ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1081.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1081/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyň a) D.K., b) L. N., a c) JUDr. L. S., všech zastoupených Mgr. J. P., advokátem proti žalovaným 1) R. V., a 2) Ing. J. V., zastoupeným Mgr. J. K., advokátem o zaplacení částky 67.921,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 126/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2005, č. j. 22 Co 579/2004-113, takto:
I. Dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2005, č. j. 22 Co 579/2004-113, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. června 2004, č. j. 17 C 126/2002-48, ve znění usnesení ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 17 C 126/2002-59, tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni b) částku 8.199,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 1. 8. 2002 do zaplacení, se odmítá.
II. Dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2005, č. j. 22 Co 579/2004-113, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. června 2004, č. j. 17 C 126/2002-48, ve znění usnesení ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 17 C 126/2002-59, tak, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni c) částku 8.199,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 1. 8. 2002 do zaplacení, se odmítá
III. Dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2005, č. j. 22 Co 579/2004-113, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. června 2004, č. j. 17 C 126/2002-48, ve znění usnesení ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 17 C 126/2002-59, tak, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) částku 32.794,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 1. 8. 2002 do zaplacení, se zamítá.
IV. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. J. P., advokáta.
V. První žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni a) částku 4.785,- Kč a žalobkyni c) částku 1.575,- Kč vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. J. P., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhaly, aby žalovaní zaplatili společně a nerozdílně žalobkyni a) částku 45.281,10,- Kč, žalobkyni b) částku 11.320,30 Kč a žalobkyni c) částku 11.320,30 Kč vždy s 5,5 % úrokem z prodlení ode dne následujícího po doručení žaloby až do zaplacení. Žalobkyně jsou spoluvlastnicemi domu ve kterém se ve čtvrtém podlaží nachází byt č. 17, I. kategorie o velikosti 1+1 s příslušenstvím, jenž pronajímaly B. G. až do její smrti. Druhý žalovaný dopisem ze dne 9. 12. 1997 oznámil žalobkyním, že ve společné domácnosti s B. G. bydlí jeho syn – první žalovaný. K vyklizení sporného bytu žalovanými došlo až na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 2. 2002. Žalovaná částka představuje rozdíl mezi tržním nájemným a nájemným, které hradil první žalovaný ve výši nájemného B. G. od ledna 2001 až do vyklizení sporného bytu. Za přiměřené tak žalobkyně považují nájemné ve výši 5.000,- Kč měsíčně.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. března 2003, č. j. 17 C 126/2002-25, ve znění usnesení ze dne 6. listopadu 2003, č. j. 17 C 126/2002-36, žalobu zcela zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Usnesením ze dne 19. února 2004, č. j. 22 Co 21/2004-42, Městský soud v Praze, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak pro nepřezkoumatelnost závěru o nenaplnění podmínek odpovědnosti za škodu nebo za bezdůvodné obohacení. Soudu prvního stupně uložil, aby zjistil, kdo z žalovaných měl v bytě své věci a komu z nich tak mohlo vznikat bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu při neexistenci platného nájemního vztahu.
Rozsudkem ze dne 9. června 2004, č. j. 17 C 126/2002-48, ve znění usnesení ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 17 C 126/2002-59, Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu zcela zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi domu v němž nájemkyní sporného bytu byla B. G., která zemřela. Přechod práva nájmu k bytu podle §706 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) uplatňoval první žalovaný, přičemž rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 mu byla uložena povinnost byt vyklidit, když neprokázal přechod práva nájmu. Soud prvního stupně neshledal žalované odpovědnými za škodu podle §420 obč. zák. a §438 obč. zák. a důvodnou neshledal žalobu ani podle §451 a násl. obč. zák.; probíhající řízení o vyklizení bytu vůči prvnímu žalovanému bránilo tomu, aby žalobkyně mohly byt pronajmout třetím osobám a žalovaný se tak na jejich úkor nemohl bezdůvodně obohatit.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. prosince 2005, č. j. 22 Co 579/2004-113, rozsudek soudu prvního stupně v důsledku částečného zpětvzetí žaloby ve vztahu mezi žalobkyněmi a) a c) a žalovaným 2) zrušil a řízení mezi těmito účastníky zastavil. Následně jej změnil tak, že prvnímu žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyní a) částku 32.794,- Kč a žalobkyni c) částku 8.199,- Kč obě s 5,5 % úrokem z prodlení od 1. 8. 2002 do zaplacení, dále oběma žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni b) částku 8.199,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 1. 8. 2002 do zaplacení. Ve zbývajících zamítavých výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na základě doplněného dokazování listinnými důkazy, znaleckým posudkem č. 314/05 ze dne 5. 6. 2005 a výslechem znalkyně R. K. setrval na závěru přijatém již v usnesení ze dne 19. února 2004, č. j. 22 Co 21/2004-42, že za bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč. zák. je nutno považovat též plnění, které získala osoba, jež bez právního důvodu užívala nebo měla k dispozici byt (např. disponovala klíči a mohla tak do něj docházet) a tím bránila pronajímateli, aby jej pronajal za tzv. tržní nájemné třetí osobě. V řízení bylo prokázáno, že jen žalovaní měli klíče od sporného bytu a žádná další osoba v bytě nepobývala (tvrzení, že se M. K. ve sporném bytě „zdržovala“ nic nevypovídá o tom, že jej mohla fakticky užívat). Za nesprávný považoval odvolací soud závěr, že řízení o vyklizení bytu vedené vůči prvnímu žalovanému představovalo překážku, která bránila pronájmu sporného bytu za tržní nájemné třetí osobě a tedy vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaných. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99 uzavřel, že se žalovaní podle §451 obč. zák. na úkor žalobkyň obohatili, neboť v předmětném období jen oni měli klíče od bytu a tedy jej ovládali natolik, že ač nebyli jeho vlastníky ani nájemci, mohli jej kdykoliv a podle své vůle fakticky užívat. Poněvadž spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci nelze žalobkyním vydat, musí za ně žalovaní poskytnout finanční náhradu. Výši stanovil, vycházeje ze závěrů posudku znalkyně R. K., v rozsahu částek vynakládaných obvykle v daném místě a čase za užívání obdobného bytu (zpravidla formou nájemného), jež by žalovaní byli povinni platit podle nájemní smlouvy; přiznané částky zohledňují skutečnost, že v období od 1. 3. 2001 nebyl byt napojen na rozvody elektřiny ani plynu. Odvolací soud neměl důvod pochybovat o správnosti citovaného znaleckého posudku, neboť byl zpracován znalkyní z příslušného oboru, znalkyně řádně uvedla skutečnosti, z nichž při jeho zpracování vycházela, své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnila a doplnila i při svém výslechu před odvolacím soudem. Nebylo sporné, že žalovaní zaplatili celkem částku 11.076,- Kč [tvrzení, že ve dvou případech žalobkyně a) vrátila žalovaným částku 1.653,- Kč nebylo prokázáno]. Rozdíl mezi částkou 60.268,- Kč (zjištěnou znaleckým posudkem) a částkou, kterou žalovaní zaplatili, odpovídá částce 49.192,- Kč, přičemž podle výše spoluvlastnických podílů z ní žalobkyni a) náleží 32.794,- Kč a každé z žalobkyň b) a c) 8.199,- Kč. Úrok z prodlení byl přiznán od 1. 8. 2002, tj. ode dne následujícího po podání žaloby, ve výši odpovídající nařízení vlády č. 142/1994 Sb., jelikož až podanou žalobu považoval odvolací soud za kvalifikovanou výzvu k vydání bezdůvodného obohacení.
Dovoláním, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., napadli oba žalovaní rozsudek odvolacího soudu jak ve vyhovujících výrocích o věci samé, tak i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, které se dotýkají samostatně každého z nich. Odvolacímu soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že řízení je zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení spatřují v postupu odvolacího soudu, který nezjišťoval skutečnosti rozhodné pro posouzení věci a neprovedl jimi navržené důkazy k jejich prokázání. Nebylo zjištěno, kdo a po jakou dobu měl v období od 26. 12. 2000 do 23. 4. 2002 funkční klíče ke spornému bytu, jakož i to, kdy M.K. vyměnila zámky u dveří do bytu a do jednotlivých pokojů. Podstatným pro závěr o bezdůvodném obohacení bylo zjištění o stavu bytu ve vymezeném období, zda byl způsobilý k užívání (pronajímání); odvolacím soudem nebyla objektivně zjištěna výše obvyklého nájemného zpětně ověřitelnými postupy. V té souvislosti měly být provedeny důkazy - výslech M. K. k tomu, kdy vyměnila zámky, výslech manželů Kozákových k objasnění, kdo obýval nebo navštěvoval byt ve sporném období, výslech blíže neoznačeného nájemníka, který byt přebíral, výslech zámečníků, kteří dne 23. 4. 2002 vylomili zámky u bytu, k možnosti byt otevřít klíčem, revizním znaleckým posudkem ke stavu bytu v rozhodném období a znaleckým posudkem z oboru „elektro a plynu“ zda stav bytu „podle platných zákonů, technických, bezpečnostních a hygienických norem a kolaudačního rozhodnutí“ umožňoval jeho užívání; rovněž měl být proveden důkaz blíže neoznačeným spisem Policie ČR, místního oddělení J. Žalovaní mají zato, že těmito důkazy mělo být prokázáno, že neměli do bytu přístup a neměli v něm své věci, stejně jako to, že byt nebyl schopen pronajímání a užívání. Rozsudek je podle nich nepřezkoumatelný, jelikož výše bezdůvodného obohacení byla určena volnou úvahou soudu založenou na subjektivním odhadu znalkyně. Ze znaleckého posudku nelze zjistit, na základě jakých postupů a úvah znalkyně R. K.dospěla k výši nájemného, její závěry jsou formulovány nahodile, bez jakýchkoliv konkrétních údajů, srovnání a statistik. Nesprávné právní posouzení věci spatřují žalovaní v chybné aplikaci §451 obč. zák. a §3 odst. 1 obč. zák. Jelikož od února 2001 neměli do sporného bytu ani jeho jednotlivých místností přístup, nemohli se na úkor žalobkyň bezdůvodně obohatit. Žalobní požadavek navíc odporuje dobrým mravům, neboť byt dlouhodobě udržovaly v neobyvatelném stavu. Pod stejný dovolací důvod žalovaní přiřadili i výtku, že nebyli odvolacím soudem poučeni o možnosti podat proti jeho rozsudku dovolání, o nutnosti obligatorního zastoupení advokátem v dovolacím řízení ani o tom, kam a kdy se lze dovolat. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jenž nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, spatřují žalovaní v závěru, že měli ve sporném období k dispozici klíče od předmětného bytu, neboť tento závěr z obsahu spisu nevyplývá. Z protokolu o předání bytu ze dne 23. 4. 2002 se naopak podává, že byt musel být násilně otevřen, neboť od něj neměli klíče a v bytě neměli žádné své věci. V závěru dovolání žalovaní vznáší zásadní výhrady vůči způsobu, jakým odvolací soudu rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nesouhlasí rovněž s tím, že odvolací soud přiznal žalobkyním úroky z prodlení z žalované pohledávky za dobu, kdy jim vracely částečná plnění za užívání sporného bytu. Z těchto důvodů žalovaní navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc mu v této části vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně, s poukazem na tvrzené nové skutečnosti, navrhly dovolání odmítnout, eventuelně zamítnout.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t.j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Napadené rozhodnutí bylo sice vydáno po 1. 4. 2005, ale stalo se tak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.). Proto bylo v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzovaném případě odvolací soud dílem změnil a dílem potvrdil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl stejně [dovolání tak nemůže být v potvrzujícím rozsahu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], jako v prvním v této věci vydaném rozsudku ze dne 27. března 2003, č. j. 17 C 126/2002-25 (zrušeném usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2004, č. j. 22 Co 21/2004-42), a to tak, že žalobu zcela zamítl. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byl nárok na dělitelné plnění (navíc u každé z žalobkyň o samostatném skutkovém základě), došlo rozsudkem odvolacího soudu k tzv. rozštěpení uplatněného nároku; přípustnost dovolání je proto třeba posuzovat vůči jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu samostatně. Pak je ovšem zřejmé, že dovoláním dotčenými výroky, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyní b) částku 8.199,- Kč s příslušenstvím a prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni c) částku 8.199,- Kč s příslušenstvím, bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, a přípustnost dovolání je proto vyloučena podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění z jednotlivých částí nároku přesahuje částku 20.000,- Kč. Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit nesprávné poučení odvolacího soudu, že proti jeho rozsudku je dovolání bez dalšího přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod R 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaných směřující proti výrokům o nákladech řízení není rovněž přípustné. Výroky, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, mají vždy povahu usnesení, a to i v případě, že jsou začleněny do rozsudku a stávají se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti nim zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání žalovaných ve shora vymezeném rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. v této části odmítl.
Předmětem dovolacího řízení tak zůstává dovolání prvního žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 32.794,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 1. 8. 2002 do zaplacení. Dovolání proti tomuto výroku je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Až v dovolacím řízení přišel první žalovaný s (novými) tvrzeními, že ve sporném období měla klíče od bytu i třetí osoba (či osoby), že M.K. vyměnila zámky u dveří do bytu i u dveří k jednotlivým pokojům v bytě, že neměl do bytu přístup ani v něm neměl žádné své osobní věci, přičemž k jejich prokázání navrhl vyslechnout Marii Klabačovou, blíže neoznačeného nájemníka, který byt přebíral, manžele K., blíže neoznačené zámečníky, kteří dne 23. 4. 2002 v bytě vylamovali zámky, a provést důkaz blíže neoznačeným spisem Policie ČR, místního oddělení J. K tvrzení o nemožnosti byt užívat navrhl vypracovat znalecký posudek „z oboru elektro a plynu“ a dokazování o výši bezdůvodného obohacení doplnit revizním znaleckým posudkem ke znaleckému posudku ze dne 5. 6. 2005 zpracovanému znalkyní R. K. Novým je taktéž tvrzení prvního žalovaného, že nárok odporuje dobrým mravům. K těmto tvrzením a nově navrženým důkazům dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť, jak již bylo výše vyloženo, nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením, námitkám a novým důkazům, jež mohl první žalovaný uplatnit v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinil.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. první žalovaný odvolacímu soudu vytkl, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť mu nebylo poskytnuto poučení o možnosti podat proti jeho rozsudku dovolání ani o povinném zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Nedostatek poučení o mimořádném opravném prostředku – i kdyby byl dán - není vadou řízení, která mohla mít (ve věci samé) za následek nesprávné rozhodnutí, již proto, že se účastníkům odvolacího řízení poučení poskytuje až po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu. V dané věci navíc napadený rozsudek odvolacího soudu poučení o možnosti podat dovolání - byť se shora uvedených důvodů ne zcela správné - obsahuje.
Vadou řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. může být to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci však není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí. I když jsou tato skutková zjištění nesprávná, nejedná se o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tak je tomu s dovolacími námitkami, že odvolací soud neprovedl důkazy ke zjištění, že předmětný byt byl v období od března 2001 do 23. 4. 2002 neobyvatelný a že závěry znaleckého posudku ze dne 5. 6. 2005 zpracovaného znalkyní R. K. jsou nepřezkoumatelné a nelze z nich proto vycházet.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že ve sporném období měl první žalovaný od bytu klíče, přičemž v období od března 2001 až do 23. 4. 2002 nebyl byt napojen na rozvody elektřiny ani plynu. Tato skutečnost našla svůj odraz v závěru, že po tuto dobu nelze žalobkyním přiznat ekvivalent nájemného ve výši 6.513,- Kč měsíčně, ale jen ve výši 3.340, - Kč měsíčně, což odpovídá možnosti využití bytu jen ke skladovacím účelům.
Neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci je dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout výhradou, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Pro zodpovězení právní otázky, zda se první žalovaný na úkor žalobkyň bezdůvodně obohatil, považoval odvolací soud za stěžejní zjištění, zda první žalovaný měl k dispozici klíče od sporného bytu a mohl jej tak fakticky užívat i za stavu, kdy do bytu nebyla zajištěna dodávka elektřiny a plynu, tudíž nebyl způsobilý k bydlení. Otázka obyvatelnosti tak z pohledu skutkových zjištění odvolacího soudu nejenže byla náležitě zjištěna (mezi účastníky byla nesporná), ale navíc nebyla skutkovým zjištěním, které by se týkalo podstatné okolnosti z hlediska právního posouzení věci. Z pohledu právních závěrů odvolacího soudu bylo podstatné zjištění, že žalovaný ve sporném období mohl a (fakticky) vykonával užívací právo k bytu; není přitom rozhodující, nakolik intenzivně jej skutečně využíval. Za situace, kdy po úmrtí nájemce byt užívá osoba, na kterou nepřešlo právo nájmu, protiprávní okupací bytu získává na úkor pronajímatelů bezdůvodné obohacení, které je povinna podle zásad uvedených v §451 a násl. obč. zák. vydat.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. první žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že za základ svých skutkových zjištění vzal znalecký posudek Renaty Kněžkové ze dne 5. 6. 2005, jehož závěry jsou nepřesvědčivé, zpětně nepřezkoumatelné a nahodilé. Jinými slovy namítá, že odvolací soud pochybil při hodnocení důkazu znaleckým posudkem.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocením důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Tam, kde posouzení skutkového stavu závisí na odborných znalostech, je povinností soudu posoudit tyto okolnosti jen prostřednictvím odborného znaleckého posudku. Znalec je osobou (fyzickou či právnickou), která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení. Rovněž důkaz znaleckým posudkem (včetně výsledků slyšení znalce) je soud oprávněn hodnotit podle zásad vyjádřených v §132 o. s. ř.; hodnocení soudu přitom nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.
Odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávné hodnocení důkazu, jestliže za součást svých skutkových zjištění vzal závěr znaleckého posudku Renaty Kněžkové ze dne 5. 6. 2005 o výši obvyklého nájemného (tj. nájemného odpovídajícího srovnatelným bytům v daném místě a čase), který byl učiněn znalkyní na základě podrobného popisu lokality, v níž se byt nachází, a jeho vybavení s přihlédnutím k tomu, že po jistou dobu nebyla zajištěna dodávka elektřiny ani plynu.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje první žalovaný v nesprávném výkladu §451 obč. zák. a §517 odst. 1 a 2 obč. zák., jakož i §520 obč. zák.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného obohatí, musí obohacení vydat.
Podle §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení spočívající v tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění; o obohacení jde tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Příkladem plnění bez právního důvodu je užívání cizí věci bez smlouvy o nájmu či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc. V tom případě vzniká prospěch tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by se jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§458 odst. 1 obč. zák.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. června 1999 sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2000). Nejvyšší soud České republiky se již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že z hlediska posouzení otázky získání bezdůvodného obohacení užíváním cizí věci bez právního důvodu, případně na základě neplatné smlouvy není významné, zda a jakým způsobem bylo užívání věci konzumováno a zda byla držba věci majetkově zhodnocována, jinými slovy, přinesla-li konzumentovi zisk (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 33 Odo 924/2003, ze dne 19. května 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002, uveřejněné v Souboru pod označením C 2702/30, ze dne 30. října 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, uveřejněné v Souboru pod označením C 2268/27, a ze dne 16. února 2006, sp. zn. 33 Odo 1175/2004).
V posuzovaném případě první žalovaný vykonával užívací právo, které by mu jinak příslušelo pouze z titulu platně uzavřené nájemní smlouvy. Tím, že za užívání bytu neplatil částky odpovídající obvyklému (tržnímu) nájemnému, nedošlo ke zmenšení jeho majetku, ač by se tak (placením nájemného) mělo stát. Tuto majetkovou hodnotu získával první žalovaný na úkor žalobkyň, které tak nemohly do vyklizení bytu získat pronájmem majetkovou hodnotu odpovídající tomuto nájemnému.
Odvolací soud se neodchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu ani od zásad, na nichž stojí skutková podstata bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 2 obč. zák., dovodil-li (z blíže rozvedených důvodů), že první žalovaný se na úkor žalobkyň bezdůvodně obohatil užíváním bytu; jeho právní posouzení věci je tudíž správné.
Nelze souhlasit ani s výhradou prvního žalovaného, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci v otázce úroků z prodlení, jelikož odvolací soud je přiznal i za dobu, kdy žalobkyně vracely částečná plnění za užívání sporného bytu. Jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud nevzal za prokázané tvrzení žalobkyň o vrácení dvou částek po 1.653,- Kč a v tomto rozsahu dovodil, že závazek prvního žalovaného je splněný. Přiznal-li odvolací soud žalobkyni a) úrok z prodlení z žalované částky od 1. 8. 2002, zohlednil částečný zánik závazku prvního žalovaného v rozsahu částky 11.076,- Kč a to, že kvalifikovaná výzva k vydání bezdůvodného obohacení byla obsažena až v žalobě. V rozsahu částek, v němž jeho závazek zanikl, jej odvolací soud k zaplacení úroku z prodlení nezavázal. Rozhodnutí odvolacího soudu tak §517 odst. 1 a 2 ani §520 obč. zák. neodporuje.
Lze tedy uzavřít, že prvnímu žalovanému se nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku; dovolací soud proto jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
V části, ve které bylo dovolání žalovaných odmítnuto, bylo o nákladech dovolacího řízení rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Na straně žalobkyně b) tyto náklady představují odměnu za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006], stanovenou podle §3 odst. 1 bodu 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 1.500,- Kč, a paušální částkou náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v citovaném znění, ve výši 75,- Kč.
Podle týchž ustanovení bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení vzniklých žalobkyni c) v části, ve které bylo dovolání prvního žalovaného odmítnuto. Náklady dovolacího řízení na její straně představují odměnu za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006], stanovenou podle §3 odst. 1 bodu 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 1.500,- Kč, a paušální částku náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v citovaném znění, ve výši 75,- Kč.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. je pak neúspěšný první žalovaný povinen nahradit žalobkyni a) náklady dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení na její straně představují odměnu za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006], stanovenou podle §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §16 odst. 2 §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 4.710,- Kč, a paušální částku náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v citovaném znění, ve výši 75,- Kč.
Platební místo a lhůta ke splnění uložených povinností vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu