ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4816.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4816/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr.Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. M. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o uložení povinnosti vydat pozemky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 189/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2007, č. j. 55 Co 175/2007-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24.7.2007, č.j. 55 Co 175/2007-87, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19.1.2007, č.j. 9 C 189/2005-67, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen bezúplatně převést do vlastnictví žalobce k uspokojení jeho nároku na vydání náhradních pozemků za pozemky, jejichž naturální vydání bylo ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“), ve znění pozdějších předpisů zamítnuto. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce na základě smluv o postoupení pohledávky se stal nabyvatelem pohledávky založené rozhodnutími Pozemkového úřadu Magistrátu hl.m. P. ze dne 16.11.2001, č.j. PÚ 1090/92 a ze dne 25.6.2002, č.j. PÚ 1090/92/1 s tím, že tato pohledávka spočívá v nároku na vydání náhradních pozemků za pozemky, které podle §11 odst. 1 zákona o půdě nebylo možné vydat. Ztotožnil se rovněž s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který vyšel z nesporného zjištění, že předmětný nárok žalobce není přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ale jde o nárok postoupený. Odvolací soud považoval též za správný závěr soudu prvního stupně, že nárok žalobce na poskytnutí náhradního pozemku nezahrnuje právo na výběr konkrétního pozemku. Dodal, že žalobnímu požadavku na bezúplatný převod konkrétních pozemků nelze vyhovět s ohledem na novelu zákona o půdě provedenou zákonem č. 131/2006 Sb., kterou bylo vloženo nové ustanovení §11a stanovící závazně postup žalovaného při převodu jiného pozemku z vlastnictví státu oprávněným osobám pouze na základě veřejné nabídky pozemků a současně určující, jak má žalovaný sestavovat veřejné nabídky a které pozemky nelze jako náhradní smlouvou o bezúplatném převodu převést. Podle odvolacího soudu nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/05, byla zrušena ustanovení §13 odst. 6, 7 zákona o půdě ve znění zákona č. 253/2003 Sb. a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě a jejich dědicům. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že prekluzívní (propadná) lhůta pro převod náhradních pozemků ve vlastnictví státu tedy v případě žalobce skončila dnem 31.12.2005, a to bez ohledu na skutečnost, kdy žalobce uplatnil své nároky na převod pozemků u žalovaného, případně žalobou u soudu.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku zániku nároku na převod náhradního pozemku v důsledku novely zákona č. 229/1991 Sb. provedené zákonem č. 253/2003 Sb. (tzv. restituční tečka) v rozporu s hmotným právem, s ústavními předpisy a mezinárodními dohodami, jimiž je Česká republika vázána. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že novela zákona o půdě odňala žalobci postavení oprávněné osoby, resp. způsobila zánik jeho práva na vydání náhradních pozemků. Namítal, že část třetí zákona č. 253/2003 Sb. je v rozporu s mezinárodními dohodami. Dále tvrdil, že závěry nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/2005 nelze paušálně aplikovat na veškeré nároky postupníků vzniklé před 6. 8. 2003. Konstatoval, že postoupením pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele pohledávky, avšak obsah závazkového vztahu zůstává zcela nedotknut, neexistuje tedy žádné zákonné oprávnění dovozovat z postoupení restitučního nároku jiné důsledky, než z postoupení kterékoliv jiné pohledávky. Poukazoval na skutečnost, že restituční nároky, které nabyl od původní oprávněné osoby, získal již 29. 11. 2002, proto si nemohl být vědom, že jeho právo domáhat se splnění dluhu po žalovaném bude následně právními předpisy omezeno. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Shora uvedenou problematikou se dovolací soud zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 8.11.2006, sp.zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž vyslovil závěr, že zánik nároku na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě, osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byly uplatněny u soudu před 31. 12. 2005. Z výše uvedených závěrů vycházel dovolací soud též ve svém rozhodnutí ze dne 22.2.2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, ze dne 22.2.2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, ze dne 19.4.2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007, ze dne 7.6.2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007 a ze dne 10.8.2007, sp. zn. 28 Cdo 2908/2007.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí správně zdůraznil, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaným pod č. 531/2005 Sb. byla zrušena ustanovení §13 odst. 6, 7 zákona o půdě a článek IV. 253/2003 Sb., avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům a nikoli ve vztahu k postupníkům.
Na základě výše uvedeného odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou judikaturou.
V projednávané věci je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Námitky dovolatele obsažené v dovolání je tedy třeba považovat za nepřípadné.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu