ECLI:CZ:NS:2008:33.CDO.4322.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 4322/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) Ing. L. T. a b) A. T., , zastoupených JUDr. J. H., advokátkou, proti žalované Ing. V. Š., , zastoupené Mgr. D. N., advokátem, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 87/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2007, č. j. 13 Co 508/2006-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 13.600,- Kč k rukám JUDr. J. H., advokátky.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděli, že tuto částku žalobkyně s vědomím žalobce (svého manžela) žalované půjčila dne 23. 7. 1997. Žalovaná svůj závazek, že půjčenou částku do konce měsíce srpna vrátí, nesplnila.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. června 2004, č. j. 15 C 87/2001-93, připustil změnu žaloby ohledně úroku z prodlení ve výši 27 % ročně od 1. 9. 1997 do zaplacení, žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 200.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 9. 1997 do 10. 6. 2001 a dále s úrokem ve výši 26 % ročně od 11. 6. 2001 do zaplacení, žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši 17 % od 1. 9. 1997 do 10. 6. 2001 a ve výši 1 % od 11. 6. 2001 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. března 2007, č. j. 13 Co 508/2006-149, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně poskytla žalované ze společných prostředků žalobců celkem 200.000,- Kč; částku 150.000,- Kč předala dne 23. 7. 1997 sama, částku 50.000,- Kč jí předal na pokyn žalobkyně dne 24. 7. 1997 syn žalobců. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit do konce měsíce srpna 1997 a dne 23. 7. 1997 vystavila potvrzení, ve kterém uvedla, že potvrzuje převzetí částky 200.000,- Kč od žalobkyně a že částka „bude vrácena do konce srpna 1997 nejpozději navýšena o dohodnutý zisk“. Jako ručení předala žalobkyni seznam majetku - obrazů a dalších předmětů dle soudního znaleckého posudku, z nichž lze vybrat předměty na ručení. Částku, která jí byla půjčena, poukázala žalovaná na účet Z. S., jenž jí nabídl, že pro ni zajistí možnost investovat do obchodu s drahými kameny s vysokým zhodnocením investovaných prostředků. Posléze vyšlo najevo, že jde o podvodníka, který vylákal peníze nejen od žalované. Za spáchání trestné činnosti byl odsouzen a žalované byla v rámci trestního řízení přiznána náhrada škody. Žalovaná půjčku přes urgence žalobcům nevrátila. Soudy neuvěřily jejímu tvrzení, že si předmětnou částku od žalobců nepůjčila, že se žalobkyně chtěla účastnit obchodu s drahými kameny sama a že od ní uvedenou částku převzala pouze v souvislosti se zprostředkováním tohoto obchodu, neboť je v rozporu s obsahem potvrzení ze dne 23. 7. 1997. V něm žalovaná uvedla, že se zavázala k vrácení peněz navýšených o zisk do konce srpna 1997 a k zajištění návratnosti půjčky nabídla svůj majetek. Skutkovou verzi žalované soudy vyhodnotily jako nevěrohodnou také proto, že při výslechu konaném dne 13. 11. 1998 v rámci trestního řízení proti Z. S. uvedla, že peněžní prostředky poskytnuté S. pocházely z půjčky od přátel, splatné koncem srpna 1997.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli dne 23. 7. 1997 platně ústní smlouvu o půjčce podle §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Podle smluvního ujednání žalobkyně poskytla žalované částku 200.000,- Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit do konce srpna 1997. Nepřisvědčil žalované, že nárok uplatněný žalobou je bezdůvodným obohacením, který získala plněním z neplatného právního úkonu, a že tento nárok je promlčen. Odvolací soud vyslovil názor, že údaj uvedený v potvrzení ohledně navýšení půjčky o „dohodnutý zisk“ nemůže zpochybnit povinnost žalované vrátit převzatou částku v dohodnuté době a ani není způsobilý založit neplatnost smlouvy o půjčce. Opodstatněným shledal též požadavek na úrok z prodlení ve specifikované výši za blíže uvedené období (§517 odst. 2 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Znovu namítla, že smlouvu o půjčce se žalobci neuzavřela; z její strany šlo pouze o „zprostředkování investice žalobců“ bez povinnosti žalovanou částku vrátit. Při znalosti, že v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nelze skutkové výtky uplatnit, namítla nesprávnost závěru, že smlouva o půjčce je platným právním úkonem. Za situace, kdy nelze spolehlivě dovodit, zda si účastníci sjednali půjčku bezúplatnou či úplatnou (v tom případě s jakým úrokem), má zato, že takový právní úkon je neplatný pro neurčitost. V této souvislosti poukázala na konstantní judikaturu k §115 obchodního zákoníku, v níž je dovozováno, že v případě převodu obchodního podílu absence údaje o tom, zda se jedná o převod bezúplatný či úplatný a za jakou cenu, způsobuje neplatnost smlouvy o převodu obchodního podílu. Je přesvědčena, že ze samotného nedostatku vyjádření úplatnosti nelze bez dalšího dovodit bezúplatnost půjčky. Odvolací soud proto pochybil, jestliže vztah účastníků neposoudil jako bezdůvodné obohacení. Pokud by tak učinil, musel by nutně dovodit, že úspěšně uplatnila námitku promlčení, neboť žaloba byla podána po marném uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Z uvedených důvodů navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli dovolání žalované zamítnout, neboť se ztotožnili se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, který je převzal od soudu prvního stupně.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2005 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., jímž byla s účinností k 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, je upravena v §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž je možno vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno (srovnej výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud převzít skutkový stav, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem.
Bez významu je tudíž námitka žalované vycházející z vlastní interpretace obsahu smlouvy. Otázka, co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Právním posouzením věci je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, či jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Dovolací soud nemá důvod se odchylovat od této ustálené judikatury ani v tomto případě. Jestliže žalovaná zpochybňovala právní závěr odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu o půjčce podle §657 obč. zák. argumentací, že 200.000,- Kč si od žalobkyně nepůjčila se závazkem vrátit je ve sjednané lhůtě, nýbrž že uvedená částka, kterou od žalobkyně převzala, byla investicí žalobců do obchodu s drahými kameny, jenž pro ně měla zprostředkovat u Z. S., napadla tím ve skutečnosti správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu a uplatnila tak nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná předložila k dovolacímu přezkumu posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu, že smlouva o půjčce uzavřená účastníky je platným právním úkonem. Tvrdí, že při absenci zjištění, zda šlo o půjčku bezplatnou či úplatnou, jde o právní úkon neplatný pro neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Takto nastolená právní otázka však nečiní napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce. Dovolací soud předně konstatuje, že odvolací soud se neodchýlil od názorů formulovaných v rozhodnutích, která se smlouvou o půjčce uzavřenou podle §657 obč. zák. zabývala. Rozhodovací praxe i odborná literatura je jednotná v názoru, že smlouva o půjčce má ve smyslu §657 obč. zák. reálnou povahu. Její vznik předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 - 880 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1688, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003, ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 779/2004, a ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 362/2005). Ke vzniku smlouvy o půjčce není zapotřebí písemného projevu vůle stran. Podstatnými náležitostmi takové smlouvy je označení smluvních stran, určení předmětu půjčky a především skutečné předání předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi. Tyto náležitosti, jak vyplývá ze skutkového stavu věci, na němž odvolací soud založil svůj právní závěr, že účastníci uzavřeli platně smlouvu o půjčce 200.000,- Kč, byly v posuzovaném případě splněny. Ve smyslu §658 odst. 1 obč. zák. lze při peněžité půjčce dohodnout úroky coby úplatu za užívání půjčené jistiny. Úrokový právní vztah může vzniknout jen tehdy, byl-li mezi účastníky platně založen hlavní peněžitý závazkový právní vztah, a jestliže se tak účastníci smlouvy dohodli. Pokud tak neučiní, je smlouva o půjčce bezúplatná. V posuzovaném případě žalobci požadovali po žalované zaplatit dluh z půjčky ve výši 200.000,- Kč představující jistinu. Odvolací soud se proto ani nezabýval otázkou určitosti (a tedy platnosti) ujednání účastníků ohledně sjednaných úroků. Nepochybil ani, když uzavřel, že případná neurčitost dohody ohledně úplaty za poskytnutou půjčku nemůže způsobit neplatnost (celého) právního úkonu. Lze totiž uzavřít, že v dané věci neurčitost ujednání ohledně smluvených úroků může být důvodem neplatnosti jen té části právního úkonu, která se smluvených úroků týká, a nikoli neplatnosti právního úkonu v celém rozsahu. Tento závěr koresponduje s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který se v řadě svých rozhodnutích k otázce částečné neplatnosti právního úkonu (§41 obč. zák.), resp. k oddělitelnosti té části právního úkonu, která je neplatná, od ostatního obsahu právního úkonu, již vyjádřil (srovnej např. jeho rozhodnutí ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, publikované v časopise Právní rozhledy č. 8/99, ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, publikované v tomtéž časopise č. 6/98, nebo jeho rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek pod R 44/1998 a R 67/2004). V nich vyslovil právní názor, že „oddělitelnost“ části právního úkonu od ostatního jeho obsahu je třeba vždy dovodit výkladem z povahy právního úkonu anebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo (§35 obč. zák.). Neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahovém nikoliv reálné neoddělitelnosti; podle zásady favor negotii je pak třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy. Jelikož odvolací soud správně posoudil žalovaný nárok jako plnění z platně uzavřené smlouvy, a nikoli jako plnění z bezdůvodného obohacení, přirozeně se nezabýval námitkou promlčení práva z bezdůvodného obohacení, kterou uplatnila žalovaná. Poukaz žalované na úpravu převodu obchodního podílu zakotvenou v §115 obchodního zákoníku je nepřípadný, neboť zákonné náležitosti platného převodu obchodního podílu se zcela odlišují od náležitostí smlouvy o půjčce.
Ke skutečnostem a důkazům, které žalovaná nově uplatnila v podání ze dne 26. 5. 2008, nemohl Nejvyšší soud přihlédnout. Z §241a odst. 4 o. s. ř. totiž vyplývá, že v dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze úspěšně uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 6/1996, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 626/2005).
Vzhledem k řečenému Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustný; proto je odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobcům náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 13.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4. §14 odst.1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a ze dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů po 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu