ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2650.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2650/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. L., a b) E. Z., proti žalovanému P. f. Č. r., o převod náhradních pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 174/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, č. j. 12 Co 525/2005-79, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2006, č. j. 12 Co 525/2005-79, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. srpna 2005, č. j. 24 C 174/2004-62, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhají převodu náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), když jejich původní pozemky jim nebyly vydány z důvodu zastavěnosti.
Obvodní soud pro Prahu 8 s odvoláním na známou judikaturu jejich návrh zamítl s odůvodněním, že požadují převod konkrétních pozemků, které žalovaný nenabídl k převodu ve veřejné nabídce, a na takový výběr pozemků nemají právo.
K odvolání žalobců přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně Městský soud v Praze, který shora uvedeným rozsudkem shledal správnými skutková zjištění i právní závěry obsažené v rozsudku soudu prvního stupě, které dále doplnil. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou oprávněnými osobami, které mají přímý nárok na náhradní pozemky, jež jim, resp. právní předchůdkyni druhé žalobkyně, nebyly vydány. Jejich nárok žalovaný uspokojil jen zčásti, do výše 1.179.780,- Kč, a zbývá dosud uspokojit jejich nárok v hodnotě 1.551.900,20 Kč pro každého z nich. Pozemky, jejichž převod žalobci požadují, jsou ve vlastnictví státu a správě žalovaného, nebyly však dány do veřejné nabídky k převodu. Odvolací soud neshledal důvod pro odklon od známé judikatury, potvrzené rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18.1.2001, sp.zn. 26 Cdo 1478/2000, podle níž oprávněná osoba, jež má právo na převod náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nemá nárok na jeho výběr. Uvedl, že postup při převodu náhradních pozemků je upraven zvláštními předpisy, zákony č. 92/1991 Sb. a
č. 95/1999 Sb., a sleduje v prvé řadě uspokojení většího okruhu oprávněných osob, jejichž nároky se mohou překrývat. Bylo by diskriminačním postupem proti ostatním oprávněným osobám, pokud by jedné z nich byly pozemky převedeny bez ohledu na zákonem stanovený postup. Odvolací soud zmínil též nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 495/02, podle nějž by soudy měly vést oprávněné osoby k úpravě petitu tak, aby v případě úspěchu bylo možno žalovanému uložit povinnost vydat v určité konkrétní době pozemek, odpovídající jejímu nároku. Vyslovil přitom názor, že soud nemůže svým rozhodnutím jen opakovat obsah práva, určený již zákonem, ani nemůže účastníky poučovat o nutnosti změny žalobního petitu. Pokud jde o výběr konkrétního pozemku oprávněnou osobou – žalobcem, neshledává důvod odchýlit se od shora zmíněné judikatury Nejvyššího soudu, i když Ústavní soud, jehož pravomoc se však týká jen porušení základních práv a svobod chráněných zákonem, připustil odlišný výklad v případě diskriminačního postupu Pozemkového soudu v jednotlivém případě. Na závěru, že oprávněná osoba nemá právo výběru náhradního pozemku, nemění nic ani skutečnost, že žalovaný dlouhodobě neplní své závazky k převodu náhradních pozemků oprávněným osobám a nepostupuje důsledně podle zákona.
Za vadu řízení nepovažuje odvolací soud okolnost, že soud nepřipustil změnu návrhu požadovanou žalobci, protože je úplně v kompetenci soudu, zda změnu nepřipustí, když výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost shledávají v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Domnívají se, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, protože je v rozporu s hmotným právem, a uplatňují jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci soudem (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Konkrétně nesouhlasí se závěrem soudu, že převodu pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě musí předcházet postup podle zákona č. 95/1999 Sb. Tento zákon převod pozemků nepřikazuje, ale umožňuje a ve vtahu k zákonu o půdě je pouze fakultativní, nikoli obligatorní, a jako speciální předpis k zákonu o půdě výslovně stanoví nedotčenost jeho předpisů. Dovolatelé upozorňují na judikaturu soudů, podle níž na platnost smluv o převodu náhradních pozemků, uzavřených v režimu občanského práva, nemá vliv porušení postupu stanoveného zákonem č. 95/1999 Sb.; soudní praxe tak uznává dispoziční volnost Pozemkového fondu ve vztahu k oprávněným osobám podle §11 odst. 2 zákona o půdě. Dovolatelé uznávají, že žalovaný má v daném vztahu možnost plnit vícero způsoby a má učinit oprávněné osobě vhodnou nabídku. Pokud tak neučinil, a splnění své povinnosti mařil, jednal v rozporu s dobrými mravy. V právním státě nelze připustit, že neexistuje právní nástroj, kterým by bylo ochráněno právo. To by vedlo k odmítnutí spravedlnosti, což je zjevně úsměvně nekonformní.
Dovolatelé také nesouhlasí s tím, že by uzavřením smlouvy o převodu pozemků s nimi diskriminovalo ostatní oprávněné osoby, protože v takovém případě by muselo dojít k diskriminaci ve všech případech, kdy Pozemkový fond převedl náhradní pozemky oprávněným osobám bez veřejné nabídky. Naopak se Pozemkový úřad dopustil diskriminačního jednání vůči nim, když jim dal závazný slib převodu pozemků, které pak převedl jiným osobám, a to rovněž bez jejich zahrnutí do veřejné nabídky. Každá oprávněná osoba může své právo uplatnit, a v případě, že by pozemek požadovalo více oprávněných osob, přišlo by v úvahu poměrné plnění.
Dovolatelé dále vytýkají, že soud prvního stupně neumožnil změnu žaloby, která by spočívala v uložení povinnosti žalovanému nabídnout žalobcům jiné pozemky, než uvedené v žalobě. Rozhodnutí soudu, jímž návrh na změnu žaloby zamítl, je nepřezkoumatelné. Odvolacímu soudu žalobci navrhli, aby uložil soudu prvního stupně předložit tento seznam pozemků, na jehož základě by soud mohl rozhodnout o nahrazení projevu vůle žalovaného, tj. volbu způsobu plnění. Odvolací soud tento návrh odmítl s odůvodněním, že nelze žalovaného nutit k volbě pozemků pro přímý převod, když jedinou možností je postupovat podle zákona č. 95/1999 Sb. Tento názor odvolacího soudu je podle dovolatelů v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, např. s jeho rozhodnutím sp.zn. 28 Cdo 1874/2001. Dovolatelé vymezili otázky zásadními právního významu pro dovolací řízení k výkladu ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě takto: zda musí žalovaný při bezúplatném převodu pozemků podle tohoto ustanovení obligatorně postupovat podle §7 a násl. zákona č. 95/1999 Sb.,
zda je právo volby žalovaného na takový převod současně jeho povinností, která je soudně vymahatelná,
zda lze žalovanému uložit povinnost k předložení seznamu pozemků v jeho správě, které jsou v konkrétním případě vhodné k převodu oprávněné osobě,
zda lze převod pozemku, který nebyl předem nabídnut ve veřejné nabídce, za diskriminaci ostatních oprávněných osob.
Dovolatelé navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny.
Ve svém vyjádření k dovolání sdělil žalovaný, že rozsudky, které odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu, považuje za správné, a navrhl zamítnutí dovolání.
Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje formální náležitosti vyžadované zákonem, a dospěl k závěru, že napadá rozsudek odvolacího soudu, který po právní stránce má zásadní význam, a že tedy je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Právní závěry odvolacího soudu proto přezkoumal věcně, v rámci dovolacích důvodů, pokud se týkají daného právního vztahu. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné.
Dovolací soud považuje problematiku převodů náhradního pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě za značně komplikovanou a zákonodárcem nepřehledně upravenou, což v minulosti vedlo k tomu, že žalovaný svou povinnost převádět náhradní pozemky oprávněným osobám plnil zcela nedostatečně, často i na základě libovůle. Přesto je třeba v právním státě zajistit ochranu práv, založených zákonem, a mimořádnou pozornost věnovat nápravě křivd ve smyslu restitučních zákonů, jímž je v dané věci zákon o půdě. Dovolací soud se výkladem příslušných právních vztahů již vícekrát zabýval, a to i těch, která jsou předmětem tohoto řízení.
Za základní rozhodnutí považuje dovolací soud známý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.8.2002, sp.zn. 28 Cdo 1847/2001, citovaný i v tomto řízení. V něm dovolací soud vyslovil, že právo podle §11 odst. 2 zákona o půdě je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno podle §1 – 3 o.s.ř. a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Soud však musí disponovat skutkovými zjištěními umožňujícímu mu rozhodnout o povinnosti žalovaného náhradní pozemek poskytnout. K tomu je mj. třeba znát i seznam pozemků, které s ohledem na výsledek přípravného řízení je možno oprávněné osobě nabídnout. Dovolací soud shledává tento rozsudek stále aktuálním, a to i po účinnosti nového ustanovení §11a zákona o půdě. Touto otázkou se zabýval v rozsudcích ze dne 28.5.2008, sp.zn. 28 Cdo 1197/2008, nebo ze dne 28.5.2008, sp.zn. 28 Cdo 4180/2007, v němž uvedl, že neshledává z hlediska právního vztahu podstatný rozdíl mezi postavením oprávněné osoby podle současné úpravy s úpravou převodů náhradních pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. V rozsudku ze dne 11.6.2007, sp.zn. 28 Cdo 3042/2006 dovodil, že poskytování náhradních pozemků bylo začleněno již v zákonu č. 95/1999 Sb. Jeho smyslem bylo u jednotlivých pozemků ve vlastnictví státu, které byly určeny k převodu, shromáždit nároky oprávněných osob na náhradní pozemky i požadavky jiných osob na převod, a upravit postup Pozemkového fondu při vyřizování požadavků oprávněných osob a jiných osob, které projevily o pozemek zájem; zákon ukládal v §7 odst. 2 Pozemkovému fondu oznámit zahájení prodeje konkrétního pozemku a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu a upravoval postup Pozemkového fondu v případech, kdy mezi zájemci byly oprávněné osoby. Shora citovaný rozsudek se zabýval i obsahem nálezu Ústavního soudu ze dne 4.3.2004, sp.zn. III. ÚS 495/02, týkajícího se dlouhodobě neuspokojených nároků na převod náhradních pozemků, a dovodil, že tento nález není překonaný ani současnou úpravou postupu Pozemkového fondu, protože libovůli či svévoli nelze vyloučit ani za této úpravy.
Dovolací soud neshledává důvod pro odklon od shora uvedené své judikatury, a shledává, že rozsudek odvolacího soudu s ní není zcela v souladu, i když za správný a odpovídající dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu považuje jeho základní závěr, že oprávněná osoba nemá nárok na výběr konkrétního pozemku, ovšem s výhradou dále uvedenou. Za nesprávný však považuje tento závěr v tom, že v řízení o převod náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě je soud plně vázán žalobním petitem.
Pokud totiž oprávněná osoba požaduje uspokojení svého práva na náhradní pozemek, které žalovaný může plnit vícero způsoby, jde o řízení o určitém způsobu vypořádání ve smyslu §153 odst. 2 o.s.ř. Podstatou uplatněného návrhu je nárok na převod náhradního pozemku, soud však není vázán žalobním petitem, podle něhož má být převeden konkrétní pozemek. Soud může podle uvedeného ustanovení překročit návrh účastníků, protože z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Takto již dovolací soud dříve judikoval, s tím, že tento postup by byl nepoužitelný jen v případě, že by jej žalobce odmítl, tj. odmítl by jiné plnění, než převodem jím označených pozemků. Tak tomu v dané věci zřejmě není, protože žalobci sami projevili přání, aby soud uložil žalovanému předložit seznam pozemků, vhodných k převodu. Bez toho by ostatně ani nebylo rozhodnutí soudu možné; jde o procesní postup soudu potřebný pro jeho rozhodnutí ve věci, kterým je pouze rozhodnutí o povinnosti převést konkrétní pozemky.
Soudy tedy nepostupovaly správně podle §153 odst. 2 o.s.ř., pokud nezjistily, zda žalobci souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu. Nárok uplatněný žalobou tedy neposoudily správně (§241 odst. 2 písm.b) o.s.ř.). Nelze rovněž přisvědčit právnímu závěru odvolacího soudu, že obecné soudy nemají přihlížet k nálezu Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 495/02, i když by k jeho aplikaci byly v konkrétním případě shledány podmínky. V takovém případě by totiž nebylo vyloučeno převést žalobcům požadované pozemky, pokud by žalovanému bylo po zvážení všech okolností uloženo jejich zařazení do veřejné nabídky.
Rozsudek odvolacího soudu proto nebyl shledán správným, a stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně. Oba rozsudky byly proto v dovolacím řízení zrušeny, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 o.s.ř.).
V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku nelze podat opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu