ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.727.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 727/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyně Č. p. T. J., zastoupené advokátem, proti žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Opavě, pod sp. zn. 7 C 233/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 11 Co 447/2007-143, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva k pozemkům – blíže identifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně – z důvodu absence naléhavého právního zájmu žalobkyně na takovém určení. Řízení před soudem prvního stupně netrpělo žádnou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani vadou, na níž odkazuje §212 odst. 5 věta prvá zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). I podstata odvolacího řízení spočívala v posouzení otázky, zda žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Předchozí rozhodnutí obecných soudů v této věci (rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 11. října 200, č. j. 11 C 219/98-36, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2001, č. j. 11 Co 102/2001-52) byla zrušena nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 8. srpna 2005, sp. zn. IV. ÚS 298/05. Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že v žádném ze svých nálezů či stanovisek nevyjádřil podporu tomu názoru, že by také zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 339/1991 Sb. (dále jen „zákon č. 298/1990 Sb.“) byl speciálním zákonem, jehož existence vylučuje pro právnické osoby v něm vyjmenované domáhat se vlastnického práva použitím předpisů obecných. Tento názor však byl překonán, když Ústavní soud vydal stanovisko č. 22/05, v němž dovodil, že zákon č. 298/1990 Sb. je svoji povahou součástí restitučního zákonodárství. Je-li předmětný zákon restitučním předpisem, pak má i obdobné znaky, které jsou vlastní ostatním restitučním předpisům, tedy mimo jiné i vlastnost bránit aplikaci obecné právní úpravy. Nezáleží tedy na vůli žalobkyně, aby její věc byla posuzována z hlediska obecných právních předpisů. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, pokud stát měl vůli k vrácení majetku, projevil to ve své legislativě. Pokud se tak nestalo, když v daném případě rozhodl o vydání jiného majetku žalobkyně, není dán na takovéto určovací žalobě naléhavý právní zájem.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání s tím, že jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť pokud by se soud prvého stupně po zrušení svého v pořadí prvního rozhodnutí řídil právním názorem vysloveným v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2000, pak v případě potvrzení tohoto nového rozhodnutí Krajským soudem by byla dána přípustnost dovolání dle výše citovaného ustanovení. Důvodnost dovolání uplatňuje v intencích §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vada řízení spočívá v tom, že soud prvého stupně, ač vázán právním názorem vysloveným v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
30. června 2000, v rozporu s §226 o. s. ř. žalobu opět zamítl s odůvodněním, že pro aplikaci speciálního zákona není žalobkyně aktivně legitimovaná. Další vada řízení spočívá v tom, že oba soudy ignorovaly závazný právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2005, sp. zn. IV. ÚS 298/05, a na daný případ neaplikovaly obecný právní předpis, tj. občanský zákoník. Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka spatřuje v tom, že oba soudy na daný spor nesprávně aplikovaly zákon č. 298/1990 Sb., když jej posoudily jako speciální (restituční) právní předpis, a tudíž dovodily nepřípustnost použití právních předpisů obecných. I přes uvedený nález Ústavního soudu, soudy prvního a druhého stupně konstatovaly, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, s čímž dovolatelka zásadně nesouhlasí. Pochybnosti ohledně speciality zákona č. 298/1990 Sb. pramení z toho, že dosud nikdo nezjistil, zda ke všem protiprávním odnětím vlastnických práv k majetku řeholních řádů a kongregací v padesátých letech minulého století došlo typickým, resp. obecným postupem tak, že restituce tohoto majetku je založena onou speciální úpravou, tj. zákonem č. 298/1990 Sb. I kdyby byl však zmíněný zákon zákonem restitučním, vztahuje se pouze na majetek odňatý protiprávně v padesátých letech minulého století, uvedený v příloze číslo 1 položky 26 tohoto zákona. Ve vztahu k ostatnímu majetku lze aplikovat občanský zákoník. Opačný výklad by znamenal neexistenci práva žalobkyně domoci se vydání požadovaného majetku a navíc by stvrzoval a legalizoval vlastnické právo k předmětnému majetku nabytému protiprávním odnětím státem (ač oba soudy se shodly na tom, že k odnětí vlastnického práva nedošlo, neboť darovací smlouva z roku 1958 je úkonem neplatným). Preventivní funkce žaloby pak spočívá v požadavku žalobkyně na uvedení stavu zápisu v katastru nemovitostí do souladu se stavem právním. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná s tím, že přípustnost dovolání nemůže být dána dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přičemž dovolání není přípustné ani dle §237 odst. 1 písm. c), neboť otázka předložená dovolatelkou spočívající v posouzení speciality zákona č. 298/1990 Sb. ve vztahu k občanskému zákoníku je již řešena v ustálené judikatuře, s níž rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu. Připomíná, že nález Ústavního soudu vydaný v souzeném sporu je považován za vybočení z konstantní judikatury jak soudu Ústavního, tak i soudu Nejvyššího, přičemž poukazuje na stanoviska pléna Ústavního soudu č. 22/05 a č. 21/05. Ve vztahu k odchýlení se od právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu vydaného v dané věci bylo sice povinností soudů poskytnout ochranu vlastnickému právu stěžovatelky a tedy žalobě vyhovět, avšak pouze za předpokladu, že přijaly závěr o existenci naléhavého právního zájmu stěžovatelky na určení vlastnictví, dále že měly za to, že stěžovatelce svědčilo vlastnické právo předtím, než Náboženská matice uzavřela darovací smlouvu ze dne 29. 8. 1958, a dále, že tuto smlouvu shledaly neplatnou. Soudy však dospěly k závěru, že prve uvedený požadavek na straně žalobkyně dán nebyl, a proto žalobu zamítly, aniž se tak odchýlily od právního názoru Ústavního soudu. Žalovaná se s těmito závěry soudů obou stupňů ztotožnila a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně
a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 o. s. ř. Dále se proto zabýval přípustností předmětného dovolání.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
§237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přičemž se z její strany evidentně jedná o čistě hypotetickou úvahu. Podle citovaného ustanovení by byla dána přípustnost dovolání tehdy, jestliže by odvolací soud svým rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, jenž dřívější rozhodnutí zrušil. V souzeném sporu sice dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, avšak nikoliv proti takovému rozhodnutí, jímž by byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, v němž tento rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí. Naopak, soud prvního stupně rozhodl stejně jako ve svých dřívějších rozhodnutích. Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. navíc vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí ve věci soudem prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo 237/2005). Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, neboť odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně bez toho, že by vůbec předcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu, neboť k potřebě nového rozhodnutí došlo v důsledku zrušení rozsudků obou obecných soudů nálezem Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2005, sp. zn. IV. ÚS 298/05. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tedy není dána a lze ji založit pouze podle §237 odst. 1 písm. c) téhož zákonného předpisu.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka předně namítá, že soud prvého stupně, ač vázán právním názorem vysloveným v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě vydaného dne
30. června 2000, č. j. 11 Co 69/2000-29, v rozporu s §226 o. s. ř. žalobu opět zamítl s odůvodněním, že pro aplikaci speciálního zákona není žalobkyně aktivně legitimovaná. Oba soudy navíc ignorovaly závazný právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2005, sp. zn. IV. ÚS 298/05, a na daný případ neaplikovaly obecný právní předpis, tj. občanský zákoník. Dovolatelka v tomto bodě uplatňuje dovolací důvod vyjádřený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. – tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – jenž není často považován v judikatuře Nejvyššího soudu za způsobilý dovolací důvod pro založení přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nicméně ve světle aktuální judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 11. září 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, ze dne 10. května 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05 vydaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 37, č. 100, ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 182/05 a ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06) i soudu Nejvyššího (např. rozsudek ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo 4614/2007) nelze již bez dalšího takovému závěru přisvědčit.
Výklad, dle něhož lze založit přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí [§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.] jen na základě důvodu spočívajícího na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a nikoliv již pod zorným úhlem důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm a) o. s. ř., vede dle výše citovaných rozhodnutí k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu a k porušení povinnosti dovolacího soudu poskytovat ochranu základním právům a svobodám jednotlivce (čl. 4 Ústavy ČR). Tato praxe dovolacího soudu by mohla v konečném důsledku směřovat k nenaplnění účelu dovolacího řízení spočívajícího mimo jiné ve sjednocování judikatury obecných soudů (viz výše citovaný nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 650/06). Uvedený závěr byl koneckonců zohledněn i v dřívější judikatuře Nejvyššího soudu s tím, že při úvaze o tom, zda je napadené rozhodnutí zásadního právního významu, se výjimečně může uplatnit i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže posouzení, zda je řízení postiženo jemu odpovídající vadou, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesně právního) předpisu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004). Z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2006, sp. zn. 20 Cdo 2456/2005). I nadále platí, že namítaná vada či vady musí být takového charakteru, aby byly potencionálně způsobilé přivodit nesprávné rozhodnutí ve věci. Navíc by soud dovolací musel dospět k závěru, že dovolatelem předestřená otázka týkající se možné vady řízení nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena či že je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jedná-li se o postup a rozhodnutí obecných soudů v dané věci před vydáním nálezu Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2005, jsou námitky dovolatelky k nim se upínající irelevantní, neboť zpochybňovaná rozhodnutí vydaná v tomto řízení (rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 11. října 2000, č. j. 11 C 219/98-36, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2001, č. j. 11 Co 102/2001-52) byla uvedeným nálezem zrušena, a nelze je proto v dovolacím řízení přezkoumávat.
K námitce vztahující se k vázanosti soudů obecných nálezy soudu Ústavního, je však třeba přípustnost dovolání založit, neboť obdobná otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu v civilních věcech dosud řešena a její zodpovězení může mít zajisté přesah i do jiných před obecnými soudy rozhodovaných případů. Konkrétně se jedná o otázku, zda jsou soudy obecné soustavy soudní povinny respektovat právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu v dané věci i tehdy, jestliže v mezidobí bylo vydáno stanovisko pléna Ústavního soudu, které se od takového právního názoru odchyluje.
Především je nutné konstatovat, že i pro řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR platí, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR). Přiměřeně se též uplatní ustanovení občanského soudního řádu, pokud zákon o Ústavním soudu nestanoví jinak (§63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem se per analogiím vztahuje ustanovení §226 odst. 1 o. s. ř., přičemž pravidlo o vázanosti právním názorem platí v tomto případě pro všechny soudy rozhodující v dané věci (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 12, č. 142 či nález ze dne 14. února 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95, publikovaný v téže Sbírce, svazek 5, č. 9). Z tohoto pohledu tedy nepochybně platí, že obecné soudy musí respektovat právní názor vyslovený v kasačním nálezu Ústavního soudu vydaném v téže věci a musí podle něj postupovat a řídit se jím.
Situace je však podstatně odlišná v případě, že po vydání kasačního nálezu Ústavního soudu je publikováno stanovisko pléna téhož soudu, jež obsahuje odlišné právní posouzení téže otázky a jímž je senát Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu v dalším řízení vázán (v daném případě se jedná o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, publikované jako sdělení Ústavního soudu ve Sbírce zákonů pod č. 13/2006).
Právní teorie i judikatura Ústavního soudu vyjádřily názor, že stanovisko pléna Ústavního soudu nemůže mít dopady na již jednou Ústavním soudem rozhodnutou věc. Uvedený závěr byl formulován například v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. dubna 1998, sp. zn. III. ÚS 425/97, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazku 10, č. 42, s tím, že „vykonatelný nález Ústavního soudu je totiž závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), a tedy – jak se ostatně rozumí samo sebou – je závazný i pro samotný Ústavní soud a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu rei iudicatae (§35 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci, včetně takového, který by – in eventum – měl vyplynout ze stanoviska pléna Ústavního soudu; předpoklady plynoucí z ustanovení §23 zák. č. 182/1993 Sb. se proto na již jednou Ústavním soudem rozhodnutou věc nevztahují.“ Totožný závěr lze dovodit i z komentářové literatury – např. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 87, bod 13. Uvedené souvislosti je však zjevně možné vztahovat jen na neexistenci procesních následků stanoviska ve vztahu k dřívějšímu konkrétnímu nálezu vyjadřujícímu právní názor o téže věci v tom smyslu, že takový nález, od něhož se stanovisko pléna Ústavního soudu odchyluje, zůstává co do svých konkrétních účinků nedotčen.
Naproti tomu není vhodné aplikovat uvedené – takto obecně procesní – závěry na další řízení, byť by to bylo vedeno v totožné nezměněné věci (a to jak po stránce předmětové, tak i po stránce subjektové). Vždyť i v případě, bylo-li by po vydání kasačního nálezu znovu rozhodnuto soudy obecnými a byla-li by proti těmto rozhodnutím podána nová ústavní stížnost, jednalo by se o nové řízení, v němž by se konkrétní senát Ústavního soudu musel řídit stanoviskem pléna. Lze tedy důvodně očekávat, že v dalším případném řízení o ústavní stížnosti bude Ústavní soud postupovat v souladu s jím dříve vydaným plenárním stanoviskem.
Z výše uvedeného plyne, že se obecné soudy nemusí řídit právním názorem vysloveným v dané individuální věci v senátním nálezu Ústavního soudu, jestliže bylo v mezidobí vydáno odchylné plenární stanovisko, jež bezesporu nad senátním nálezem převažuje. Soudy pak postupují správně, pokud vychází ze změněného postoje Ústavního soudu vyjádřeného v jeho publikovaném stanovisku. Takový výklad odpovídá i smyslu a účelu civilního soudního řízení i řízení před Ústavním soudem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jímž je poskytnutí ochrany ústavně garantovaným právům a svobodám účastníků řízení (čl. 4 a čl. 90 Ústavy), a to za podmínek jejich rovnosti v právech a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Jiný přístup, založený na ignoraci vývoje právního názoru Ústavního soudu a na slepém respektu k názoru tím samým soudem reprezentativně překonanému by těžko naplňoval vládu práva a další atributy právního státu. Nevycházel by z většinového názoru soudního orgánu, kterému samotný právní předpis nejvyšší právní síly svěřil poslání spočívající v ochraně ústavnosti, tedy jinými slovy řečeno autoritativně rozhodovat o tom, co je a co není v souladu s ústavním pořádkem (čl. 83 Ústavy ČR). Nespravedlivým by se v takovém případě muselo jevit rozhodnutí, jež by vycházelo z právního názoru odporujícího – dle většinového právního postoje soudců Ústavního soudu – ústavně konformnímu výkladu, a to jen z toho důvodu, že dotčený soud byl z hlediska procesního formálně vázán ústavně již neaprobovaným právním názorem.
Je tudíž nepřípustné vykládat §226 o. s. ř. ryze formalistickým způsobem, neboť taková interpretace zabraňuje průchodu spravedlnosti a vydání rozhodnutí, jež by šetřilo základní práva a svobody účastníků řízení, tak jak jsou vymezeny v ústavním pořádku České republiky (zejména pak v Listině základních práv a svobod). Takový důsledek jistě nemá a nemůže mít citované ustanovení občanského soudního řádu na mysli.
Lze poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž byly podobné závěry učiněny ve vztahu mezi zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu a novým rozhodnutím soudu prvního stupně – rozhodnutí ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, schválené k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 12. března 2008 s právní větou: „Odvolací soud může změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ten jeho dřívější právní názor nerespektoval.“ Princip vázanosti soudu (či soudů) nižší instance právním názorem soudu vyššího (či soudu Ústavního) vyjádřený v §226 o. s. ř. je v každém jednotlivém řízení nepochybně nutno respektovat, ovšem s tou výhradou, pokud zákonem ke sjednocování rozhodnutí nadaný soudní orgán, jenž svým právním názorem jiný soud zavázal, tento svůj právní názor (třeba i v jiném řízení) kvalifikovaně, tj. procesně řádně nezmění.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že změna právní kvalifikace či interpretace v rámci jednoho soudního řízení není obvyklá a neměla by se stávat pravidlem potud, pokud by takovým postupem mělo být nepřípustně zasaženo právní postavení účastníků takového řízení nebo jejich právní jistota. Rozhodnutí odchylující se od původního právního posouzení musí být proto více než kdy jindy pečlivě odůvodněno a musí z něj být nade vší pochybnost zřetelné, jakým právním názorem se soud řídil a z jakého důvodu. V daném případě dovolací soud pokládá tuto podmínku za splněnou, a to jak ze strany soudu prvního stupně, tak i ze strany soudu odvolacího.
Lze proto konstatovat, že námitka dovolatelky ve vztahu k vadě řízení spočívající v porušení postupu podle §226 o. s. ř. není důvodná. Jiné vady řízení dovolatelka neuplatnila a nevyplývají ani ze spisového materiálu.
Ohledně námitek dovolatelky týkajících se nesprávného právního posouzení věci dovolací soud konstatuje, že jsou nedůvodné, neboť odvolací soud správně interpretoval a aplikoval závěry obsažené v konstantní judikatuře jak soudu Nejvyššího, tak i soudu Ústavního. Ve vztahu k posouzení charakteru zákona č. 298/1990 Sb. je možné odkázat na již několikrát zmiňované stanovisko pléna Ústavního soudu publikované ve Sbírce zákonů pod č. 13/2006 či na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu – např. rozsudek ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3318/2006). Závěr o restituční povaze zákona č. 298/1990 Sb. byl však konstatován již ve starší judikatuře Nejvyššího soudu. V tomto ohledu je třeba zmínit především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1485/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2006, č. 4, v němž bylo uvedeno, že „restituční předpisy tím, že majetek navracejí, logicky navazují na ty typické způsoby, jimiž byl dříve odnímán; tyto způsoby jsou pak v nich zakotveny jakožto věcný základ tzv. restitučních skutkových podstat. Také ohledně majetku řeholních řádů a kongregací restituční zákon (č. 298/1990 Sb.) reagoval na historicky známé postupy, jež poúnorový politický režim proti němu použil, a které uplatňoval zásadně univerzálně. Proto výklad speciality zákona č. 298/1990 Sb. Nejvyšší soud spojuje s vymezením jeho celkového restitučního charakteru.“ S tím je spojen důsledek vlastní restitučním předpisům spočívající v tom, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Standardně dovozovaným důsledkem toho (v daných souvislostech) je, že – za vymezených předpokladů – není rozhodná právní kvalifikace úkonů, které odnětí majetku (řeholních řádů a kongregací) završovaly, resp. zda byly úkony „platnými“ nebo „neplatnými“, nýbrž že záleží toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený zvláštní výčtovou metodou, již zákon č. 298/1990 Sb. v §1 zvolil. I pro další argumentaci v tomto směru lze odkázat na již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 20 Cdo 1485/2004.
Zákon č. 298/1990 Sb. však jistě není úpravou komplexní, to znamená, že jeho věcná působnost (a tím i věcná působnost jeho speciality) je omezena a citovaný právní předpis není nástrojem univerzální nápravy všech majetkových křivd způsobených církevním subjektům. Z toho, že sporné nemovitosti nejsou uvedeny ve výčtu příloh tohoto zákona, žádný relevantní závěr (obdobný tomu, který za jiných okolností pokládá Nejvyšší soud za klíčový) vyvodit nelze (viz též citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 20 Cdo 1485/2004, obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1261/2000). Avšak jak již bylo mnohokráte uvedeno, není tím řečeno, že úspěch žalob o určení vlastnictví, je už proto zaručen. Již v nálezu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, Ústavní soud konstatoval, že „v poslední době jsou stále častěji žaloby o určení vlastnictví využívány k pokusům o navrácení majetku tam, kde restituční předpisy nevytvořily předpoklady pro jeho vydání. K tomu však žaloby o určení sloužit nemohou. Nelze totiž dovodit naléhavý právní zájem na určení vlastnictví tam, kde podle restitučního zákona bylo možné uplatnit nárok na vrácení majetku a z nějakých důvodů takovému požadavku vyhověno nebylo. Tyto předpisy totiž vycházely z předpokladu, že majetek, který v rozhodné době přešel na stát, bez ohledu na to, zda na základě platného titulu, se stal vlastnictvím státu.“ Tato myšlenka byla potvrzena a dále rozvedena ve stanovisku pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/2005, uveřejněném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005, sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 s tím, že žaloba na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je určena k odstranění nejistého stavu v právním postavení žalobce. Jinými slovy má sloužit zejména k tomu, aby poskytla ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Není naopak namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle §80 písm. b) o. s. ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže.
Uvedené právní závěry lze bezpochyby plně vztáhnout i na souzený spor. Dovoletelka se nemohla úspěšně domáhat určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť na její straně nebyl dán naléhavý právní zájem na tomto určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., jak vyplývá ze shora podaného výkladu. Na celé věci nemění nic ani to, že požadované pozemky nebyly uvedeny v přílohách zákona
č. 298/1990 Sb., neboť – jak uvedeno výše – nelze jen z této skutečnosti činit závěr, že restituční zákonodárství na takový majetek nedopadá. Navíc je v daném případě zcela zřejmé, že na straně žalobkyně absentuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení z důvodu nenaplnění preventivní funkce jí použité žaloby.
Dovolatelce se tedy nepodařilo zpochybnit rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu pokládal za správné a dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl jako nedůvodné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu