrovi zůstavitele, v dalších pak jako o jeho synovci. Stejně tak sami žalobci nemají v této věci jasno. V soudním řízení tedy nejenže nebylo prokázáno, v jakém příbuzenském vztahu tyto osoby byly, ale absentuje dokonce i řádné tvrzení o této skutečnosti. Zmíněná výzva též byla adresována nesprávnému subjektu (O.), když údajnou správnost tohoto adresáta soud prvního stupně dovodil z důkazů, které neměly být vůbec provedeny a soud k nim neměl přihlížet. Usnesením ze dne 28. 1. 2004, č. j. 10 C 1/2000-330 soud prvního stupně totiž provedl koncentraci řízení, přičemž uvedl, že ke skutečnostem a důkazům uvedeným po poskytnuté lhůtě nebude přihlížet. Tento zákaz se pak nutně vztahuje i na důkazy, které si soud bez návrhu stran obstaral sám. Jejich provedením a vzetím v potaz obešel soud prvního stupně provedenou koncentraci řízení. Tím porušil i princip rovnosti stran. O tyto důkazy provedené při ústním jednání dne 21. 8. 2006 soud prvního stupně opřel i své závěry o správnosti adresáta výzvy k vydání věci. Další vada řízení spočívá v tom, že odvolací soud nedoručil žalované vyjádření žalobců k jejímu odvolání, ačkoliv z jeho obsahu při odůvodnění napadeného rozsudku vycházel. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání také žalobci, a to do části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 8. 2006 ve znění opravných usnesení ve výroku o zamítnutí žaloby ve vztahu k nemovitosti č. 155 na parcele č. 64/1 v k. ú. Č. H. v K. (část výroku II.), a do výroků
o nákladech řízení III., V. a VI. Žalobci považují důvody, pro které odvolací soud učinil závěr o ztrátě stavebně technického charakteru výše identifikované stavby (zvýšení kvality poskytovaných služeb, zázemí, pohodlí klientů, původní tvar budovy a celkové její uspořádání), za podle stávající judikatury Nejvyššího soudu neodpovídající a nerozhodující pro aplikaci §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobci v této souvislosti poukazují též na nález Ústavního soudu ze 13. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 244/98. V posuzovaném případě došlo k výměně prvků dlouhodobé životnosti v rozsahu přesahujícím 50 % u krovů. To souvisí s tím, že došlo ke změně tvaru střechy a dále k přístavbám k hlavní budově. Restituční judikatura však výslovně zdůrazňuje nerovnocennost jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti, takže např. změna konstrukce střechy sama o sobě nemusí znamenat ztrátu původního stavebně technického charakteru, stejně tak jako pouhá přístavba. Přístavby jsou pouhým zhodnocením stavby ve smyslu §7 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., jež není překážkou vydání nemovitosti podle §8 odst. 1 téhož zákonného předpisu. Soud se ve svých závěrech soustředil pouze na výpočty znaleckého posudku, kde se za základ 100 % bere pouze původní stav. Přitom znalec u ústního jednání výslovně uvedl, že pokud je použit jako 100 % současný stav či původní stav nemovitosti, tak při výpočtu změn prvků dlouhodobé životnosti vychází poměrně zcela jiné výsledky. Konkrétně pak z tabulky na č. l. 47 vyplývá, že pokud by za základ 100 % byl vzat současný stav, byly by výsledné hodnoty pro žalobce příznivější. Žalobci navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu odvolacího ve výrocích II., III., V. a VI. a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) vychází z toho, že obě dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jejich přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Ve vztahu k dovolání žalované lze konstatovat, že v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně (jedná se o tu část výroku II., v níž odvolací soud uložil žalované povinnosti uzavřít se žalobci dohodu o vydání stavební parcely č. 64/1 – blíže identifikované tamtéž), se jedná o měnící rozsudek odvolacího soudu, a dovolání proti této části je tedy přípustné §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř..
Naopak proti zbývající části výroku II. rozsudku odvolacího soudu je dovolání žalované z hlediska procesní újmy na straně konkrétního účastníka nastalé na základě soudního rozhodnutí „nepřípustné“ (tzv. subjektivní nepřípustnost), neboť žalované touto částí výroku nebyla způsobena žádná újma, která by byla odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší. “Subjektivní přípustnost” dovolání totiž implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn – ve smyslu
§243b odst. 5, §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. – dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura, č. 3, ročník 1998). Z hlediska objektivní přípustnosti – tedy přípustnosti podle §236 odst. 1 o. s. ř. – je pak třeba konstatovat nepřípustnost dovolání žalované proti výrokům rozsudku odvolacího soudu III., IV., V. a VI., v nichž bylo rozhodnuto o náhradách nákladů řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními
§238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Přípustnost dovolání žalované proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu lze pak zvažovat jen na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3
o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání žalobců co do části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítací výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k nemovitosti č. p. 155 (tzv. objekt „S.“), lze zvažovat pouze na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, a to za podmínek popsaných v třetím odstavci téhož zákonného ustanovení. Proti výrokům II., V. a VI. pak ani dovolání žalobců není přípustné z výše vyložených důvodů týkajících se dovolání do výroků o nákladech řízení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval důvodností dovolání žalované ve vztahu k části výroku II. tak, jak byla identifikovaná výše.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalované bylo v této části shledáno přípustným, zabýval se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaná v tomto ohledu namítala porušení pravidel koncentrace řízení soudem prvního stupně a dále pak skutečnost, že jí nebylo doručeno vyjádření žalobců k jejímu odvolání.
Koncentrace řízení podle §118c o. s. ř. se vztahuje na skutková tvrzení
a označení důkazů ze strany účastníků řízení, a též i na důkazní prostředky, které si soud ze své iniciativy obstará sám (§120 odst. 3 věta prvá o. s. ř.). Limitující na možnosti soudu provést takové důkazy a k jejich výsledku přihlížet je to, zda potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo. přitom v daném řízení potřeba vyžádání a provedení předmětných důkazů (jednalo se o zřizovací listinu společnosti OREA, ostatní listiny týkající se jejího zřízení a seznam listin založených ve sbírce listin k tomuto subjektu – viz pokyn soudu k jejich vyžádání – bod 2, na č. l. 461) vyplynula z tvrzení jak žalobců, tak i obrany žalovaného uplatněných ještě před koncentrací řízení (viz. např. průvodní směřování žaloby proti O., odborová organizace a vliv důsledků právního nástupnictví na žalované straně). Důkazní aktivitou soudu prvního stupně tak zcela zřetelně nedošlo k porušení principu rovnosti stran.
Pokud se jedná o námitku vady řízení spočívající dle žalované v tom, že dovolací soud jí nedoručil vyjádření žalobců k jejímu odvolání, Nejvyšší soud konstatuje že se nejedná o vadu řízení, neboť zákon neukládá soudu doručovat stranám
i vyjádření protistrany k jejich podání. Navíc ze spisu v dané věci vyplývá, že obsah dotčeného vyjádření žalobců byl sdělen při jednání u odvolacího soudu dne 5. 2. 2008. Z argumentace žalovaného není ani zřetelné, jakým způsobem by takto napadený postup odvolacího soudu měl za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalovaná žádné jiné vady řízení nenamítala a ze spisu se nepodávají, pročež se dovolací soud zabýval věcným řešením předmětného sporu.
Námitky směřující ke zpochybnění závěrů soudů obou stupňů o nenaplnění překážky ztráty stavebně technického charakteru ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se zajisté nevztahují k právě posuzované části výroku II. rozsudku soudu odvolacího, neboť jejím předmětem byl pozemek (st. p. č. 64/1 blíže identifikovaný výše), jehož se takové závěry nemohou přirozeně týkat. Na tomto místě lze poukázat i na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně pak na rozsudek ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 283/2007 (dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu), v němž se uvádí, že „ztráta stavebnětechnického charakteru brání pouze vydání stavby, nikoli pozemku. Nelze proto při posuzování restitučních nároků oprávněných osob opomenout zásadu, že stavba není součástí pozemku. Není v zásadě vyloučeno, aby vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby na něm stojící byly dva odlišné subjekty“ (tento rozsudek byl sice nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, veřejnosti dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz , částečně zrušen, avšak závěrů zde uvedených se nedotkl).
Ve vztahu k námitkám nesplnění náležitostí výzvy ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je nutné poukázat na závěry dosažené v judikatuře Nejvyššího soudu
a soudu Ústavního, v níž bylo konstatováno, že při interpretaci restitučních předpisů je třeba mít vždy na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů (nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 176/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 34, str. 35) a také skutečnost, že do restitučního předpisu vstoupily tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k uplatnění nároku postupovali mnohdy zcela laicky; jejich neznalost či pochybení by nemělo být využíváno proti cílům restitucí (nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 6/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku č. 3, pod. č. 37, na nějž bylo poukázáno již v usnesení Nejvyššího soudu vydaném v souzené věci dne 21. 3. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1637/99).
Právě uvedenému koresponduje závěr, že nelze po žalobcích (osobách oprávněných) spravedlivě požadovat, a to ani tehdy jsou-li kvalifikovaně právně zastoupeni, aby hned v první výzvě o vydání nemovitosti podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. uvedli úplně a do všech podrobností všechny skutečnosti svědčící v jejich prospěch, zejména aby zcela jasně a určitě identifikovali všechny věci, jež mají být vydány, aby zcela nepochybně ozřejmili všechny okolnosti nabytí vlastnického práva k dotčeným nemovitostem státem, aby bez jakýchkoliv pochybností a nedostatků označili relevantní příbuzenské vztahy a s tím spojenou dědickou posloupnost či aby bez jakýchkoliv pochybení identifikovali osobu povinnou. Takové skutečnosti mají a musí být předmětem dalšího upřesňování ze strany osob oprávněných, neboť požadavek jejich úplného vylíčení v první výzvě by byl vzhledem ke složitosti dotčených právních vztahů a jejich časové odtažitosti nejen neodpovídající účelu restitučních předpisů, ale často i nesplnitelný.
V souzené věci zaslala právní zástupkyně žalobců Č. s. r. p. O. první výzvu v zákonem stanovené lhůtě (viz č. l. 26), kterou dále postupně doplňovala (zejména výzvou ze dne 10. 3. 1992 a ze dne 1. 4. 1994). Z těchto výzev se podávají náležitosti vyžadované v §5 zákona č. 87/1991 Sb., jak je v odůvodnění svého rozsudku podrobně vylíčil soud prvního stupně. K tomu Nejvyšší soud dodává, že již z první výzvy je patrné, jakého okruhu věcí se výzva žalobců týkala, tedy že se jednalo o vydání věcí, jejichž původním vlastníkem byl MUDr. H. N., přičemž nemovitost zvaná „S.“ byla uvedena pouze příkladmo (viz slova „mimo jiné“). Zcela nepochybně navíc platí závěr učiněný soudem prvního stupně, že všechny tyto výzvy byly učiněny před účinností zákona č. 116/1994 Sb., novelizujícího §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 a že žalobci tak byli ještě po roce 1994 oprávněni požadovat vydání majetku.
Skutečnost, že žalobkyně b) nebyla v předmětných výzvách uvedena vůbec a své právo uplatnila až současně s podanou žalobou podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., na věci nic nemění, neboť i žalobce a) mohl restituční nárok podle dotčeného právního předpisu uplatňovat sám, a to ke všemu předmětnému majetku jako celku, což umožňuje §5 odst. 1 poslední věta cit. zákona, jenž stanoví, že „je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle odstavce 2 jen některé z nich, vydá se jim věc celá.“
Jestliže žalovaná namítá nedostatky ve zjištění příbuzenských vztahů mezi žalobci a MUDr. N., pak je třeba konstatovat, že soud prvního stupně i soud odvolací vycházely z dědického spisu vedeného Okresním soudem v B. pod sp. zn. D 485/45 k pozůstalosti po MUDr. N. a zcela jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností dospěly k závěru, že otec žalobců A. S. (později Š.) byl synovcem jmenovaného MUDr. N. Zpochybnění učiněné žalovanou vychází pravděpodobně z výslechu svědka R., jenž označil A. S. za vnuka zůstavitele. To však nemění nic na tom, že jak Okresnímu soudu v B., tak i notáři jakožto soudnímu komisaři bylo v označeném dědickém řízení zřejmé, že A. S. byl synovcem zůstavitele, jeho jediným dědicem, přičemž. Dr. J. S. byl bratrem A. S. (viz č. l. 2, 5, 2, 26, 34 zmíněného dědického spisu).
Žalovaná dále uvedla, že předmětné výzvy byly ze strany žalobců směřovány vůči nesprávnému adresátovi a v tomto ohledu zpochybnila závěry soudem prvního stupně údajně dovozené v rozporu s jeho usnesením ze dne 28. 1. 2004, jímž tento soud provedl k návrhu žalobců koncentraci řízení podle §118c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud však konstatuje, že tato otázka již byla v rovině právní řešena a vyřešena v předchozím rozhodnutí zdejšího soudu v souzené věci ze dne 21. 3. 2000, č. j. 28 Cdo 1637/99-142. V citovaném rozhodnutí bylo poukázáno mimo jiné na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 3 Cdo 41/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 1994, v němž se uvádí, že „jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů evidence nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy podle ustanovení (§5 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb.).“ Jestliže tedy žalobci vyzvali k vydání předmětných nemovitostí osobu, o níž se domnívali, že tyto nemovitosti drží a spravuje (OREA), přičemž následně bylo zjištěno, že vlastnické právo k těmto nemovitostem náleželo ve skutečnosti žalované (či jejímu právnímu předchůdci), pak plně platí závěry vyslovené v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu a námitky žalované jsou v tomto ohledu nepřípadné.
Nejvyšší soud proto shledal dovolání žalované ve vztahu k části výroku II. rozsudku soudu odvolacího, v níž odvolací soud uložil žalované povinnosti uzavřít se žalobci dohodu o vydání stavební parcely č. 64/1 v k. ú. Č. H. v K. za nedůvodné, a proto její dovolání v této části podle §243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dále se proto Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání žalované přípustné ve vztahu k ostatním výrokům napadeného rozhodnutí pro zásadní právní význam, avšak pouze pod zorným úhlem námitek směřujících vůči posouzení charakteru přestavby dotčených nemovitostí, neboť ostatní námitky žalované byly vypořádány již v předchozích částech odůvodnění.
Rozhodujícím pro posouzení této právní otázky je §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jenž stanoví: „Stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter, se nevydávají.“ K výkladu jednotlivých pojmů citovaného ustanovení se již mnohokráte vyjádřil jak soud Nejvyšší, tak i soud Ústavní. V judikatuře těchto soudů bylo obecně dovozeno, že pro úvahu o zásadní přestavbě
(v jejímž důsledku došlo nebo mohlo dojít ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby), je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu (viz například rozsudek Nejvyššího soudu 28. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 905/2001, či rozsudek téhož soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2210/2000, oba veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Zásadně tedy musí dojít k obměně těch konstrukcí a prací, které nejenže stavbu jako celek charakterizují, ale od nichž životnost (původní) stavby přímo odvisí; půjde tedy zejména o změnu hlavních nosných konstrukcí (svislých i vodorovných), o výměnu konstrukce střechy a v některých případech též o podstatné zásahy do konstrukce schodiště (pokud schodiště tvoří součást nosného systému stavby).
Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací dospěly (zejména na základě znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v B.) k závěru, že u staveb V., A. a I. nedošlo ke změně prvků stavby v takovém rozsahu, aby bylo možné výsledek takových změn považovat za ztrátu jejich původního stavebně technického charakteru. Přezkum skutkových závěrů obou soudů pak Nejvyššímu soudu vzhledem k možnosti založení přípustnosti dovolání v dané věci pouze pro posouzení otázek zásadní právní významnosti, nepřísluší (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Pokud však žalovaná namítá, že soudy v daném řízení výše uvedenou judikaturu nerespektovaly, jsou její námitky nepřesvědčivé. Byť by i bylo pravdou, že některé ze zásadních prvků předmětných objektů byly zásadním způsobem změněny (například
u ubytovny V. se mělo jednat o významnější přestavbu základů, a to z 51 %), je nezbytné každý jednotlivý případ posuzovat individuálně s přihlédnutí k závěrům zdůrazněným v několika nálezech Ústavního soudu (například nález ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, veřejnosti přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu), tedy že:
1. je třeba i přes takto „matematicky“ přesný výklad dotčeného ustanovení zachovat možnost individuálního posouzení a postupovat spíše případ od případu
2. jednotlivé prvky dlouhodobé životnosti nejsou z hlediska svého podílu na celkové konstrukci stavby rovnocenné
3. zásadní přestavbou nelze rozumět „zachování statu quo“ prostou výměnou částí jednotlivých prvků.
Oba soudy ve vztahu k přestavbě výše zmíněných budov (tedy kromě budovy zvané S.) poskytly zcela přesvědčivé odůvodnění vedoucí k logickému závěru, že v daných případech se nejednalo o ztrátu stavebně technického charakteru těchto objektů. Nejvyšší soud znovu zdůrazňuje, že také při posuzování charakteru přestavby restitučními žádostmi dotčených nemovitostí je třeba vždy brát v úvahu účel tzv. restitučních právních předpisů, a to tak, aby byl v maximální míře v rámci těchto předpisů dosažen zamýšlený účel restituce. Jinak řečeno, přednost má mít vždy snaha o restituci in integrum před poskytováním náhrad či finančních kompenzací. Každou výjimku z takto obecně stanoveného pravidla (jakou představuje i §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) je třeba interpretovat za pomoci restriktivních výkladových pravidel (srovnej například nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 34, str. 35, veřejnosti též dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Soud odvolací postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou, a jeho právní posouzení tudíž odpovídá dotčeným hmotně právním ustanovením. Napadené rozhodnutí ve spojení s dovoláním žalované tak nenaplňuje takové podmínky, jež by mohly dovolací soud vést k závěru, že se v souzeném případě jedná o zásadně právně významné rozhodnutí a přípustné dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalované ve zbývajícím rozsahu podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud se konečně zabýval dovoláním žalobců, kteří rozsudek odvolacího soudu napadli v rozsahu části výroku II., a to pokud se týkal potvrzení zamítnutí jejich žádosti o vydání objektu označovaného jako „S.“. Pro posouzení námitek žalobců platí zcela právní závěry vyjádřené výše ve vztahu k pojmu „ztráta stavebně technického charakteru stavby“ s tím, že stejně jako v případě žalované nebyl Nejvyšší soud povolán přezkoumávat skutkové závěry soudů nižších stupňů (§241a odst. 3 o. s. ř.), a proto z nich v dalším vycházel.
Je pravdou, že jednotlivé prvky dlouhodobé životnosti nejsou z hlediska svého podílu na celkové konstrukci stavby rovnocenné a že zásadní přestavbou nelze rozumět „zachování statu quo“ prostou výměnou částí jednotlivých prvků. V daném případě sice došlo ke změnám u čtyř prvků dlouhodobé životnosti předmětné stavby z více jak 50 %, nicméně část těchto změn spočívala v pouhé výměně části prvků za nové; u zdiva tak došlo k výměně v rozsahu 14 % a k novým konstrukcím ze 44 %, u stropů došlo k výměně z 20 % a k novým konstrukcím z 53 %, u schodů došlo k výměně ze 40 % a k novým konstrukcím z 15 % a konečně u krovů došlo k výměně ze 71 % a k novým konstrukcím z 29 %. Je možné konstatovat, že ze všech prvků dlouhodobé životnosti došlo k zapracování nových konstrukčních složek z více jak 50 % jen u stropů a krovů. Avšak odvolací soud neopomněl přihlédnout k individuálním okolnostem daného případu, když konstatoval, že zotavovna S. sice nadále slouží k původním účelům, nicméně že co se týče pohodlí klientů, jsou služby ve všech směrech na vyšší úrovni
a že obestavěný prostor se zvětšil o 4.796 m3 (tedy o 70,7 %), přičemž změny se dotkly objemů výškových i půdorysných. Stavba si neponechala svůj původní tvar ani rozměr a neponechala si ani své původní uspořádání. Oba soudy tak zcela dostály třetímu zásadnímu bodu hodnocení zásadní přestavby, a to že je třeba i přes takto „matematicky“ přesný výklad zachovat možnost individuálního posouzení a postupovat spíše případ od případu, a to při hodnocení všech prvků stavby zvláště a v jejich vzájemné souvislosti. Není od věci ani hodnocení kvality poskytovaných služeb, za jejichž účelem byla stavba vybudována a pro jejichž kvalitativní zvýšení byla rekonstruována či přestavěna.
Dovolací soud proto považoval posouzení zásadní přestavby objektu S. z pohledu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu za vyvážené, logické a odpovídající závěrům ustálené judikatury. Proto nepokládal napadené rozhodnutí za zásadně právně významné a dovolání žalobců za přípustné, a proto jejich dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první,
§224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1, 2 a §146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že ani dovolání žalobců ani dovolání žalované nebylo vyhověno, a proto žádný z nich nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu