ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4701.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4701/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhod v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele Z. d. P. v R., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 3. 11. 2004, sp. zn. 10 Co 187/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 94/2000 (žalobkyně M. H., která byla v řízení zastoupena advokátem, po jejímž úmrtí dne 14. 4. 2006 jsou jejími právními nástupci Ing. M. H., a Ing. J. H., proti žalovanému Z. d. P. v R., zastoupenému advokátem, o 212.256 Kč s přísl.), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 30. 4. 1999, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Lounech z 21. 11. 2003, č. j. 5 C 94/2000-53. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému družstvu uloženo zaplatiti žalobkyni 106.128 Kč s 21 % úrokem od 1. 10. 1996 do zaplacení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně i žalovaného družstva bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 3. 11. 2004, sp. zn. 10 Co 187/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zaplacení částky 106.128 Kč žalovaným družstvem vůči žalobkyni; zrušen však byl tento rozsudek ve výroku o zamítnutí žaloby žalobkyně v dalším žalobním návrhu (o zaplacení částky 106.128 Kč s přísl.) a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného družstva nebylo shledáno důvodným, zatím co odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně a žalované družstvo uzavřeli dne 21. 11. 1992 nájemní smlouvu na dobu od 1. 10. 1992 do 30. 9. 1993 za roční nájemné 220.646 Kč, a to ohledně zemědělské usedlosti č. p. 7 v katastrálním území H. R., zapsané na listu vlastnictví č. 30 pro uvedené katastrální území H. R. u Katastrálního úřadu v L. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) měl za doloženo, že žalované družstvo užívalo uvedenou nemovitost také v době od 30. 9. 1995 do 30. 9. 1996, takže ve smyslu ustanovení §676 odst. 2 občanského zákoníku tu došlo k obnovení nájemní smlouvy za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně. Nedošlo tu do 30. 8. 1996 k podání žaloby o vyklizení najaté nemovitosti (a tím i ke skončení nájmu) ve smyslu ustanovení §676 odst. 2 občanského zákoníku.
Odvolací soud, vycházeje z obsahu a slovního znění uvedené nájemní smlouvy z 24. 11. 1992, dovozoval, že tu jde o platný právní úkon, který se však týkal jen ideální poloviny nemovitostí, na které se smlouva vztahovala; tuto ideální polovina nemovitostí měla žalobkyně M. H. ve svém vlastnictví od roku 1949 (kdy ji zdědila po matce) na rozdíl od druhé ideální poloviny nemovitostí, kterou žalobkyně v době uzavření uvedené nájemní smlouvy z 24. 11. 1992 ještě nevlastnila a získala ji až po skončení restitučního řízení 3. 5. 1994.
Odvolací soud neposuzoval nájemní smlouvu z 24. 11. 1992 jako neplatný právní úkon pro žalovaným družstvem uplatňovanou námitku nedostatečné konkretizace předmětu nájmu, ani jako právní úkon s odkládací podmínkou, ani jako smlouvu o budoucí smlouvě (ohledně druhé ideální poloviny nemovitostí), jak měla za to žalobkyně M. H.
Odvolací soud poukazoval dále na to, že výše nájemného za pronajatou nemovitost (tj. za zemědělskou usedlost, skládající se z obytné budovy, bývalé hospody, zastavěné plochy, z půdy pod chmelnicí v rozsahu 5,77 ha a ze sušárny) byla sjednána oběma účastníky smlouvy z 24. 11. 1992. Neshledal proto ani odvolací soud důvody k tomu, aby bylo možné přisvědčit žalovanému družstvu, že důvodně odepírá žalobkyni platbu ve výši 106.128 Kč (s úrokem z prodlení podle vládního nařízení č. 142/1994 Sb., a to od 1. 10. 1996), když tato platební povinnost vyplývá žalovanému družstvu z ustanovení §671 odst. 1 občanského zákoníku, jakož i z ustanovení §517 odst. 2 občanského zákoníku.
Pokud šlo o nájemné z druhé ideální poloviny uvedených nemovitostí, byl odvolací soud toho názoru, že ze smlouvy z 24. 11. 1992 nevyplývá plně úmysl účastníků smlouvy uzavřít smlouvu o nájmu této druhé poloviny nemovitostí. Odvolací soud neměl ani za to, že žalované družstvo „užívalo předmětné nemovitosti v režimu bezdůvodného obohacení“. Odvolací soud byl toho názoru, že je tu třeba vycházet z ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě); tento zákon pamatuje i na zánik některých užívacích práv k zemědělské půdě a na vznik nájemního vztahu k půdě. Vznikl-li takto ze zákona nájemní vztah, pak tu nedošlo k povinnosti vydat plnění z bezdůvodného obohacení (jak měl za to soud prvního stupně). Z uvedených důvodů zrušil odvolací soud tu část výroku rozsudku soudu prvního stupně, týkající se právního vztahu ohledně druhé ideální poloviny nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, podle ustanovení §221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§221 odst. 2 občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení ukládal odvolací soud soudu prvního stupně zabývat se otázkou, zda nájem předmětné části nemovitostí, vzniklý ze zákona o půdě, trval i v období od 1. 10. 1992 do 30. 9. 1993, jakož i zabývat se případnou výší nájemného, týkajícího se těchto nemovitostí; soudu prvního stupně ukládal odvolací soud zabývat se také otázkou, zda žalované družstvo zaplatilo, jak tvrdí, určité částky žalobkyni jako nájemné za pozemky.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované družstvo v řízení zastupoval, dne 18. 11. 2004 a dovolání ze strany žalovaného bylo dne 10. 1. 2005 podáno u Okresního soudu v Lounech, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se zemědělské družstvo navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 3. 11. 2004 (sp. zn. 10 Co 187/2004 Krajského soudu v Ústí nad Labem), jakož i rozsudek soudu prvního stupně z 21. 11. 2003 (č. j. 5 C 94/2000-53 Okresního soudu v Lounech), a to oba rozsudky jen ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 106.128 Kč s 21 % úrokem od 1. 10. 1996 do zaplacení a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolávající se družstvo mělo za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a z jeho dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání uvedeného dovolatele bylo zdůrazněno, že žalobní návrh žalobkyně, podaný soudu v této právní věci nesplňuje základní předpoklady pro věcné projednání žaloby; co do svého předmětu je neurčitý a nesrozumitelný ve smyslu ustanovení §37 a §663 občanského zákoníku. V tomto tvrzeném nájmu nemovitostí nejsou tyto nemovitosti řádně identifikovány tak, aby každá jednotlivá věc byla individualizována odlišitelně od jiných věcí; nemovitosti je tu třeba označit v souladu se zápisem v katastru nemovitostí, tedy zejména parcelním číslem; pozemky nemohou být např. označeny souhrnně uvedenou výměrou a nadto bylo, podle názoru žalovaného, v řízení prokázáno, že souhrnně uvedená výměra tu neodpovídá prokázanému vlastnictví žalobkyně.
Nelze také přisvědčit názoru, že kdyby smlouva z 24. 11. 1992 byla platnou, že tu nedošlo ke skončení nájmu, i když žalobkyně sama opakovaně nájem vypovídala; žalované družstvo výpověď akceptovalo a navrhlo lhůtu k předání nemovitostí; k této výpovědi nájmu došlo přípisem žalobkyně z 31. 8. 1993, ale žalobkyně pak ještě opakovala výpověď nájmu dne 22. 8. 1994, načež žalované družstvo složilo klíče od budov do soudní úschovy. Nelze tu výkladem dovozovat, že tu byla vůle obou účastníků pokračovat v nájemním vztahu; nelze tu vycházet z fikce neustálého obnovování nájmu, jestliže uvedené projevy účastníků směřovaly ke skončení vztahu ohledně nemovitostí dohodou; domněnka obnovení nájmu podle ustanovení §676 odst. 2 občanského zákoníku může mít, podle názoru žalovaného, místo jen tam, kde shodná vůle účastníků právního vztahu chybí.
Žalobkyně M. H. ve svém vyjádření k dovolání žalovaného zemědělského družstva P. v R. uváděla, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno.
Žalobkyně především zdůrazňovala, že smlouvu z 24. 11. 1992 o nájmu nemovitostí, sestavil a předložil žalobkyni sám žalovaný; byl si tedy vědom toho, co bylo předmětem smlouvy. Žalované družstvo po celou dobu všechny nemovitosti užívalo. Placení nájemného však žalované družstvo odmítalo s tím, že smlouva je pro neurčitost neplatná.
Žalobkyně uváděla, že předmětem nájmu byla celá zemědělská usedlost č. p. 7 v katastrálním území H. R.; výměra pozemků uvedená žalovaným v nájemní smlouvě „odpovídala tehdejším poměrům“. Žalobkyně dodávala, že „žádný právní předpis nestanoví, že by pozemky musely být ve smlouvě uvedený svou výměrou“; i kdyby došlo ke změnám výměr, změny výměr nemohou bez dalšího ovlivnit cenu nájmu.
Podle názoru žalobkyně nemůže obstát tvrzení žalovaného družstva, že došlo v daném případě ke skončení nájmu dohodou; dohodu nelze spatřovat ani v tom, že by žalovaný respektoval výpověď z nájmu. Skončení nájmu na dobu určitou je stanoveno zákonem tak, že skončí uplynutím doby. Žalobkyně ovšem dodávala, že sama nepodala žalobu o vyklizení nemovitostí, jichž se týkala smlouva z 24. 11. 1992, uzavřená se žalovaným družstvem.
Žalobkyně je i toho názoru, že v daném případě nedošlo ani k platné výpovědi nájmu; má za to, že i jí podané výpovědi jsou neurčité („nerespektují jak ustanovení §22 zákona č. 229/1991 Sb., tak i ustanovení §676 a §677 odst. 2 občanského zákoníku a není z nich zřejmé, kdy má nájem skončit“) a nedošlo ani k žalovaným uváděné akceptaci výpovědi (např. v přípise ze 14. 9. 1993 žalovaný výpověď žalobkyně výslovně odmítal akceptovat a v dalším přípise pak reagoval na výpověď tak, že je třeba nejprve vytyčit pozemky).
Žalobkyně tedy trvá na tom, že žalované družstvo vždy po 1. říjnu běžného roku všechny nemovitosti užívalo a nedošlo tedy ke skončení nájmu; naopak došlo k jeho prodlužování podle §676 ods.t 2 občanského zákoníku.
Za uvedeným vyjádřením žalobkyně pak ovšem následovalo sdělení jejího advokáta o tom, že žalobkyně M. H. zemřela. Ze spisu sp. zn. 34 D 1207/2006 došlo potom Okresnímu soudu v Lounech (ke spisu sp. zn. 5 C 94/2000) dne 29. 10. 2007 sdělení, že dědici po zůstavitelce M. H. jsou její pozůstalý syn Ing. M. H. a další pozůstalý syn Ing. J. H.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 5 C 92/2000 pak ještě vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Lounech z 28. 12. 2004, č. j. 5 C 94/2000-114, bylo rozhodnuto, že se zamítá žalobní návrh žalobkyně M. H., aby žalovanému Z. d. P. v R. bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 106.128 Kč z 21 % úrokem z prodlení od 1. 10. 1996 do zaplacení; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek byl v únoru 2005 doručen advokátům, kteří žalobkyni i žalované družstvo zastupovali, a rozsudek nabyl právní moci 18. 2. 2005.
Dovolání žalovaného Z. d. P. se sídlem v R. z 10. 1. 2005 proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 3. 11. 2004, sp. zn. 10 Co 187/2004 (jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech z 21. 11. 2003, č. j. 5 C 94/2000-53, ve výroku žalobě vyhovující co do částky 106.128 Kč s 21 % úrokem od 1. 10. 1996 do zaplacení), bylo třeba co do přípustnosti dovolání posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž dovolání směřuje, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplynulo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 5 C 94/2000 Okresního soudu v Lounech), že by odvolací soud svým rozsudkem z 3. 11. 2004 (sp. zn. 10 Co 187/2004 Krajského soudu v Ústí nad Labem) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda odvolací soud ve svém rozsudku z 3. 11. 2004 řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud ve svém uvedeném rozsudku z 3. 11. 2004 uváděl, že posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §22 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), jakož i podle ustanovení §676 a §671 a také ustanovení §517 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §22 zákona č. 229/1991 Sb. zanikají dnem účinnosti (24. 6. 1991) k majetku uvedenému v §1 odst. 1 tohoto zákona práva uvedená v §22 odst. 1 písm. a) až f) zákona č. 229/1991 Sb. (zejména „právo užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby“).
Podle ustanovení §22 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. nedošlo-li mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem zemědělského pozemku k jiné dohodě, vznikne dnem účinnosti tohoto zákona nebo dnem, kdy byl pozemek podle zákona č. 229/1991 Sb. vydán, mezi nimi nájemní vztah, který lze vypovědět k 1. říjnu běžného roku. Výpovědní lhůta činí jeden rok, pokud nebude dohodnuto jinak.
Písemná dohoda, uzavřená mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou (podle restitučních předpisů) o vydání nemovité věci, podléhá vkladu do katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení zákona č. 265/1992 Sb. (srov. stranu 111 /245/ stanoviska uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení §676 odst. 1 občanského zákoníku nájem skončí uplynutím doby, na kterou byl sjednán, nedohodnou-li se pronajimatel a nájemce jinak. Podle ustanovení §676 odst. 2 občanského zákoníku užívá-li nájemce věc i po skončení nájmu a pronajimatel proti tomu nepodá návrh na vydání věci nebo na vyklizení nemovitosti u soudu do 30 dnů, obnovuje se nájemní smlouva za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně; nájem sjednaný na dobu delší než rok se obnovuje vždy na rok; nájem sjednaný na dobu kratší se obnovuje na tuto dobu.
Podle ustanovení §677 odst. 1 občanského zákoníku lze zrušit nájemní smlouvu sjednanou na neurčitou dobu pouze výpovědí, nedojde-li k dohodě pronajimatele s nájemcem. Nájemní smlouvu lze vypovědět při nájmech pozemků patřících do zemědělského půdního fondu nebo lesního půdního fondu v jednoroční lhůtě, a to ke dni 1. října běžného roku (§677 odst. 2 občanského zákoníku).
Podle ustanovení §678 občanského zákoníku platí ustanovení občanského zákoníku o výpovědní době, vyklizení a odevzdání věci pouze tehdy, není-li smlouvou nebo zvláštními předpisy stanoveno jinak.
Podle ustanovení §671 odst. 1 občanského zákoníku je nájemce povinen platit nájemné podle nájemní smlouvy.
Podle ustanovení §517 odst. 2 občanského zákoníku jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění i úroky z prodlení, není-li podle zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Náležitostí vůle jednající osoby je svoboda a vážnost při jejím projevu při zachování absence omylu a tísně (srov. nález Ústavního soudu ČR ze 14. 5. 1997, II. ÚS 28/96, uveřejněný pod č. 53 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soud ČR).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 6. 5. 2004, III. ÚS 258/03 (uveřejněném pod č. 66 ve svazku 33 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní závěr: Posouzení náležitostí smlouvy představuje podřazení individualizované a konkretizované povinnosti (práva) pod generální a abstraktní obecnou normu. Interpretace smlouvy (právního úkonu) se při tom řídí obdobnými výkladovými pravidly, jakými je ovládána interpretace obecně závazných předpisů. Neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející jen z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě; je východiskem pro objasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad atd.). Je nutno ovšem přitom vyvarovat se libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.
Při posouzení toho, zda odvolací soud v daném případě řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem či nikoli (srov. §237 odst. 3 občanského soudního řádu), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (srov. rovněž §237 odst. 3 občanského soudního řádu), vycházel dovolací soud i v této právní věci z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR. Nemohl však přisvědčit tomu, že by odvolací soud v tomto případě ve svém rozsudku z 3. 11. 2004 (sp. zn. 10 Co 187/2004 Krajského soudu v Ústí nad Labem), napadeném dovoláním žalovaného družstva, vycházel z jiných ustanovení právních předpisů (jež by se na věc nevztahovaly) či z odlišných, nesprávných právních závěrů, a to jak při posuzování platnosti smlouvy (ve smyslu ustanovení §37 i §35 občanského zákoníku), uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným družstvem dne 24. 11. 1992, tak při aplikaci a výkladu ustanovení §22 zákona č. 229/1991 Sb., jakož i ustanovení §671 odst. 1, §676 odst. 1, §677 odst. 1 a §678 (a také §517 odst. 2) občanského zákoníku. Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného podle ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
V případě dovolání nepřípustného pak již nenáleží dovolacímu soudu zabývat se dovolatelem uplatňovanými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné, dovolací soud ….. “).
Dovolávající se zemědělské družstvo nebylo v řízení o dovolání úspěšné a ohledně nákladů, vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání žalovaného, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníka řízení a náklady vynaložené takto žalobkyní v řízení o dovolání jí (jejím právním nástupcům) k úhradě vůči žalovanému nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaného, rekapitulujícímu v podstatě jen to, co bylo žalobkyní uplatněno a předneseno již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. července 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu