ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4584.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4584/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. České republiky, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o vydání náhradního pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 332/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2007, č. j. 69 Co 168/2007-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2007, č. j. 69 Co 168/2007-79, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 11. 2006, č. j. 60 C 332/2005-55, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce získal na základě smluv o postoupení pohledávek nároky oprávněné osoby na vydání náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě), přičemž tyto nároky jsou finančně vyjádřeny částkou 1 681 893,22 Kč. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který vyšel z nesporného zjištění, že předmětný nárok žalobce není přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ale jde o nárok postoupený. Podle odvolacího soudu podstatnou otázkou je, zda došlo k zániku práva žalobce na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, 28 Cdo 167/2007 a na nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, uveřejněném pod č. 531/2005 Sb. Dospěl k závěru, že v daném případě nárok žalobce na vydání náhradního pozemku zanikl uplynutím doby, na kterou byl omezen, t.j. dnem 31. 12. 2005, bez ohledu na to, zda právo bylo u soudu uplatněno. Uzavřel, že jde o zánik nároku uplynutím doby podle §578 o. z. a nikoli o prekluzi ve smyslu §583 o. z.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval podle obsahu dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, který spatřoval v právní otázce, zda podáním žaloby došlo ke stavení prekluzivní lhůty pro vydání náhradních pozemků. Tvrdil, že žalovaný po nabytí restitučních nároků neuveřejnil až do uplynutí tzv. restituční tečky, t.j. do 31. 12. 2005 ani jednu veřejnou nabídku náhradních pozemků vhodných k vydání na území Hlavního města Prahy. Namítal, že výše uvedená otázka nebyla soudy dosud vyřešena. Dále vytýkal soudům obou stupňů, že nezkoumaly okolnosti daného případu a pominuly rozpor s dobrými mravy. Poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 s tím, že zákon o půdě předmětnou právní otázku výslovně neřeší. Podle dovolatele je nutné, aby Nejvyšší soud odůvodnil, proč smysl a účel zákona o půdě vylučuje možnost uspokojení oprávněných osob, jímž bylo P. f. znemožněno uspokojení jejich nároku do 31. 12. 2005 a jež své právo v uvedené lhůtě řádně uplatnily. Tvrdil, že smysl a účel zákona musí být hodnocen komplexně a za použití přípustných výkladových metod, avšak výklad obsažený ve shora citovém rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází pouze z neprokázaného úmyslu zákonodárce postupníkům znemožnit uspokojení jejich práva. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud ve svém odůvodnění správně konstatoval, že obdobná problematika byla již řešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, na něž správně odkazoval a z něhož při svém rozhodování správně vycházel. Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí uzavřel, že zánik nároku na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě, osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě P. f. uspokojen, a to i za situace, že byly uplatněny u soudu před 31. 12. 2005. Z výše uvedených závěrů vycházel dovolací soud též ve svém rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007, ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007 a ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2908/2007.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí též správně zdůraznil, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaným pod č. 531/2005 Sb. byla zrušena ustanovení §13 odst. 6, 7 zákona o půdě a článek IV. 253/2003 Sb., avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům a nikoli ve vztahu k postupníkům.
Na základě výše uvedeného odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou judikaturou.
V projednávané věci je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Námitky dovolatele obsažené v dovolání je tedy třeba považovat za nepřípadné.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu