ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1137.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1137/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. října 2008 o dovolání I. obviněného Ing. M. H., II. obviněného P. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. 3 To 54/2007, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 51 T 3/2004, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. H. odmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí Labem ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 51 T 3/2004 byl obviněný Ing. M. H. uznán vinným v bodě I. výroku rozsudku trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., v bodě II.1-5 dvěma trestnými činy zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 2, odst. 4 tr. zák., v bodě III.1 trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., v bodě III.2 trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., v bodě IV.1 trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a v bodě IV.2, 3 trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve všech případech ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. za projednávané trestné činy a dále za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 6. 2004, č. j. 29 T 260/2003-180, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 6. 2004, č. j. 29 T 260/2003-180, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn od obžaloby ze skutků popsaných pod body I.1 a VI., jimiž měl spáchat dílčí útok trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb. a trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Obviněný P. K. byl uznán vinným, pod body II.5, 6 výroku rozsudku, pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a pod bodem IV.2,3, trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. byl odsouzen za projednávané trestné činy a dále za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. 8. 2003, č. j. 3 T 116/2004-37, doručeným dne 5. 9. 2004, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 (tří) let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 10. 2004, č. j. 3 T 116/2004-59, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn od obžaloby ze skutku popsaného pod bodem I.2, jímž měl spáchat pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Ing. M. H. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Ing. L. B., částku ve výši 1.196.792,60 Kč, G. E. M. A., a. s., V. P., částku ve výši 486.311,44 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným Ing. M. H. a P. K. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně L&N L., spol. s r. o., P., částku ve výši 879.098,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Ing. L. B. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu byl obviněný K. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn ze skutku obžaloby uvedeného pod bodem I/2, jímž měl spáchat pokus trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb. Oba obvinění se jednání dopustili způsobem, který je podrobně popsán ve skutkových větách rozsudku soudu prvního stupně.
O odvoláních obou obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. 3 To 54/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výrocích o uložených trestech a způsobech jejich výkonu a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Ing. M. H., při nezměněném výroku o vině trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dvěma trestnými činy zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 4 tr. zák., ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve všech případech v platném znění, nově odsoudil podle §148 odst. 4 tr. zák., a použití §35 odst. 2 tr. zák., k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. jej pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s dozorem. Současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 29 T 260/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný P. K. byl při nezměněném výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. v platném znění, ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. v platném znění, odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 a půl (dva a půl ) roku. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 3 (tří) let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 10. 2004, č. j. 3 T 116/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §253 odst. 1 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání poškozené RSDr. A. H.
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění Ing. M. H. a P. K. dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný Ing. M. H. napadl celé rozhodnutí, tj. ve výroku o vině i trestu, a obviněný P. K. podal dovolání toliko do výroku o trestu.
I. Obviněný Ing. M. H. v odůvodnění mimořádného opravného prostředku uvedl, že má zato, že odvolací soud nesprávně rozhodl, pokud jeho odvolání zamítl. Má tedy zato, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle jeho názoru, skutky jimiž byl uznán vinným nejsou trestnými činy, neboť nevykazují jejich znaky. Následně odkázal na své odvolání z 29. 5. 2008. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 To 54/2007, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vzhledem k výzvě soudu ve smyslu ustanovení §265h odst. 1 tr. ř. podal obhájce obviněného JUDr. A. ve lhůtě stanovené soudem, tj. do 14 dnů, doplnění dovolání. Nicméně je třeba konstatovat, že bylo naprosto identické s prvním podáním, včetně toho, že mělo i stejné datum vyhotovení. Lišilo se toliko tím, že bylo nadepsáno „doplnění“ dovolání.
II. Obviněný P. K., v rámci svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že dovolání směřuje proti výroku o trestu rozsudku soudu druhého stupně, přičemž pochybení spatřuje v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, a tedy v porušení práva na spravedlivý proces. Uvedl, že jeho trestní stíhání bylo započato v roce 1998, přičemž po celou dobu trestního stíhání byl vždy k dispozici orgánům činným v trestním řízení. Přípravné řízení skončilo v roce 2000 a poté probíhalo řízení před soudem. Dle jeho názoru byla podstatně překročena obvyklá délka doby řízení a soud druhého stupně této skutečnosti nedal dostatečný důraz. Odvolací soud sice zmiňuje, že soud prvního stupně nevzal v potaz právo na spravedlivý proces, nicméně sám pokládal za přiměřený této skutečnosti trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku. Dále uvedl, že v trestním řízení jde nejen o obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti, který je v souladu s ústavou, ale současně jde i o zájem jednotlivce a jeho právo, aby trestní stíhání, které je proti němu vedeno, skončilo a bylo vedeno po přiměřenou dobu. Nebyl-li stát objektivně schopen zajistit, aby trestní stíhání vůči jeho osobě skončilo v přiměřené lhůtě, pak by ochrana práv, která mu jsou zaručena ústavou, měla být prosazena užitím zákonných ustanovení, konkrétně ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., případně ustanovením §60a tr. zák. Tato ustanovení nevzal soud prvního ani druhého stupně v potaz a rovněž ani odvolací soud se použitím těchto ustanovení nezabýval. Přitom okolnosti případu, jeho osobní poměry i doba, která uplynula od okamžiku, kdy se stíhané skutky staly, zřetelně naznačují důvod pro podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody, a to případně s dohledem. Soud odvolací se nezabýval ani posouzením hmotně právních podmínek pro aplikaci ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí Vrchního soudu ve výroku o trestu zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v tomto rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněných Ing. M. H. a P. K. se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Pokud jde o podané dovolání a doplněné dovolání (jak státní zástupce uvedl, není ale patrno, zda toto doplnění bylo realizováno po výzvě soudu, neboť je zcela identické s prvním podáním) obviněným Ing. M. H., státní zástupce uvedl, že dovolatel nezohlednil fakt, že řízení podle hlavy XVII trestního řádu je zcela svébytným procesem, který není opakováním předešlého odvolání a který se důvody uváděnými v řádném opravném prostředku a priori vůbec nezabývá. Náležitosti dovolání i procesní postup při jeho projednávání jsou upraveny způsobem, který vyčleňuje řízení o dovolání z běžných opravných prostředků. Mimo jiné podle státního zástupce trestní řád v ustanovení §265d odst. 1 tr. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání uvedeno, z jakých důvodů dovolatel rozhodnutí soudu druhého stupně napadá. Takové konkrétní důvody v podání obviněného H. absentují a odkaz na odvolání, požadavek trestního řádu nesplňuje. Jestliže nebyla vada podání odstraněna ve lhůtě a způsobem předpokládaným trestním řádem, připadá v úvahu pouze postup podle §265l odst. 1 písm. d) tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl, neboť nesplňuje náležitosti obsahu dovolání. Dále vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl shora uvedeným způsobem podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k jinému závěru a shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, dal výslovný souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i jiným způsobem.
V případě dovolání podaného obviněným P. K. státní zástupce uvedl, že argumenty o něž obviněný své dovolání opírá, konvenují deklarovanému důvodu dovolání. Podle jeho názoru lze také dovolateli přisvědčit v tom, že se mu mohlo trestní stíhání jevit jako neúměrně dlouhé. Takový závěr nakonec konstatoval i odvolací soud v napadeném rozhodnutí, když právě tato skutečnost jej vedla ke snížení výměry původně uloženého trestu odnětí svobody. Nicméně odvolací v této souvislosti také konstatoval objektivní podmínky vedoucí k délce doby řízení, tj. rozsáhlost a složitost projednávané trestní věci, v níž se vyskytoval i mezinárodní prvek a také větší počet pachatelů, takže nakonec došlo k vyloučení trestní věci obviněného i Ing. M. H. k samostatnému projednání a rozhodnutí. K námitce obviněného vztahující se k tomu, že mělo být soudem v jeho případě uplatněno ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. uvedl, že obviněný v této souvislosti žádné konkrétní okolnosti týkající se jeho poměrů, jež by mohly takový postup odůvodnit, neuvedl. Rovněž podle státního zástupce nepřipadá v úvahu ani existence zvláštních okolností případu, které by se odrážely v menším stupni společenské nebezpečnosti, neboť trestné jednání obviněného bylo posouzeno jako trestné činy kvalifikovaných skutkových podstat, proti nimž nevznesl obviněný námitky. Jestliže soud podle státního zástupce rozhodl, že okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost, nelze současně tvrdit, že by okolnosti případu svědčily o nižším stupni společenské nebezpečnosti, což je podmínkou použití ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. Tytéž okolnosti brání podle státního zástupce i v aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zák., ev. v modifikované podobě ustanovení §60a tr. zák., která by teoreticky mohla připadat v úvahu toliko k trestní sazbě upravené v ustanovení §148 odst. 3 tr. zák., resp. k §250 odst. 3 tr. zák. Státní zástupce závěrem uvedl, že soud druhého stupně na délku doby řízení reagoval adekvátním snížením trestní sankce a pro další moderaci již nejsou relevantní důvody. Protože podle jeho názoru není napadené rozhodnutí zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo třeba napravit mimořádným opravným prostředkem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Rovněž vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky postupoval shora uvedeným způsobem za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil souhlas ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Obvinění Ing. M. H. a P. K. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř. prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání obviněných Ing. M. H. a P. K. jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, tj. u obou obviněných dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze podřadit.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen toliko z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Dále je nutno poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále je Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není tedy třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 trestního řádu, popřípadě do pozice soudu odvolacího projednávající opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí instanci plného přezkumu, nepředepisoval by velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen za situace, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 84/94, I. ÚS 4/04). Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, není dána ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. II. ÚS 651/02).
I. K dovolání obviněného Ing. M. H., a to i v kontextu vyjádření státního zástupce a jeho návrhu týkajícího se vydání rozhodnutí podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodů nesplnění náležitostí obsahu dovolání, Nejvyšší soud uvádí následující:
Podle ustanovení §265a tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni, a to z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. V dovolání musí být podle §265f odst. 1 tr. ř. vedle obecných náležitostí (§59 odst. 3 tr. ř.) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá i z jakých konkrétních důvodů. Význam obsahových náležitostí dovolání spočívá ve skutečnosti, že dovoláním dovolatel vymezuje obsah i rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Zároveň se od obsahu podaného dovolání odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lze na jeho podkladě učinit. Nesplňuje-li dovolání obviněného podané prostřednictvím jeho obhájce náležitosti obsahu dovolání, vyzve jej podle §265h odst. 1 tr. ř. předseda senátu soudu prvního stupně, aby vady odstranil ve lhůtě dvou týdnů, kterou jim současně stanoví a upozorní jej, že jinak bude dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Nedodržení obsahových náležitostí dovolání i přes poučení a upozornění vede k odmítnutí dovolání, bez věcného přezkoumávání. Dovolatel vedle označení, proti kterému rozhodnutí dovolání podává, který výrok a v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá, by měl uvést alespoň jeden z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., a to zejména jeho zákonným označením a okolnostmi, jimiž je podložen (viz rozhodnutí NS 25/2004 – T 605).
V kontextu shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že přesto, že byl soudem prvního stupně dodržen postup podle §265h odst. 1 tr. ř. při odstraňování nedostatků v obsahových náležitostech podaného dovolání (myšleno tím neuvedení konkrétních okolností, jimiž by bylo možno podložit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - č. l. 2134), reagoval na něj dovolatel prostřednictvím svého obhájce tím, že ve stanovené propadné lhůtě (č. l. 2138) doručil soudu prvního stupně nové podání nazvané „doplnění dovolání“, nicméně s naprosto shodným obsahem jako bylo podání první (viz č. l. 2127 - původní dovolání). Opětovně, pokud jde o námitky, jimiž dokládal dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. toliko uvedl, „že podrobné zdůvodnění skutečností svědčících o tom, že dovolatel nespáchal trestné činy, jež jsou mu oběma obecnými soudy kladeny za vinu, jsou rozvedeny v odvolání odvolatele z 29. 5. 2008“.
V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolatel v rámci řízení o dovolání přes upozornění soudu prvního stupně podle §265h odst. 1 tr. ř. uplatnil toliko argumentaci (přesněji učinil toliko odkaz na písemně vyhotovené odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), kterou použil v řízení před odvolacím soudem, tj. v rámci řízení o řádném opravném prostředku a s níž se soud druhého stupně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 8 a 9. Dovolatel tedy neuplatnil žádné specifické námitky ani okolnosti vztahující se k dovolání jako mimořádnému opravnému prostředku, a to ve smyslu konkrétně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v rámci mimořádného opravného prostředku, byť byl dovolatelem uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně bez dalších argumentů, odkazující toliko na obsah odvolání (tj. řádný opravný prostředek), jímž se zabýval odvolací soud, proti jehož rozhodnutí obviněný také dovolání podal, nebyl uplatněn právně relevantně, a proto je nutno dovolání obviněného Ing. M. H. odmítnout, nicméně podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a nikoli však podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., jak navrhoval státní zástupce. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí poté, co dovodil, že dovolání (odkaz na podané odvolání) bylo podáno z jiného důvodu, než byl uplatněn dovolatelem, neboť tento se v podstatě opakovaně domáhal odlišného právního posouzení jeho věci, a to na podkladě jiné skutkové verze založené na odchylných důkazních závěrech.
II. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem P. K. uplatněn právně relevantně, když namítal, že soudy pochybily a tím porušily jeho právo na spravedlivý proces, pokud druhem a výměrou uloženého trestu dostatečně neodrazily délku řízení, která přesáhla dobu obvyklou, a pokud tedy nepoužily v jeho případě ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., eventuelně ustanovení §60a tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti výše uvedených relevantních námitek dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Obecně lze uvést, že z ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené, bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že účelu trestu by bylo možno dosáhnout i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené tímto zákonem. Z odstavce druhého téhož zákonného ustanovení poté vyplývá, že soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby také tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu nebo za pokus trestného činu a vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené, bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání.
Postup soudu podle §40 tr. zák. tak umožňuje řešit situace, kdy trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné trestní sazby by neodpovídal okolnostem případu a osobě pachatele, a kdy dolní hranice tohoto trestu stanovená v zákoně by byla pociťována jako překážka bránící uložení přiměřeného trestu. Toto ustanovení se týká pouze trestu odnětí svobody. Nicméně postup podle tohoto zákonného ustanovení nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Rovněž tento postup nemůže odůvodnit ani samotné doznání, lítost nad spácháním trestného činu, náhrada škody, vedení řádného života apod. (viz R II /1967). Použití tohoto ustanovení je tedy výjimkou. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody lze opřít o okolnosti případu nebo o poměry pachatele nebo o obě hlediska zároveň.
Okolnostmi případu se z hlediska použití tohoto ustanovení považují všechny skutečnosti mající vliv na posuzování stupně nebezpečnosti činu pro společnost a možnost nápravy pachatele. Nelze je odůvodnit toliko nízkým stupněm společenské nebezpečnosti nebo jen s odkazem na dobré možnosti nápravy pachatele.
Pokud jde o poměry pachatele, tak tyto se týkají hodnocení jeho osoby, nicméně nesouvisejí se spácháním trestného činu. V podstatě půjde o osobní a rodinné poměry, které existují, nikoli v době spáchání trestného činu, ale v době rozhodování o trestu (např. zdravotní stav pachatele, event. jeho rodiny, některé z polehčujících okolností, které se projevily až po spáchání činu apod. (viz např. R 11/1968-I, R 21/1970, R 47/1974 a další, viz komentář k trestnímu zákonu-obecná část, vydavatelství C. H. BECK) .
Okolnosti případu nebo poměry pachatele mohou odůvodnit aplikaci ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. toliko za předpokladu, že by použití nesnížené trestní sazby trestu odnětí svobody bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že účelu trestu lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Všechny tři podmínky jsou stanoveny kumulativně a musí být splněny zároveň. Snížit trest odnětí svobody pro okolnosti případu, pod dolní hranici vyšší trestní sazby, zvýšené na podkladě okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a po jejím zhodnocení podle §88 odst. 1 tr. zák. je vyloučeno (viz R 11/1963, R 48/1998). Použití tohoto ustanovení ale není vyloučeno s přihlédnutím k poměrům pachatele (viz R 11/ 1963, R 48/ 1998).
Nejvyšší soud v kontextu shora uvedeného uvádí, že v posuzované trestní věci nebyly podmínky pro postup podle §40 odst. 1 tr. zák., a to ani pro okolnosti případu ani pro poměry pachatele. Obviněný byl uznán vinným, byť ve stadiu pokusu, trestnými činy v kvalifikovaných skutkových podstatách, přičemž v rámci dovolacích námitek proti této právní kvalifikaci nevznesl žádné námitky. Jestliže tedy bylo soudem rozhodnuto, že okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby pro svoji závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti jednání pro společnost (§88 odst. 1 tr. zák.), tak nelze současně tvrdit, že by se jednalo o okolnosti, které by svědčily o nižším stupni nebezpečnosti činu pro společnost podle §40 odst. 1 tr. zák. V daném případě bylo tedy použití tohoto ustanovení vyloučeno. Rovněž v rámci dovolacích námitek ve vztahu k jeho poměrům neuvedl dovolatel žádné skutečnosti, které by měly nastat po spáchání trestného činu a existovaly by v době, kdy bylo soudy o trestu rozhodováno. S přihlédnutím ke shora uvedenému lze konstatovat, že obdobnými argumenty (tj. zejména okolnostmi případu zvyšující stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost) lze odmítnout i námitku dovolatele, že soud mohl použít ustanovení §60a tr. zák., byť teoreticky při použité právní kvalifikaci, by tento postup byl možný.
Nejvyšší soud v kontextu shora uvedeného zdůrazňuje, že důvodem pro postup podle §40 odst. 1 tr. zák. poté rozhodně není délka doby řízení. Nicméně soud druhého stupně se délkou doby řízení, tedy skutečností namítanou v dovolacích námitkách zabýval (viz strana 10) již v rámci odvolacího řízení, a to v kontextu spravedlivého procesu, přičemž této skutečnosti dal výraz ve snížení trestu odnětí svobody a také v tom, že obviněného pro výkon trestu odnětí svobody zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do mírnějšího typu věznice. Nelze proto dovodit, že by ze strany soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces, vzhledem k délce doby řízení, jak obviněný namítal. Podle názoru Nejvyššího soudu je postup odvolacího soudu v souladu i s nálezy Ústavního soudu, který se otázkami porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zabýval ( např. sp. zn. I. ÚS 5/96, II. ÚS 445/98), pokud na délku doby řízení reagoval přiměřeným snížením trestu odnětí svobody a zařazením obviněného pro výkon trestu do mírnějšího typu věznice.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že byť byl dovolatelem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn právně relevantně, nebylo mu možno přisvědčit důvodnost, neboť nebylo zjištěno, že by rozhodnutí trpělo namítanou vadou spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Proto podané dovolání obviněného P. K. shledal neopodstatněným.
Nejvyšší soud rozhodnutí ve věci podaných dovolání obviněných Ing. M. H. a P. K. učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracovala:
JUDr. Eva Dvořáková