ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.668.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 668/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce M. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. P., a 2) E. P., oběma zastoupeným advokátkou, o 306.666,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 27/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. dubna 2007, č. j. 19 Co 750/2006-589, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaných domáhal, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku 306.666,- Kč, která představuje nájemné ze smlouvy o nájmu domu č. p. 181
v D. D., uzavřené dne 12. 8. 1991. Rozsudek Okresního soud v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 5. 2002 č. j. 10 C 292/97-268, kterým byla zamítnuta žaloba
s návrhem, aby žalovaní společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 306.666,- Kč
s 21 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení, i potvrzující rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2003, č. j. 19 Co 269/2002-301, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2003, č. j. 33 Odo 477/2003-330.
Rozsudkem ze dne 6. 9. 2006, č. j. 10 C 27/2004-548, soud prvního stupně žalobu opět zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaní užívali v období od 12. 8. 1992 do 31. 12. 1996 dům č. p. 181 v D. D. (dále jen „dům“) na základě nájemní smlouvy ze dne
12. 8. 1991. Tuto smlouvu posoudil jako neplatnou, neboť v domě se nacházely nebytové prostory určené k provozování obchodu a služeb a k uzavření smlouvy nebyl vydán souhlas obecního úřadu (§3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy). Dospěl k závěru, že žalobci nevznikl nárok na ušlé nájemné, nýbrž na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaným vzniklo užíváním nemovitosti – domu (§458 odst. 1 obč. zák.), když jeho výše (202.821,20 Kč) byla zjištěna znaleckým posudkem a představovala plnění odpovídající cenám za užívání obdobných nemovitostí v daném místě a čase. Ohledně námitky započtení se soud prvního stupně řídil právním názorem vysloveným ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ČR, že žalovaní mohou požadovat pouze to, oč se investicemi vloženými do domu žalobce zvýšila jeho hodnota, když ani nedokončenost domu nebrání zjištění jeho hodnoty před počátkem stavebních prací a po jejich dokončení; jedná se tedy o posouzení obecných cen domu k 12. 8. 1992 a k 1. 1. 1997. Ze znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně (ze dne 7. 6. 2006) zjistil, že na základě nabídky a poptávky v daném místě a čase činila obecná cena domu ke dni 12. 8. 1992 částku 727.000,- Kč, ke dni 1. 1. 1997 v případě, že by nebyly provedeny investice do domu, částku 1.154.000,- Kč a s přihlédnutím k provedeným investicím částku 1.988.000,- Kč. Soud výši bezdůvodného obohacení vyčíslil jako rozdíl mezi těmito (dvěma posledně uvedenými) částkami, tj. 834.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce již žalovaným za provedené investice uhradil 500.000,- Kč, mělo být z jeho strany zaplaceno ještě 334.000,- Kč, když výše bezdůvodné obohacení na straně žalovaných činila částku 202.821,20 Kč. Soud uzavřel, že výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalobce tak o částku 131.178.50 Kč přesahovala bezdůvodné obohacení žalovaných; postupoval podle §667 odst. 1, věty třetí a §669 obč. zák., zohlednil vzájemné započtení nároků a žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 4. 2007, č. j. 19 Co 750/2006-589, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Konstatoval, že u znaleckého posudku může soud hodnotit takový důkaz jen nepřímo tím, že zkoumá, zda odůvodnění posudku je v souladu s obecnými zkušenostmi a poznatky, zda jeho odůvodnění je logické a zda znalec přihlédl ke všemu, co mu bylo k posouzení předestřeno. Nemůže tedy hodnotit obsah znaleckého posudku po stránce jeho správnosti z hlediska oboru, pro který byl znalec ustanoven, neboť pro takové hodnocení mu nutně chybějí potřebné odborné znalosti. Doplnil dokazování výslechem znalce, který vysvětlil postup při zpracování znaleckého posudku, logicky jej zdůvodnil včetně okolnosti, že zvýšení ceny bez provedených úprav bylo vyvoláno inflací a skutečnostmi objektivně působícími bez vynaložení investic a kategoricky vyloučil, že by obecnou cenu určil jako aritmetický průměr cen zjištěných pomocnými metodami. Odvolací soud neshledal důvod pro doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem a uzavřel, že okresní soud správně hodnotil závěry znaleckého posudku a přiléhavě dovodil, že rozdíl ve výši bezdůvodného obohacení činil 131.178.50 Kč na straně žalobce, avšak žalovaní projev započtení formulovali pouze jako procesní obranu proti žalobě, nikoliv jako vzájemný návrh, a proto okresní soud správně aplikoval §580 obč. zák. a žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňuje ho nesprávným právním posouzením. Právní otázku zásadního významu spatřuje v otázce způsobu určení ceny – hodnoty domu v souvislosti s jejím zhodnocením v čase. Namítá, že znalecký ústav určil obecnou (obvyklou – tržní) cenu, jako pouhý aritmetický průměr tří cen zjištěných pomocnými metodami (vyhlášková, časová, porovnávací), z nichž ve dvou je zohledněna nabídka a poptávka v daném místě a čase a v jedné (časové) nabídka a poptávka zohledněna není, neboť byla vypočtena bez použití koeficientu prodejnosti. Za situace, kdy je výpočet obecné ceny kontaminován hodnotami, které nemají s tržním oceněním „nic společného“ a diametrálně se liší od hodnot, ve kterých byla zohledněna nabídka a poptávka, nelze hovořit o obecné ceně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli jeho zamítnutí. Jsou toho názoru, že otázka způsobu určení ceny – hodnoty nemovitosti v souvislosti s jejím zhodnocením v čase je otázkou odborného posouzení, nikoliv otázkou právní. Z toho dovozují, že se v daném případě nejedná o rozhodnutí, které by mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam; dovolání tedy není v posuzovaném případě přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li
o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001). Ačkoliv dovolatel uvádí dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), tak žádnou z jeho námitek nelze pod něj podřadit. Námitky dovolatele, pokud se týkají otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů (konkrétně znaleckého posudku ze dne ze dne 7. 6. 2006) soudy obou stupňů, naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).
Pro úplnost dodáváme, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1186, svazek 17, ročník 2002); kterak ostatně správně uvádí odvolací soud.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c)
o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaní mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), za což jim náleží odměna z částky 306.666,- Kč, krácená dvakrát o polovinu a zvýšená o 30 % za zastupování dvou účastníků (§3 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhl. č. 484/2000 Sb.), po krácení a zvýšení 13.000,- Kč, plus 600,- Kč režijní paušál za dva účastníky (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 14. května 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu