ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.779.2006.1
sp. zn. 33 Odo 779/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) Mgr. P. N., b) Ing. V. O., c) J. W., a d) A. S. W., zastoupených JUDr. V. P., advokátkou proti žalovanému P. H., zastoupenému Mgr. Z. M., advokátem o zaplacení částky 339.340,30 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 38/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2006, č. j. 13 Co 419/2005-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 9.300,- k rukám JUDr. V. P., advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. května 2005, č. j. 18 C 38/2003-73 uložil žalovanému povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci a) částku 104.604,- Kč, žalobci b) částku 118.868,10 Kč, žalobci c) částku 28.528,40 Kč a žalobkyni d) částku 90.339,80 Kč, zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci a) částku 89.923,- Kč a penále ve výši 1 % týdně z částky 104.604,- Kč od 9. 7. 2003 do zaplacení, žalobci b) částku 102.185,- Kč a penále ve výši 1 % týdně z částky 118.868,- Kč od 9. 7. 2003 do zaplacení, žalobci c) částku 24.524,- Kč a penále ve výši 1 % týdně z částky 28.528,40 od 9. 7. 2003 do zaplacení a žalobkyni d) částku 77.660,- Kč a penále ve výši 1 % týdně z částky 90.339,80 Kč od 9. 7. 2003 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. ledna 2006, č. j. 13 Co 419/2005-120, zastavil řízení o odvolání žalobců, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen v určení jejich výše, v ostatním jej rovněž potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobci jsou spolu s hlavním městem Prahou podílovými spoluvlastníky domu čp. 491 v P. zapsaného na listu vlastnictví č. 617 pro katastrální území S. M., obec P. (dále jen „dům“). Dne 21. 10. 1994 městská část P. (jíž hlavní město P.svěřilo správu domu), žalobci a), b), B. A. a žalobkyně d) coby pronajímatelé uzavřeli se žalovaným coby nájemcem smlouvu o nájmu nebytových prostor, jejímž předmětem bylo užívání prostor nacházejících se v přízemí a suterénu domu o rozloze 184,5 m2 jako klasického jazzového klubu. Nájemní vztah byl sjednán na dobu od 1. 10. 1994 do 30. 9. 2004 a výše nájemného na částku 2.000,- Kč ročně za 1m2 plochy s tím, že po dobu rekonstrukce prostor bude nájemce platit nájemné nižší. Souhlas k pronájmu předmětných prostor dal příslušný odbor Úřadu městské části P. dne 7. 10. 1994. V době uzavření smlouvy byly pronajímané nebytové prostory stavebně určeny k užívání jako sklepy, sklady, dílny, prádelna, garáž a obchod. Úřad městské části P. rozhodnutím ze dne 2. 9. 1993, č. j. Výst. 2983/93-Be-1/491, vydal stavební povolení na rekonstrukci suterénu, mezipodlaží a části přízemí domu na jazzový klub s občerstvením. Stavební práce spojené s rekonstrukcí nebytových prostor byly dokončeny v roce 1995. Kolaudačním rozhodnutím ze dne 13. 12. 1995, č.j. Výst. 5041/95.Be/F-1/491, které nabylo právní moci dne 2. 1. 1996, bylo povoleno užívání stavby po provedení stavebních úprav předmětných nebytových prostor s tím, že budou nadále sloužit k provozování jazz klubu s barovým pultem a sociálním zařízením. Žalovaný nebytové prostory takto užíval a za období od 3. čtvrtletí roku 2000 do 2. čtvrtletí roku 2003 za užívání žalobcům ničeho nezaplatil.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť v rozporu s §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), byly nebytové prostory pronajaty k účelu, který neodpovídal jejich stavebnímu určení (§85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona). Odkaz žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1375/2003, v němž byl vysloven názor o potřebě respektování smluvní volnosti účastníků a jejich vůle na úkor striktního výkladu zákona, shledal nepřípadným, jelikož se týkal skutkově odlišného případu. Protože žalovaný užíval nebytové prostory žalobců na základě neplatné nájemní smlouvy, aniž za užívání ve sledovaném období poskytoval žalobcům finanční protiplnění, získal na jejich úkor bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat ve výši korespondující sjednanému nájemnému (§451, §457 a §458 odst. 1 obč. zák.); každému ze žalobců přísluší část obnosu odpovídající velikosti jeho spoluvlastnického podílu na domě. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně posoudil jako nedůvodnou obranu žalovaného, který v průběhu řízení uplatnil proti pohledávkám žalobců k započtení svou pohledávku za žalobci v částce 3,677.930,- Kč, již vynaložil na rekonstrukci předmětných nebytových prostor. Konstatoval totiž, že žalovaný tuto pohledávku uplatnil k započtení již dne 10. 11. 2003 v jiném řízení proti vzájemné pohledávce většinového spoluvlastníka domu hlavního města Prahy, která započítávanou pohledávku žalovaného převyšovala. Tím pohledávka žalovaného zanikla a nelze ji znovu v tomto řízení započítat. I kdyby tomu tak nebylo, dovodil, že není možné k námitce započtení přihlédnout, protože žalobci úspěšně namítli promlčení započítávané pohledávky žalovaného z bezdůvodného obohacení podle §107 odst. 2 obč. zák. a započtení promlčené pohledávky zákon nepřipouští (§581 odst. 2 obč. zák.). Jelikož rekonstrukci nebytových prostor žalovaný dokončil v roce 1995, začala od toho okamžiku běžet tříletá objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na vydání plnění z bezdůvodného obohacení získaného žalobci na úkor žalovaného, která uplynula marně již v roce 1998. Odvolací soud tak uzavřel, že k zániku žalovaných pohledávek jednostranným započtením žalovaného nedošlo. Výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní pokuty, nebyl předmětem odvolacího přezkumu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřoval v řešení otázky, zda je v posuzovaném případě smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená v rozporu s §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 21. 10. 1994 (nesoulad stavebního určení nebytových prostor a účelu nájmu), neplatná, ačkoli se smluvní strany cítily být smlouvou vázány, poskytovaly si podle ní vzájemně plnění, smlouvu nezpochybňovaly a uzavíraly ji s vědomím, že stavební určení nebytových prostor bude dáno do souladu s účelem nájmu, a příslušný správní orgán dal k uzavření smlouvy předchozí souhlas. Žalovaný nastolil k dovolacímu přezkumu rovněž otázku, zda v případě, kdy smlouva o nájmu je absolutně neplatná, je v souladu s dobrými mravy, jestliže je na straně jedné přiznána pronajímateli pohledávka za nájemcem z titulu bezdůvodného obohacení a na straně druhé není nájemci přiznána jeho pohledávka za pronajímatelem z titulu bezdůvodného obohacení pro její promlčení (a kdy z důvodu promlčení nemůže nájemce uplatnit svou pohledávku k započtení proti vzájemné pohledávce pronajímatele). Žalovaný poukázal znovu na názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2003, sp. n. 28 Cdo 1375/2003, podle něhož „Uzavřeli-li účastníci smlouvu o nájmu nebytových prostor a průběh nájemních vztahů nebyl poznamenán žádnými námitkami některé ze stran k platnosti smluv a účinkům jejich ustanovení o nájemném, pak je žádoucí respektovat obecný princip pacta sunt servanda a zachovat kontrahentům právní jistotu o existenci smluvního vztahu.“ Připomněl rovněž výklad provedený Nejvyšším soudem ČR v jeho rozsudku ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 718/2003, ve vztahu k otázce nezbytnosti předchozího úředního souhlasu s nájmem nebytových prostor ve smyslu §3 odst. 2 věty druhé a třetí zákona č. 116/1990 Sb., i když tento výklad byl překonán rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Podáním ze dne 7. 4. 2006 žalovaný doplnil dovolání o další námitku nesprávného právního posouzení věci. Odvolacímu soudu vytkl, že v rozporu s §107 odst. 3 obč. zák. přihlédl k námitce promlčení pohledávky z neplatné smlouvy, ačkoli vzájemnou pohledávku z téhož neplatného právního úkonu druhé straně přiznal. V dalším doplňujícím podáním ze dne 21. 1. 2008 upozornil na rozsudek ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, v němž se Nejvyšší soud ČR ve skutkově obdobném případu vyslovil k otázce možnosti odepření účinků námitky promlčení za použití §3 odst. 1 obč. zák.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a dovolání navrhli odmítnout. Otázku platnosti či neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené v rozporu s §3 odst. 2 zákona č. 116/190 Sb. nepovažují za otázku zásadního právního významu, neboť byla definitivně vyřešena rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ČR, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 7/2005, které bylo přijato v reakci na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1364/2001 (argumentačně shodné s rozhodnutím 28 Cdo 1375/2003). Odvolací soud právní závěr o neplatnosti smlouvy o nájmu podle §39 obč. zák. pro rozpor mezi stavebním určením a sjednaným účelem nájmu učinil v souladu s hmotným právem (§82 odst. 1 a §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.) a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (30 Cdo 1306/2001). Otázka, zda není v rozporu s dobrými mravy nepřiznání promlčené pohledávky, nemá podle žalobců v této věci zásadní význam, neboť tuto otázku v rozhodovací praxi dovolací soud již vyřešil (25 Cdo 1839/2000) a navíc závěr odvolacího soudu o nemožnosti kompenzace pohledávky žalovaného je založen na dvou důvodech, z nichž každý obstojí samostatně, takže otázka promlčení nároku žalovaného nemůže mít na výsledek sporu vliv. K námitce žalovaného ohledně aplikace §107 odst. 3 obč. zák. uvedli, že byla uplatněna až po uplynutí dovolací lhůty; dovolací soud se jí tudíž nemůže zabývat.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným při splnění podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán, se řídí §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci samé určující význam, tedy že nešlo jen o otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod označením C 23/1 a C 71/1).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaný získal na úkor žalobců bezdůvodné obohacení plněním z neplatné smlouvy. Správnost tohoto posouzení žalovaný v dovolání zpochybňoval poukazem na jeho rozpor se závěry přijatými v rozsudku ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1375/2003, v němž Nejvyšší soud ČR za obdobné situace, kdy smluvní strany se uzavřenou nájemní smlouvou cítily být vázány, poskytovaly si podle ní dohodnutá plnění, žádná z nich neučinila úkon vzbuzující pochybnost o její platnosti, uzavřely ji s vědomím, že stavební určení nebytových prostor bude dáno do souladu s účelem nájmu, dovodil, že smlouva o nájmu byla uzavřena platně.
Závěr, že smlouvu o nájmu nebytových prostor lze platně uzavřít jen tehdy, je-li účel nájmu, jak byl v nájemní smlouvě sjednán, v souladu se stavebním určením pronajatých prostor stanoveným ve smyslu §85 odst. 1 stavebního zákona v kolaudačním rozhodnutí, případně stavebním povolení, vyplývá z jednoznačného znění zákona a je ustálen i v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Již v rozsudku ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1306/2001, uveřejněném v Souboru pod označením C 998/14, Nejvyšší soud ČR vyslovil, že ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. nedovolovalo uzavírat nájemní smlouvy u nebytových prostor k jinému účelu, než ke kterému jsou stavebně určeny. Obdobně rozhodoval Nejvyšší soud ČR v dalších svých rozhodnutích (srovnej např. rozhodnutí ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1148/2000, ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 809/2002, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 764/2008, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1528/2005, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 161/2007, ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 26 Odo 865/2006, a ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2924/2006). Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1375/2003, jímž žalovaný argumentuje ve snaze zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, byl výjimečným a ojedinělým vybočením z jinak ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukaz žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 718/2003, shodující se argumentačně s dalším jeho rozhodnutím ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1364/2001, je pro danou věc bez významu. V reakci na posledně uvedené rozhodnutí při řešení rozporné judikatury dovolacího soudu vyslovil velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR v rozsudku ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 7/2005, závazný názor, že smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená před 3. 12. 1999 v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb., bez předchozího souhlasu obecního úřadu, je absolutně neplatná. Právní závěr, že smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 21. 10. 1994 je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem (§39 odst. 1 obč. zák. a §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.), odvolací soud tedy učinil v souladu s hmotným právem a neodchýlil se ani od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pro její řešení tudíž nelze napadenému rozhodnutí přiznat ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Protože absolutní neplatnost právního úkonu nastává přímo ze zákona, jsou liché námitky žalovaného, za jakých okolností byla smlouva uzavírána a zda si smluvní strany podle ní plnily.
Žalovaný rovněž namítl, že uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení žalobci ve vztahu k němu je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti znovu zdůraznil, za jakých okolností byla smlouva o nájmu uzavřena, popsal následné chování účastníků v souvislosti s uzavřenou smlouvou a poukázal na stavební úpravy domu žalobců, jež nesl ze svého. Žalovaný však přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na posouzení otázky, zda výkon práva žalobců na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je či není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Je proto vyloučeno, aby dovolací soud v dovolacím řízení přezkoumával správnost právního závěru, který odvolací soud neučinil. Navíc řešení této právní otázky postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, jelikož se týká pouze tohoto konkrétního případu. Otázku, zda výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů je v rozporu s dobrými mravy, je totiž třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s ohledem na všechny zvláštnosti daného případu; závěry v konkrétním případě lze jen velmi obtížně zobecnit. Ani tato k dovolacímu přezkumu nastolená právní otázka z napadeného rozsudku nečiní rozhodnutí mající zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Podle obsahového vylíčení dovolacích námitek žalovaný v dovolání zpochybnil též správnost závěru odvolacího soudu, že neúspěšně uplatnil námitku započtení své pohledávky vůči žalobcům v částce 3,677.930,- Kč, již vynaložil na rekonstrukci předmětných nebytových prostor. Odvolacímu soudu vytýká, že vzhledem k okolnostem případu měl námitce promlčení započítávané pohledávky, kterou uplatnili žalobci, odepřít její právní účinky za použití §3 odst. 1 obč. zák. Pak by jeho pohledávka byla způsobilá k započtení a kompenzaci by nebránila překážka vyplývající z §581 odst. 2 obč. zák. Takto vytyčenou právní otázkou je nadbytečné se zabývat, neboť i kdyby dovolací soud dovodil, že uvedená námitka byla uplatněna opodstatněně, nemohlo by se ničeho změnit na závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti obrany žalovaného, že žalované pohledávky zanikly započtením. Odvolací soud tento závěr založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, z nichž každý obstojí samostatně, přičemž žalovaný napadl v dovolání správnost pouze jednoho z nich (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 17/1998, a ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1034/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 25/2001). I kdyby se prosadila námitka nesprávnosti závěru odvolacího soudu o nemožnosti kompenzace pohledávky žalovaného pro její promlčení, sama tato okolnost nemůže mít vliv na správnost závěru, že žalované pohledávky započtením žalovaného nezanikly. Proti druhému důvodu, že žalovaný uplatnil k započtení neexistující pohledávku, která zanikla již dříve v důsledku započtení vůči jiné pohledávce, na němž rovněž odvolací soud založil svůj závěr, žalovaný nikterak nebrojí. Dovolacímu soudu, který je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl obsahově vylíčen, proto nepřísluší tuto otázku přezkoumávat a druhý z důvodu tak obstojí samostatně.
Námitkou žalovaného, že závěr odvolacího soudu o promlčení jeho pohledávky je v rozporu s §107 odst. 3 obč. zák., se dovolací soud nemohl zabývat i z toho důvodu, že byla uplatněna až po uplynutí lhůty k dovolání. Jak vyplývá z §242 odst. 4 o. s. ř., účastníci mohou v dovolání měnit dovolací důvody jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Uplatněním dovolacího důvodu se přitom míní nejen to, který z dovolacích důvodů byl použit, ale zejména jak byl po obsahové stránce vylíčen. Žalovaný sice včas uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., avšak správnost právního posouzení věci z pohledu §107 odst. 3 obč. zák. jeho prostřednictvím nezpochybnil.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil nahradit žalobcům náklady, které jim vznikly v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 9.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z paušálních částek náhrad hotových výdajů po 75,- Kč při zastupování čtyř osob (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. června 2008
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu