ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4292.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4292/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce h. m. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému České republice - Ministerstvu financí, jednající Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 62/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2007, č. j. 25 Co 90/2007-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým rozsudkem shora uvedeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 9. 2006, č. j. 6 C 62/2005-53 tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 4921/2, katastrální území S., obec P. Žádného z účastníků nezavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně při výkladu podmínek vyplývajících z ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, zejména týkající se výkladu pojmu „hospodaření“ s věcí. Žalobce neprokázal, že by ke dni účinnosti cit. zákona o sporný majetek (věc) pečoval, spravoval jej nebo vykazoval aktivity svědčící pro reálné nakládání s majetkem. Pro přechod vlastnictví pozemku na žalobce ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (24. 5. 1991) by musely být splněny kumulativně tři podmínky: pozemek by musel ke dni 23. 11. 1990 náležet České republice, k němu musel mít právo hospodaření právní předchůdce (NV) žalobce a s takovým pozemkem musel tento právní předchůdce fakticky hospodařit. Pro nedostatek podmínky faktického hospodaření s pozemkem, kterou žalobce neprokázal, odvolací soud žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost i důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem a pro věc určující otázku zásadního právního významu napadeného rozsudku vymezil v pojmu a výkladu práva „hospodaření“ s věcí. V tomto ohledu předestřel dovolacímu soudu názor, že výklad hospodaření obce s věcí, konstantně prováděný jak obecnými soudy, tak i soudem Nejvyšším, a včetně Ústavního soudu, je „v rozporu s účelem zákona a odporuje hmotnému právu“ (sic!). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil. Dovolání považoval za nedůvodné a opíral svá tvrzení o konstantní judikaturu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě, prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), opírá se o přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy pro otázku zásadního právního významu obsaženou v napadeném rozsudku.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam (k tomu podrobněji viz odst. 3).
Dovolání však není přípustné.
Dovolatel při své interpretaci opřel klíčový pojem o řadu svých závěrů. Nejvyšší soud ovšem opakovaně stran problematiky výkladu pojmu práva hospodaření s věcí - v souvislosti s ustanovením §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. - judikoval, přičemž jde již o konstantní linii.
Výklad pojmu „hospodaření“ je v obdobné významové rovině jako pojem „správa“, jde tedy o faktické ovládání věci jako souboru práv a povinností (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1301/2001). Nelze vycházet pouze z právního titulu, ale je nutné zohlednit, jakým způsobem toto hospodaření reálně probíhalo (podrobněji viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1767/2005). Ve prospěch faktického hospodaření interpretuje tento pojem i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2112/2001. Shodně interpretoval problematiku i Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 185/96.
Nejvyšší soud ve shodě se skutkovými zjištěními nižších instancí neshledal, že by právní předchůdce žalobce (příslušný národní výbor ke dni 23. 11. 1990) fakticky, reálně se sporným pozemkem hospodařil.
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázku z hlediska hmotného práva správně a napadené rozhodnutí nevykazuje ani judikatorní přesah ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku nejsou splněny a Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítá (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalovaný má v obecné rovině podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu