ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5379.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5379/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně H. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. N., zastoupenému advokátkou, o 218.050,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 426/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2007, č. j. 53 Co 97/2007-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29. 3. 2006, č. j. 34 C 426/2004–94, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 200.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 18.050,- Kč za dobu od 21. 6. 2004 do 4. 11. 2004 spolu s částkou 200,- Kč denně od
5. 11. 2004 do zaplacení jistiny dluhu ve výši 200.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Rozhodl tak o nároku žalobkyně na zaplacení nájemného za užívání nebytových prostor, které pronajala žalovanému. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 1. 4. 2004 platně uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor (dále jen „smlouva“), na základě které se žalovaný zavázal mimo jiné platit žalobkyni vždy 20. dne v měsíci 50.000,- Kč nájemného, přičemž zaplatil toliko za dva měsíce, když nájemní vztah v mezidobí skončil dohodou stran ke dni
30. 9. 2004. Soud dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena ohledně způsobilého předmětu a ze strany žalobkyně byla splněna smluvní ujednání včetně součinnosti při uvažované rekonstrukci předmětných nebytových prostor. Soud s odkazem na §139 odst. 1 obč. zák. shledal nepodstatnou námitku žalovaného, že druhý spoluvlastník předmětné nemovitosti (bratr žalobkyně V. A.) smlouvu nepodepsal. Pokud žalovaný tvrdil, že mu žalobkyně způsobila škodu ve výši 168.700,- Kč, toto neprokázal; měl-li na mysli náklady na úpravu nebytových prostor, tak se jednalo o náklady, k jejichž úhradě na svůj účet se sám zavázal v čl. IV odst. 6 smlouvy. Soud vyhověl i nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2007, č. j. 53 Co 97/2007-150, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku žalobě vyhovujícím (I.) potvrdil, jinak ho zrušil (ve výrocích II. a III.) a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Závěry soudu prvního stupně o platnosti smlouvy shledal přiléhavými a správnými. Konstatoval, že okolnost spočívající v tom, že spoluvlastník předmětné nemovitosti smlouvu nepodepsal, ji nečiní neplatnou, neboť žalobkyně jako spoluvlastník předmětné nemovitosti s nebytovými prostory je oprávněna je pronajmout s účinky zavazujícími i druhého spoluvlastníka (§139 odst. 1 obč. zák.); ostatně ten proti uzavřené smlouvě nic nenamítal. Smlouva byla uzavřena ohledně způsobilého předmětu, když sám žalovaný připustil, že nejprve doprodával v souladu s určením prostor zeleninu. Předmětné nebytové prostory byly tedy od počátku užívány v souladu s kolaudačním stavem, přičemž nájemní smlouva umožňovala žalovanému opravy a úpravy těchto prostor, aniž by žalovaný přes žalobkyní poskytnutou součinnost úpravy potřebné k plné realizaci jeho podnikatelského záměru provedl. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky byla platně uzavřena nájemní smlouva, na základě které měl žalovaný platit sjednané měsíční nájemné ve výši 50.000,- Kč, a to do 30. 9. 2004. Pokud nezaplatil za měsíce červen až září 2004, obvodní soud po právu žalobkyni přisoudil 200.000,- Kč včetně požadovaného příslušenství ve formě úroků z prodlení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. S odkazem na §40 odst. 1 a 3 obč. zák. namítá, že pokud druhý (menšinový) spoluvlastník předmětné nemovitosti – V. A. – smlouvu nepodepsal, ačkoliv byl na ní označen jako jednající osoba, činí toto právní úkon (smlouvu) absolutně neplatným, neboť jej nečinila určitá jednající osoba. Pokud se za daných okolností soud prvního stupně a zejména pak odvolací soud opírá o existenci závazku mezi pronajímateli a nájemcem (dovolatelem) dle §139 odst. 1 obč. zák., tedy o vázanosti úkony spoluvlastníků vůči třetím osobám, pak je třeba konstatovat, že z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy tak nemohlo být, když v případě neplatnosti právního úkonu, se lze o uvedené ustanovení stěží opírat, neboť nelze přihlížet k existenci právního úkonu, resp. k jeho platnosti. Jestliže je třeba smlouvu posoudit jako neplatnou, pak vztahy z ní vyplývající je třeba právně posoudit zcela jinak, než jako nájemní vztah, nýbrž jako bezdůvodné obohacení. Dále namítá, že soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily jeho tvrzení, že smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem, neboť předmětné nebytové prostory nebyly pronajaty k účelu, ke kterému jsou stavebně určeny, a dovozuje, že tak nebyla splněna podmínka platnosti smlouvy vyžadovaná zákonem č. 116/1990 Sb. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání. Má za to, že soudy obou stupňů rozhodly plně v souladu s ustálenou praxí i s rozhodnutím Ústavního soudu ČR ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I ÚS 625/03, podle něhož základním principem výkladu smluv je priorita výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá. Podotýká, že nedostatek podpisu menšinového spoluvlastníka na smlouvě žalovaný v průběhu trvání nájemního vztahu nikdy nenamítal.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §139 odst. 1 obč. zák. z právních úkonů týkajících se společné věci jsou oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně.
Občanský zákoník pojem právních úkonů týkajících se společné věci blíže nevymezuje. Lze jej kvantitativně považovat za širší pojem než hospodaření se společnou věcí (§139 odst. 2, 3 obč. zák.). Jedná se tak prakticky o veškeré právní úkony vztahující se ke společné věci, ať již se vyznačující pravidelností či výjimečností, okrajovým významem či výrazným dopadem do právního postavení spoluvlastníků. V posuzovaném případě k platnosti smlouvy jakožto právního úkonu týkajícího se společné věci je dostačující projev vůle jednoho spoluvlastníka. Okolnost, že druhý spoluvlastník předmětné nemovitosti smlouvu nepodepsal, tedy nezpůsobuje její neplatnost, jak správně uzavřely soudy obou stupňů. Stejně tak není důvodem neplatnosti dané smlouvy, že ji, jak konkrétně namítá dovolatel, nepodepsal menšinový spoluvlastník nemovitosti, který byl ve smlouvě uveden jako „jednající osoba“, neboť v takovém případě i s ohledem na znění citovaného §139 obč. zák. je nutno vycházet z toho, že smlouva byla uzavřena z rozhodnutí většinového spoluvlastníka, který je také smluvní stranou za pronajímatele.
K námitce absolutní neplatnosti smlouvy je pak zapotřebí ještě uvést, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky]. Posledně citovaná námitka však potřebný judikatorní přesah nemá a vzhledem ke své individuální (nezobecnitelné) povaze dané širokým spektrem možností při uzavírání smlouvy o nájmu nebytových prostor (obsah povinností smluvních stran, vymezení smluvních stran apod.) jej ani mít nemůže.
Námitky dovolatele, pokud se týkají otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů soudem, což se vztahuje především k tvrzeného rozporu účelu nájmu a stavebněprávního určení nebytových prostor a tedy smlouvy se zákonem č. 116/1990 Sb., naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), za což jí náleží odměna z částky 200.000,- Kč, krácená dvakrát o polovinu (§3 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), po krácení 10.000,- Kč, plus 300,- Kč režijní paušál a vše navýšeno o 19 % DPH.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 1. července 2008
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu