ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.976.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 976/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2008 o dovolání obviněného P. C., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 6 To 93/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 59/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 3 T 59/2007, byl obviněný P. C. uznán vinným trestným činem pohrdání soudu podle §169b tr. zák., jehož se dopustil způsobem podrobně popsaným ve skutkové větě napadeného rozsudku. Podle §169b tr. zák. byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 6 To 93/2008, jímž odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 3. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním směřujícím do výroku o vině i trestu rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), e), l) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel vytkl soudům obou stupňů, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, když mu nebylo umožněno účastnit se hlavního líčení dne 26. 9. 2007, neboť on ani jeho obhájce nebyli k hlavnímu líčení soudem řádně předvoláni. Podle jeho názoru je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Jinak uvedl, že byla porušena zásada „ne bis in idem“, neboť za jednání, pro které byl odsouzen shora citovaným rozsudkem, již byl potrestán pokutou. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu Olomouci ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 6 To 114/2005. Poté dovolatel poukázal na nesprávnou interpretaci okruhu „provinění“ v rozhodnutí odvolacího soudu, který zcela jednoznačně opomíjí skutečnosti uvedené ve shora uvedeném usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Uvedené skutečnosti poté naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tím, že odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek přes pochybení uvedená shora a která mohl svým rozhodnutím napravit. Poté navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek (neuvedl který) zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „ státní zástupce“ ) a k jednotlivým dovolacím námitkám obviněného v kontextu uplatněných dovolacích důvodů uvedl následující: Z formálního hlediska považuje za relevantně uplatněnou námitku dovolatele podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., kdy uvádí, že mu byla znemožněna přítomnost u hlavního líčení. Nicméně podle státního zástupce není možno pominout materiální stránku namítaného nedostatku. S odkazem na rozhodnutí odvolacího soudu uvedl, že podstatnou je ta skutečnost, že výsledky tohoto jednání před soudem prvního stupně, o němž zřejmě nebyl vyrozuměn obviněný a jeho obhájce, nebyly brány při rozhodování o vině a trestu vůbec v úvahu, když soud k němu nepřihlížel. Není tedy podle státního zástupce dán materiální následek na porušení práva obviněného na obhajobu a na osobní účast u hlavního líčení. Tuto námitku považuje státní zástupce za neopodstatněnou a se zřetelem k takovému závěru nemůže být akceptován ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Dále uvedl, že dovolací důvod uplatněný obviněným podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dopadá na případy, kdy bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Dovolatel takovou nepřípustnost dovozuje (byť ji výslovně neuvádí) z ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., ve vztahu k čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Soud druhého stupně se touto námitkou uplatněnou v rámci odvolání vypořádal, když uvedl, že pořádková pokuta byla obviněnému uložena usnesením předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 8/2004 dne 16. 5. 2005 pouze za urážlivé jednání obviněného vůči předsedovi senátu v rámci telefonického hovoru, kterým se předseda senátu snažil přimět obviněného k účasti u soudního jednání. Soudní postih v posuzované věci se podle zjištění soudu druhého stupně týkal dalšího obstrukčního jednání obviněného v době uvedené ve skutkové větě rozsudku. Poté odkázal na str. 8 a 9 odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze. Proto i tuto námitku shledal státní zástupce za právně nerelevantní v kontextu namítaného dovolacího důvodu. V souvislosti s námitkou obviněného uplatněnou shora uvedl, že na daný problém lze pohlížet ještě z dalšího hlediska: Trestně právní teorie i běžná justiční praxe podle státního zástupce akceptují výklad totožnosti dvou postižených protiprávních jednání pachatele ve smyslu zásady „ne bis in idem“, který vychází z nezbytné totožnosti takových činů buď v jednání, nebo v následku. Míra totožnosti jednání se při tom poměřuje se zřetelem ke konstrukci skutkových podstat zkoumaných deliktů. Rozsudkem soudu prvního stupně, byl obviněný postižen za jednání že „opakovaně závažným způsobem rušil jednání soudu a opakovaně jednání soudu mařil“. Nebyl zde shledán alternativní znak skutkové podstaty trestného činu pohrdání soudem podle §169a linea druhá, totiž to, že „opakovaně se při jednání soudu choval urážlivě a soud znevažoval“. Ovšem právě takové jednání je postižitelné pořádkovou pokutou podle §66 odst. 1 tr. ř., kde se stanoví, že takového přestupku se dopustí ten, kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu se chová urážlivě, nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona (tj. trestního zákona). Z komparace obou skutkových podstat je evidentní, že popis přestupkového jednání je nepoměrně širší a nepostihuje specifické znaky skutkové podstaty trestného činu podle §169a tr. zák., charakterizující vyšší formu společenské nebezpečnosti obstrukčního jednání pachatele spočívající v závažném rušení jednání soudu a zmaření jednání soudu. Mezi oběma skutkovými podstatami proto nelze shledávat shodu, která v tomto případě nenastala ani u následku těchto jednání, což je dáno především rozdílnou mírou závažnosti narušení činnosti orgánu činného v trestním řízení, v tomto případě soudu. Urážlivé chování k předsedovi senátu krajského soudu a nevyhovění výzvě zaslané soudem (jak je přestupkové jednání obviněného definováno v usnesení předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 35 T 8/2004) nese následek v podobě nepřípustného osobního napadení soudce a neuposlechnutí obecné občanské povinnosti stanovené v ustanovení §97 tr. ř. Jedná se o následek odchylný od důsledků opakovaného závažného rušení soudního jednání a opakovaného maření takového jednání, jímž je narušována činnost orgánu soudní soustavy a hrubě ztěžováno, resp. mařeno jeho úsilí pro prosazování práva. Není tudíž dána shoda ani v jednání, ani v následku, a proto nemůže jít o dvojí postih pro týž skutek. V tomto směru je dovolání obviněného nedůvodné.
Státní zástupce na závěr uvedl, že rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby toto rozhodnutí učinil soud v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Obviněný P. C. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále posuzoval, zda jsou v předmětné věci splněny podmínky přípustnosti dovolání předpokládané v ustanovení §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm.a) tr. ř., jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody,o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), e), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Toto ustanovení předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Pokud se tak nestalo, byl obviněný zkrácen na svém právu, aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Dovolací důvod by ale nebyl naplněn za situace, pokud by soud v předvolání k hlavnímu líčení upozornil obviněného na to, že hlavní líčení lze provést v jeho nepřítomnosti a tento se k hlavnímu líčení nedostavil a ani nepožádal o odročení hlavního líčení. Pak při splnění zákonných podmínek podle §202 odst. 2 a odst. 4 tr. ř., lze hlavní líčení provést v jeho nepřítomnosti (TR NS 12/2005 - T 762). Rovněž samo konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, třebaže tento svou účast omluvil a zdůvodnil svoji pracovní neschopností, tento dovolací důvod nezakládá (NS 17/2002 - T 419). Stejně je tomu tehdy, jestliže nebyla dodržena lhůta k přípravě k hlavnímu líčení, nebo vytýká-li obviněný svoji duševní nezpůsobilost k tomu, aby se plnohodnotně zúčastnil hlavního líčení, byť mu byl i fyzicky přítomen (NS 23/2003 - T 528). Dovolací důvod může být ale naplněn tehdy, pokud by soud v hlavním líčení, které jinak probíhalo v přítomnosti obviněného, provedl výslech svědka tak, že podle §209 odst. 1 věta druhá vykázal obžalovaného z jednací síně, avšak poté v rozporu s ustanovením §209 odst. 1 věta třetí tr. ř. neseznámil obviněného s obsahem učiněné svědecké výpovědi a neumožnil mu, aby se k výpovědi vyjádřil (TR NS 8/2004 - T 722).
V kontextu shora uvedeného výkladu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., pokud je Nejvyšším soudem aplikován na posuzovanou trestní věc, je třeba uvést, že byl uplatněn právně relevantně a to v části, v níž dovolatel namítl, že na den 26. 9. 2007, kdy mělo proběhnout hlavní líčení, nebyl v rozporu se zákonem, on ani jeho obhájce, soudem předvoláni a o konání hlavního líčení vyrozuměni. Po přezkoumání této námitky v kontextu materiálů spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 3 T 59/2007, Nejvyšší soud zjistil toliko částečnou opodstatněnost této námitky v tom, že obviněný ani jeho obhájce sice nebyli k hlavnímu líčení předvoláni (č.l. 220), nicméně hlavní líčení se tohoto dne nekonalo. Soud prvního stupně sice svědka JUDr. K. G. za přítomnosti státního zástupce mimo hlavní líčení vyslechl (č. l. 229 spisu), ale následně soudy obou stupňů z této výpovědi při rozhodování o vině obviněného nevycházely. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že shora uvedená, byť relevantně uplatněná dovolací námitka, byla zjevně neopodstatněná, neboť nedošlo k porušení práva obviněného na obhajobu, když se hlavní líčení dne 26. 9. 2007 nekonalo, výpověď svědka učiněná mimo hlavní líčení nebyla k důkazu u dalších hlavních líčení procesním způsobem provedena. Nedošlo tedy k porušení práva obviněného na obhajobu a práva na spravedlivý proces, tedy čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V této souvislosti Nejvyšší soud toliko pro úplnost uvádí, že námitku týkající se porušení práva na obhajobu a spravedlivý proces uplatnil obviněný poprvé až v rámci dovolacích námitek, neboť v rámci podaného odvolání toliko namítal neúplnost dokazování před soudem prvního stupně, který již výslech svědka JUDr. K. G. neprovedl a ani tento postup neodůvodnil. S touto námitkou se odvolací soud řádně vypořádal na str. 5 svého odůvodnění, kdy sice toto pochybení nalézacímu soudu vytkl, nicméně jak uvedl, soud z tohoto výslechu nevycházel. Dále na str. 6 uvedl, že nalézací soud měl pro rozhodnutí o vině obviněného dostatek listinných důkazů, neboť měl k dispozici spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 35 T 8/2007. Proto ani odvolací soud nepovažoval pro rozhodnutí o vině obviněného tento znovu navrhovaný důkaz provést v rámci veřejného zasedání a návrh na jeho provedení zamítl.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, pokud bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tedy za situace, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1, odst. 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Výlučně v ustanoveních §11 odst. 1 a §11a trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo, nerozhodl o zastavení trestního stíhání (§172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c/ tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c/ odst. 2 tr. ř. ani §314c odst. 1 písm. a/ tr. ř.), takže došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména odsuzující rozsudek) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Porušením zásady „ne bis in idem“ ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“) by došlo za situace, pokud by byl obviněný trestně stíhán a odsouzen pro stejný skutek, který byl jako čin trestně právní povahy projednán příslušným správním orgánem v přestupkovém řízení, jež skončilo pravomocným rozhodnutím, kterým byl tento čin obviněného posouzen jako přestupek, pokud ke zrušení tohoto rozhodnutí správního orgánu nedošlo. V takovém případě by bylo trestní stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. nepřípustným (TR NS 10/2004 - T 736). Při posuzování překážky „ne bis in idem“ je podstatné, že ač orgány činné v trestním řízení vycházejí z totožnosti skutku (§11 odst. 1 písm. f) až h) tr. ř.) , které chápou jako totožnost rozhodných skutkových okolností určitého činu, tak i ustanovení článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, nezakazuje opětovné stíhání a odsouzení pro tentýž skutek, ale pro tentýž (trestný) čin, což svědčí pro názor, podle něhož je podstatná i totožnost právní kvalifikace určitého činu trestně právní povahy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 514/2006, 3 Tdo 161/2006, 5 Tdo 223/2007, 6 Tdo 986/2007).
Takový výklad odpovídá i judikatuře Evropského soudu, který ve svých jednotlivých rozhodnutích nepovažuje samotné dvojí stíhání a odsouzení pro týž skutek za porušení článku č. 4 Protokolu 7 k Úmluvě, a to v případech, kdy jde o stíhání a odsouzení pro takové odlišně právně kvalifikované činy, které mají rozdílné podstatné znaky skutkových podstat. Tzn., že důvod pro zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. může nastat toliko v případech, když se po pravomocném rozhodnutí o přestupku vede trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako přestupek.
Pokud Nejvyšší soud v kontextu uvedených obecných východisek posuzoval shora uvedenou námitku obviněného v projednávané trestní věci, byť nebyla dovolatelem zcela přesně specifikována, s odkazem na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., jak již ve svém vyjádření zdůraznil i státní zástupce, tak především vycházel z porovnání znaků skutkové podstaty trestného činu pohrdání soudem podle §169b tr. zák. a z popisu skutku uvedenému ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a dále z obsahu ustanovení §66 tr. ř., tj. z důvodů uložení pořádkové pokuty a z obsahu rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 35 T 8/2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 6 To 114/2005. Tedy z porovnání totožnosti skutků obou protiprávních jednání ve smyslu ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., která je zachována a) při úplné shodě alespoň v jednání, při rozdílném následku, b) buď při úplné shodě alespoň v následku, při rozdílném jednání, c) nebo v případech, kdy jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písmeny a), b) alespoň částečně shodné. Shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu: podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (R 1/1996 - I, PR 5/1995, s. 195 ÚS 21/2002-u.).
V obecně rovině Nejvyšší soud uvádí:
Trestného činu pohrdání soudem podle §169b tr. zák. se dopustí ten, kdo závažným způsobem ruší jednání soudu nebo kdo se opakovaně při takovém jednání soudu chová urážlivě nebo soud znevažuje, nebo kdo opakovaně jednání soudu zmaří. Objektem trestného činu je autorita a vážnost soudu. Pojem opakovaně znamená, že k nepřístojnému chování nebo zmaření soudního jednání došlo alespoň podruhé. Pod pojem „závažný způsob rušení jednání soudu“ lze podřadit výkřiky, hlučné projevy nevole apod. Tyto projevy však musí být intenzivnější, tedy takové, aby ztěžovaly pokračování normálního průběhu jednání. Urážlivé a znevažující chování je jednání, které se dotýká autority soudu. Může jít o projev verbální, ale i také o urážku skutkem. Pod takové urážlivé chování lze podřadit i opakované odepření vypovídat bez důvodů uvedených v ustanovení §99 odst. 1, odst. 2 tr. ř. a §100 odst. 1, odst. 2 tr. ř., pokud je vyjádřením nedůvěry svědka ve spravedlivé rozhodnutí soudu. K urážlivému jednání musí dojít při jednání. Ke zmaření jednání musí dojít alespoň podruhé, přičemž zmařením jednání je myšleno to, že soud nemohl v důsledku jednání pachatele ve věci rozhodnout. Může jít o aktivní jednání nebo opomenutí. Subjektivní stránka předpokládá úmysl.
Pořádkovou pokutou podle §66 odst. 1 tr. ř. je potrestán ten, kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení, nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě, nebo kdo bez dostatečné omluvy neposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona (myšleno trestního řádu). Urážlivé chování může nabýt až intenzity trestného činu, tzn. že opakované a závažné případy narušování soudního řízení pak budou postiženy jako trestný čin pohrdání soudem podle §169b tr. zák. Uložení pořádkové pokuty je jedním z krajních prostředků udržení autority orgánů činných v trestním řízení, při nerespektování jejich příkazů a k zachování důstojnosti jednání před nimi.
Jak vyplývá z právní věty napadeného rozsudku, byl obviněný uznán vinným, že „opakovaně závažným způsobem rušil jednání soudu a opakovaně jednání soudu zmařil“. Z popisu skutku poté vyplývá, že se tohoto jednání dopustil v době od 16. 5. 2005 do 12. 9. 2005, kdy jako svědek, který měl podat svědectví ve věci projednávané u Krajského soudu v Ostravě vedené pod sp. zn. 35 T 8/2004, opakovaně mařil jednání soudu tím, že se nedostavoval k hlavním líčením, přestože byl o povinnosti podat svědeckou výpověď poté, co nepřebíral předvolání k hlavnímu líčení, jež mu byla doručována poštou, vyrozumíván telefonicky dne 16. 5. 2005 předsedou senátu JUDr. K. G., ve dnech 21. 7. 2005 a 10. 8. 2005 si odmítl převzít předvolání k soudu doručovaná prostřednictvím Policie ČR a poté, co byl k hlavnímu líčení dne 12. 9. 2005 předveden, opakovaně se v průběhu hlavního líčení choval k soudu urážlivým způsobem, kdy v důsledku takového jednání nemohl soud vykonat ve věci všechny úkony, které v jednání vykonávat zamýšlel a znemožnil tak soudu ve věci rozhodnout.
Z obsahu usnesení Krajského soudu Ostravě ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 35 T 8/2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 6 To 114/2005, jímž byla obviněnému podle §66 odst. 1 tr. ř. uložena pořádková pokuta, bylo možno zjistit, že se tak stalo toliko za urážlivé jednání obviněného vůči předsedovi senátu JUDr. K. G. ze dne 16. 5. 2005 (č. l. 46 spisu, č. l. 519 spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn 35 T 8/2004), blíže popsané v odůvodnění usnesení Vrchního soud v Olomouci na č. l. 4, 5.(č. l. 109, 110 spisu).
Jestliže bylo tedy porovnáno jednání obviněného popsané ve skutku rozsudku soudu prvního stupně v kontextu jednání, pro které mu byla uložena pořádková pokuta podle §66 odst. 1 tr. ř., pak je zřejmé, že obviněný nebyl pravomocně uznán vinným a odsouzen soudem prvního stupně za urážlivé chování vůči předsedovi senátu ze dne 16. 5. 2005.
Jednání, pro které byl obviněný odsouzen soudem prvního stupně a které je uvedeno v popisu skutku, oproti jednání, pro které byl postižen pořádkovou pokutou, se neshodují, neboť toto se týkalo jeho jednání za období od 16. 5. 2005 do 12. 9. 2005, kdy svým obstrukčním chováním, zejména opakovaně zmařil jednání soudu a znemožňoval takto soudu v projednávané trestní věci vykonat úkony nutné pro rozhodnutí ve věci samé. Pořádkovou pokutou byl postižen toliko pro urážlivé chování vůči předsedovi senátu Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2005, a to rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci citovanému shora, který z podnětu stížnosti obviněného napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil a sám nově ve věci pořádkové pokuty ve smyslu ustanovení §66 odst. 1 tr. ř. rozhodl.
Z hlediska následku se poté již oba popisy skutků neshodují vůbec, neboť v případě uložené pořádkové pokuty se jednalo o následek spočívající toliko v urážlivém chování vůči předsedovi senátu, tedy následek odchylný od opakovaného maření jednání soudu.
Z uvedeného tedy vyplývá, že skutek, ohledně něhož byl obviněný uznán vinným soudem prvního stupně a který byl posouzen jako trestný čin pohrdání soudem podle §169b odst. 1 tr. zák., zahrnoval podstatné skutkové okolnosti, které nebyly v rámci řízení o pořádkové pokutě řešeny a ani v usnesení Vrchního soudu v Olomouci vyjádřeny.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dospěl k závěru, že byť námitka obviněného odpovídala dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., bylo ji třeba hodnotit jako zjevně neopodstatněnou.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení o podaném opravném prostředku, kdy po provedeném přezkumu rozhodl ve veřejném zasedání usnesením. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jež jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. d), e) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na něž reagoval Nejvyšší soud v části svého rozhodnutí shora.
Vzhledem ke skutečnostem rozepsaným v předchozích odstavcích je zřejmé, že námitky odvolatele z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), e) tr. ř. neobstojí, a proto nelze mít v této souvislosti za důvodný ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v některé z jeho alternativ.
S poukazem na shora uvedené pak Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného P. C. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracovala:
JUDr. Eva Dvořáková