ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.644.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 644/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně N. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované Mgr. J. F., zastoupené advokátem, o 203.720,- Kč, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 99/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 31 Co 457/2007-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 18. 6. 2007, č. j. 6 C 99/2006–118, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 203.720,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení žalovanou za užívání části pozemku vlastněného žalobkyní, kterou její právní předchůdce (tehdejší vlastník) pronajal právní předchůdkyni žalované na základě smlouvy o dočasném užívání pozemku. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem domu č. p. 12
a pozemku p. č. 17/1 a žalovaná je vlastníkem sousedního domu č. p. 13 a pozemku p. č. 18, vše v obci i k. ú. R. Právní předchůdce žalobkyně (O. b. p. R., s. p.) uzavřel dne 1. 4. 1992 s právní předchůdkyní žalované (J. Š.) smlouvu o dočasném užívání části stavební parcely č. 17/1, na níž byl na výměře 36 m2 vybudován sklad na základě vydaného stavebního povolení. Smlouva o dočasném užívání pozemku ze dne 1. 4. 1992 (dále jen „smlouva“) byla dopisem žalobkyně ze dne 29. 4. 1997 vypovězena, sklad žalované na předmětné části pozemku stále existuje, žalovaná uvedenou část pozemku užívá a za dva roky zpětně před podání žaloby (15. 5.2006), přičemž za toto období je bezdůvodné obohacení žalováno, uhradila žalobkyni částku 12.280,- Kč. Předmětný sklad se nachází v prostoru Husova náměstí v R. a, neboť je přístupný pouze z tohoto náměstí, patří do zóny I. ve smyslu „Orientačních cenových pravidel pronájmu nebytových prostor a pozemků ve vlastnictví města R.“, podle kterých město stanovilo v zóně I. pro všechny typy podnikání nájem částkou 3.100,- Kč a více za m2 / rok. Soud s odkazem na §451 obč. zák. dospěl k závěru, že žalovaná užívá předmětný pozemek bez právního důvodu a v důsledku toho se na úkor žalobkyně obohacuje o částku 3.000,- Kč za jeden m2 ročně (celkem za dva roky 2 x 108.000,- Kč), kterou soud považuje za obvyklou výši nájemného v daném místě a čase. Celkovou výši bezdůvodného obohacení je pak třeba ponížit o částku 12.280,- Kč, kterou žalovaná uhradila žalobkyni.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2007, č. j. 31 Co 457/2007-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se v plném rozsahu ztotožnil s úplným skutkovým zjištěním provedeným soudem prvního stupně a rovněž s jeho právním posouzením věci. Závěr o tom, že předmětná část pozemku skutečně spadá do zóny I. – Husovo náměstí vyplývá i z doplňujícího vyjádření zástupce žalované, který před odvolacím soudem do protokolu uvedl, že ve sporném místě se nachází tzv. výstavní sklad, kde žalovaná věci neprodává, ale pouze zde vystavuje zboží, když v současné době prodejna a výstavní sklad představuje jeden celek a přístup do výstavního skladu je pouze přes prodejnu ze směru Husova náměstí. Rovněž i z obsahu spisu Okresního soudu v Rakovníku, především pak z odůvodnění rozsudku ze dne 15. 9. 2004, č. j. 6 C 399/96-300, lze dospět k závěru, že ze stavebně-technického hlediska tvoří výstavní sklad jeden funkční celek s prodejnou v domě č. p. 13. Tomu musí odpovídat i výše nájemného obvyklá v daném místě a čase, když soud prvního stupně stanovil výši bezdůvodného obohacení pod minimální sazbou nájemného uvedenou v „Orientačních cenových pravidlech pronájmu nebytových prostor a pozemků ve vlastnictví města R.“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Obsáhle polemizuje se stanovenou výší obvyklého nájemného v daném místě a čase a tvrdí, že „Orientační cenová pravidla pronájmu nebytových prostor a pozemků ve vlastnictví města R.“ jsou skutečně orientační a slouží pouze pro interní rozhodování rady města a jak z důkazů vyplývá, ani sama rada města se jimi neřídí a rozhoduje ad hoc podle dané situace. Tvrdí, že předmětný (sporný) objekt je přímo z Husova náměstí zcela nepřístupný, nachází se tak v zóně II., tj. mimo náměstí. Uvedený objekt slouží pouze jako tzv. konsignační sklad, kde je vystaveno zboží opatřené cenovkami; nájemné za sklad nemůže být totožné jako za prodejnu. Dále odvolacímu soudu vytýká neprovedení důkazů navržených žalovanou (např. zprávou Hypobanky) a nepřezkoumatelnost rozsudku. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání, neboť ho považuje za nepřípustné a dále v něm nejsou konkretizovány dovolací důvody. V podstatě celý obsah dovolání tvoří polemika žalované se skutkovými nálezy, ke kterým dospěl odvolací soud a jež jsou v podstatě shodné se skutkovými nálezy soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001). Ačkoliv dovolatelka uvádí dovolací důvod i podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), tak žádnou z jejích námitek nelze pod něj podřadit. Námitky dovolatelky, pokud se týkají otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů soudy obou stupňů, naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002). Navíc nelze přehlédnout, že o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů, což však námitky dovolatelky rovněž nesplňují. To platí i pro posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu „řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani námitka spočívající v neprovedení důkazů navržených žalovanou, neboť se nejedná o námitku proti právnímu posouzení věci, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu. Tato otázka není otázkou aplikace práva, tím méně pak může být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (srov. např. R 8/1994 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2695/2006).
Přípustnost dovolání rovněž nemůže založit ani případná vada řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, kterak se podává z §242 odst 3 o. s. ř.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), za což ji náleží odměna z částky 203.720,- Kč, krácená dvakrát o polovinu (§3 odst. 1, §14, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), po krácení 10.000,- Kč, plus 300,- Kč režijní paušál podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a vše navýšeno o 19 % DPH.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 4. června 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu