ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1614.2006.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně Č. f., spol. s r. o., , proti žalovanému F. S, zastoupenému Mgr. J. Š., advokátem, , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 236/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2005, č.j. 9 Cmo 123/2005-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 5. listopadu 2004, č.j. 47 Cm 236/2003-45, ve výrocích, jimiž Krajský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 26. září 2003, č.j. 60 Sm 152/2003-11, v rozsahu, v němž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 98.161,08 Kč s 6% úrokem z částky 107.031,30 Kč od 9. září 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu 357,- Kč a na náhradu nákladů řízení 3.940, Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud, odkazuje na soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav, se ztotožnil i s jeho právními závěry, podle kterých: 1/ předložení směnky k placení žalovanému (výstavci směnky vlastní) má pouze legitimační účinky, přičemž „význam prezentace směnky“ má i doručení směnečné žaloby a 2/ směnka zajišťovala pohledávky žalobkyně vůči žalovanému z leasingové smlouvy ze dne 20. prosince 2001, včetně v této smlouvě dohodnuté smluvní pokuty, s tím, že zánik smluvního vztahu (leasingové smlouvy) v důsledku jednostranného právního úkonu žalobkyně neznamená, že „zanikají závazky ze smlouvy vzniklé za jejího trvání“. Přitom dále zdůraznil, že „v projednávané věci je uplatněn nárok ze vztahu založeného směnkou, kterou žalovaný podepsal“ a „kromě toho byl prokázán i důvod pro její uplatnění“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na §241 odst. 2 o. s. ř., tj. namítaje, že: a/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především opakuje výhradu, podle níž mu směnka nebyla předložena k placení a současně upozorňuje, že „k datu splatnosti směnky ničeho nedlužil“. Dále „sporuje“ existenci směnkou zajištěného „závazku“, jeho výši a splatnost, přičemž akcentuje, že „směnka byla vystavena v rozporu s leasingovou smlouvou“ a navíc zajišťovala „toliko závazky smluvní, nikoliv deliktní“. Současně dovolatel poukazuje na jím zaplacenou částku 47.334,- Kč (z titulu leasingových splátek) a polemizuje tak se správností výše směnečné sumy.
Konečně dovolatel namítá, že věc byla odvolacím soudem projednána v nepřítomnosti jeho (nového) zástupce, ačkoli omluva, včetně žádosti o odročení jednání, jakož i plná moc udělená zástupci žalovaného Mgr. J. Š. byly odvolacímu soudu doručeny před odvolacím jednáním.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci) a oproti očekávání dovolatele není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v důvodech usnesení uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Výhrada, podle které odvolací soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti jeho (nového) zástupce, je pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nevýznamná, a to jak z pohledu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tak z hlediska ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani co do závěru o následcích (ne)předložení směnky k placení, když právní posouzení věci odvolacím soudem je v tomto směru v souladu se závěry formulovanými např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2002, sp. zn. 29 Cdo 1937/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2 ročník 2002, pod číslem 37, jakož i v rozsudku ze dne 28. července 2005, sp. zn. 29 Odo 900/2004.
Způsobilé založit přípustnost dovolání nejsou ani námitky neexistence dluhu a nesprávné výše žalované částky. Dovolatel jimi totiž ve skutečnosti polemizuje se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, jejichž správnost u dovolání, jehož přípustnost lze založit jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zpochybnit nelze. Přitom závěr, podle něhož zánik smluvního vztahu (leasingové smlouvy) jednostranným právním úkonem žalobkyně, nemusí znamenat zánik práv a povinností vzniklých za jejího trvání, ani zánik zajišťovacích instrumentů Nejvyšší soud vyslovil již v rozhodnutí ze dne 21. dubna 1999, sp. zn. 32 Cdo 1066/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 82. Navíc důkazní břemeno ohledně důvodnosti kauzálních námitek tíží žalovaného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84), pročež bylo na něm, aby prokázal (nikoli pouze zpochybnil) jím tvrzenou neexistenci, popř. skutečnou výši směnkou zajištěné pohledávky.
Výhrady, jimiž dovolatel polemizuje se závěry soudů nižších stupňů o tom, že uplatnění smluvní pokuty žalobkyní prostřednictvím směnky je v souladu s leasingovou smlouvou a s obsahem všeobecných smluvních podmínek, především postrádají potřebný judikatorní přesah, když posouzení jejich důvodnosti je významné právě a jen pro projednávanou věc a závěr soudů nižších stupňů v tomto směru Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (s ustanoveními §35 odst. 2 občanského zákoníku a §266 obchodního zákoníku, jakož i se závěry formulovanými v rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2004, sp. zn. I. ÚS 625/03).
Jelikož dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. května 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu