ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4955.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4955/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců 1) M. R., 2) J. B., a 3) H. R všech zastoupených advokátem proti žalovanému s. m. O., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 60 C 57/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2007, č. j. 8 Co 58/2007-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 3. 2007, č. j. 8 Co 58/2007-59, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě (soud prvního stupně) ze dne 27. 4. 2006, č.j. 60 C 57/2003-37, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že každý ze žalobců je podílovým spoluvlastníkem ideálních 32/594 pozemků p. č. 2634, p.č. 2641/3, p. č. 2643, p. č. 2644/3, p. č. 2644/4, budovy na pozemku p. č. 2643 a budovy bez č. p./č. e. – způsob využití garáž na pozemcích p.č. 2643, p. č. 2644/4 a p. č. 2644/2, vše v k. ú. P. (dále jen „nemovitosti“, popř. „předmětné nemovitosti“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, který zjistil, že v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán žalovaný. Nemovitosti patřily do majetku společnosti B., továrna nábytku, parní pila a obchod dřevem v P. u S., spol. s r.o., která byla v roce 1948 znárodněna zestátněním. Předmětné nemovitosti byly v době přechodu vlastnictví na stát ve vlastnictví uvedené společnosti jako právnické osoby. Právní předchůdce žalobců se neúspěšně domáhal jejich vydání v restitučním řízení. Soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu vycházel z příslušných spisů vedených v restitučním řízení, neboť skutková situace zůstala nezměněna.
Po právní stránce hodnotil odvolací soud věc odlišně než soud prvního stupně, jenž shledal naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), avšak ohledně aktivní věcné legitimace žalobců dospěl k závěru, že dána není. Nemovitosti byly v době přechodu vlastnictví na stát, tedy v okamžiku znárodnění zestátněním, ve vlastnictví právnické osoby. Žalobci se svého práva domáhají jako dědicové původního společníka společnosti B., továrna nábytku, parní pila a obchod dřevem v P. u S., spol. s r.o. Jestliže však nikdy nedošlo k převodu majetku jmenované společnosti na jednotlivé společníky, nemohli ani dědicové společníků dědit konkrétní majetek, nýbrž pouze teoreticky určitou míru účasti ve společnosti, jak to umožňovaly právní předpisy platné v tehdejší době.
Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že v dané věci není splněna podmínka naléhavosti právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. S odkazem na stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, konstatoval, že tvrzením vlastnického práva v případě absence legitimního očekávání na straně žalobců není naplněna preventivní funkce určovací žaloby, tudíž není dána naléhavost právního zájmu ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. Došlo-li již k porušení práva, nemá preventivní ochrana postavení žalobců smysl, určovací žaloba zde již není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité, nebo neúspěšné, a zpochybněna zákonnost v minulosti uskutečněných veřejnoprávních postupů.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a co do dovolacího důvodu výslovně odkazují na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřují v tom, že se soudy obou stupňů nezabývaly tím, že zavedení národní správy podle §3 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. bylo provedeno v rozporu s tehdejšími právními předpisy, neboť podnik pro svůj stav nesplňoval podmínky pro zavedení národní správy. Stejně tak nebyly splněny podmínky ani pro znárodnění podle ustanovení §1 bod 17 zákona č. 114/1948 Sb. V důsledku nezákonného postupu státních orgánů při znárodňování nikdy na stát nepřešlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem, dovolatelé tak mají za to, že v tomto případě je jejich legitimní očekávání jednoznačně dáno, je tedy dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dána, jestliže nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nesplňuje předpoklad zásadního významu po stránce právní ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., neboť právní závěr odvolacího soudu je zcela v souladu s ustálenou judikaturou i hmotným právem.
Zásadní výklad k právní otázce vztahu restitučních předpisů a obecných předpisů o ochraně vlastnického práva byl podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, sp. zn. Pl.ÚS – st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., na něž odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku správně odkazuje. Ústavní soud v něm mimo jiné dovodil: Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Žaloba na určení práva (§126 občanského zákoníku ve spojení s §80 písm. c/ o.s.ř.) byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní - jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití. Základní podmínkou uplatnění určovací žaloby je naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Ač je možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné. Ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele (žalobce) není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) o.s.ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. V nálezu ze dne 2.2.2006, sp. zn. II. ÚS 346/03, Ústavní soud konstatoval, že pokud by obecné soudy postupovaly v rozporu s uvedenými závěry, zasáhly by ústavně garantované právo na spravedlivý proces a vlastnické právo (čl. 36 a č. 11 Listiny základních práv a svobod).
Judikatura Nejvyššího soudu uvedené závěry respektuje (srov. např. rozsudky ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3318/2006, ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 750/2006, nebo ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 64/2005) a rovněž dovoláním napadené rozhodnutí je s nimi v souladu.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobcům právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu