ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.882.2006.1
sp. zn. 33 Odo 882/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. f. Č. r. zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. L., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 26.998,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 9/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. ledna 2006, č. j. 25 Co 542/2005-205, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou v konečném znění domáhal po žalovaném zaplacení částky 26.998,- Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které žalovaný získal na jeho úkor tím, že od 1. 10. 2002 do 30. 9. 2003 užíval bez právního důvodu pozemky státu, jež jsou ve správě žalobce.
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 15. března 2005, č. j. 3 C 9/2004-150, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalobce není aktivně věcně legitimován, neboť žalovaný držel a užíval pozemky jiných vlastníků než těch, které byly předmětem nájemní smlouvy, a to v důsledku realizace jednoduchých pozemkových úprav podle zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění do 31. 8. 2000 (dále též „zákon č. 284/1991 Sb.“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. června 2005, č. j. 25 Co 222/2005-165, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v řízení vyšlo najevo, že žalovaný sice užíval za trvání nájemního vztahu i po jeho zániku pozemky, které nebyly předmětem nájemní smlouvy (v důsledku realizace jednoduchých pozemkových úprav), avšak pouze na základě této skutečnosti nelze dospět k závěru, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil, neboť faktický stav nelze oddělit od stavu právního, který založili účastníci řízení právě dohodou o pozemkových úpravách.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 20. září 2005, č. j. 3 C 9/2004-176, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 26.998,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % od 9. 1. 2004 do zaplacení, žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 2 % z částky 26.998,- Kč za dobu od 1. 10. 2003 do 8. 1. 2004 zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že nájemní smlouvou ze dne 20. 8. 1997 pronajal žalobce s účinností od 1. 10. 1993 žalovanému na dobu neurčitou pozemky č. 78, 585, 595/1, 653, 858, 35/5 a 511/2 v k. ú. Č., dále č. 158/22, 166/10, 166/11, 169, 202, 160/40, 162/18, 272/6, 272/9, 312/5, 312/7, 324, 330/1, 356/1, 363/1, 412/9, 455/3, 457/1, 457/2, 457/3, 462/1, 462/2, 474, 496/2 v k. ú. V.; dodatkem k nájemní smlouvě další pozemky, a to č. 71/1, 72/1, 81, 82, 85/1, 85/5, 93/1, 94/2, 94/5, 94/8, 94/9, 99, 101/3, 109/1, 115/3, 116/1, 121/1, 121/2, 121/4, 121/5, 121/6, 121/7, 134/3, 167, 180, 193, 194, 196/2, 197/2, 197/4, 198/1, 198/5, 198/11, 198/12, 198/13, 198/14, 198/18, 203/2, 204, 206/1, 206/2, 206/3, 211/1, 211/7, 226, 231, 236/2, 251/3, 251/4, 273, 288/4, 292/12, 292/13, 381 v k. ú. K. u Ž. Tyto pozemky (až na pozemky č. 585 v k. ú. Č., č. 260/40 a 272/9 v k. ú. V., č. 71/1, 72/1, 85/1, 109/1, 115/3, 121/1, 121/2, 121/6, 121/7, 134/3, 167, 180, 194, 196/2, 197/2, 197/4, 198/1, 198/5, 198/11, 198/12, 198/13, 198/14, 198/18, 203/2, 204, 206/1, 206/2, 206/3, 226, 236/2, 251/3, 273, 288/4 v k. ú. K. u Ž.) byly ve vlastnictví České republiky, ve správě žalobce. Smlouva o nájmu byla modifikována v předmětu nájmu v důsledku realizace jednoduchých pozemkových úprav, na základě nichž žalovaný užíval i jiné pozemky, než které byly předmětem nájemní smlouvy uzavřené se žalobcem, a naopak některé pozemky, jež měl podle nájemní smlouvy užívat žalovaný, obhospodařovaly na základě dohod o zatímním užívání jiné subjekty (viz rozhodnutí Okresního úřadu v Jičíně ze dne 2. 9. 1999, č. j. PÚ/98/1/99MC a č. j. PÚ/98/2/99MC; ze dne 6. 9. 1999, č. j. PÚ/98/3/99MC až PÚ/98/8/99/MC; ze dne 7. 9. 1999, č. j. PÚ/98/9/99MC až PÚ/98/17/99/MC). Nájemní vztah zanikl k 30. 9. 2002 výpovědí danou žalovanému z důvodu neplacení nájemného. Žalovaný po skončení nájmu předmětné pozemky žalobci ani jinému subjektu nepředal a částečně je obdělával i v období od 1. 10. 2002 do 30. 9. 2003, aniž za to žalobci platil. Společnost V. z., a. s., která vyhrála v roce 2002 výběrové řízení na uzavření nájemní smlouvy ohledně státních pozemků v katastrálním území V., tyto pozemky nemohla užívat, neboť na nich hospodařil žalovaný. V průběhu roku 2003 tyto pozemky uvedená společnost s dalšími dvěma subjekty koupila a od 1. 9. 2003 na nich hospodaří. Kupní smlouvou ze dne 25. 8. 2003 převedl žalobce na Mgr. E. H. vlastnické právo (s účinky ke dni 29. 8. 2003) mimo jiné k pozemkům č. 312/7, 457/1 a 457/3 v k. ú. V. Kupní smlouvou ze dne 1. 9. 2003 převedl žalobce (s účinky ke dni 3. 10. 2003) na žalovaného vlastnické právo k pozemkům č. 455/3, 457/2, 462/1, 474, 496/2 v k. ú. V.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil tím, že i po skončení nájemního vztahu užíval (bez právního důvodu) pozemky, jež byly předmětem nájmu, aniž za to žalobci poskytoval finanční protiplnění. Bezdůvodné obohacení za sledované období vyčíslil na částku 29.300,84 Kč, která odpovídá nájemnému, které by musel žalovaný za užívání pozemků zaplatit. Vycházel přitom z §22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a vyhlášek č. 380/2001 Sb. a č. 363/2002 Sb., kterými se stanoví seznam katastrálních území s přiřazenými průměrnými cenami zemědělských pozemků. Při vázanosti žalobou nemohl soud prvního stupně přiznat žalobci částku vyšší, něž kterou požadoval.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 25. ledna 2006, č. j. 25 Co 542/2005-205, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se zcela se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že se žalobci podařilo prokázat, že žalovaný předmětné pozemky užíval i po skončení nájemního vztahu a nic za to neplatil. Jeho tvrzení bylo potvrzeno výpověďmi svědků Ing. M. Č. a R. M., jakož i přednesem samotného žalovaného, který při jednání před soudem prvního stupně dne 5. 4. 2004 uvedl, že přinejmenším část zemědělských pozemků z obavy, aby nebyl postižen za to, že na půdě nehospodaří, opět následující jaro obdělal. Závěr soudu prvního stupně, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil bezúplatným užíváním pozemků (svěřených žalobci do správy) bez právního důvodu, shledal odvolací soud v souladu s §451 obč. zák. Ztotožnil se i s výší bezdůvodného obohacení, která odpovídá §458 odst. 1, §22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. a příslušné vyhlášce, kterou se stanoví seznam katastrálních území s přiřazenými průměrnými cenami zemědělských pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, který nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutkový závěr, že sporné pozemky užíval i po skončení nájmu, jenž soudy učinily z výpovědí svědků Ing. Č. a R. M., podle jeho přesvědčení z těchto důkazů nevyplývá. Svědci o věci věděli pouze zprostředkovaně a jejich výpovědi proto nemohly mít žádnou vypovídací hodnotu. Tvrzení žalobce, že pozemky po skončení nájmu nepředal a dál na nich hospodařil, považuje za pochybné, neboť žalobce nedoložil, že je chtěl převzít. Protože pozemky ležely ladem, na jaře je obdělal, avšak úrodu již nesklízel; žádný majetkový prospěch tím tudíž nezískal. Má zato, že se tedy nemohl na úkor žalobce bezdůvodně obohatit. Navrhl proto rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existenci těchto vad žalovaný v dovolání netvrdí a ani nevyplývá z obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaný obsahově vymezil.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 8/1). Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru ničeho vytknout, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý z důkazů není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud pro zodpovězení právní otázky, zda se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, považoval za stěžejní zjištění, zda žalovaný užíval předmětné pozemky i po zániku nájemního vztahu. Stejně jako soud prvního stupně skutkový závěr, že žalovaný po zániku nájemního vztahu předmětné pozemky žalobci (respektive novému nájemci) nepředal a na jaře 2003 je opět obdělal, čerpal z výpovědí svědků Ing. M. Č. a R. M., jakož i z přednesu samotného žalovaného. Námitce žalovaného, že výpovědi svědků nemají žádnou vypovídací hodnotu, lze přisvědčit, jen pokud jde o výpověď svědka R. M., kterému nebylo nic známo o tom, zda žalovaný pozemky předal žalobci či jinému subjektu, popřípadě zda je ve sledovaném období užíval. Skutečnost, že žalovaný po skončení nájmu pozemky užíval, tudíž nemohla z tohoto důkazu vyplynout. Jinak je tomu ovšem v případě výpovědi svědka Ing. M. Č., ředitele V. z., a. s., jenž uvedl, že obchodní společnost nemohla pozemky státu v katastrálním území V. od 1. 9. 2002 užívat, neboť žalovaný je odmítl předat a na jaře 2003 je osil. Tím potvrdil pravdivost tvrzení žalobce, že žalovaný uvedené pozemky po skončení nájemního vztahu nepředal a dále je užíval. Tuto skutečnost pak potvrdil i samotný žalovaný, který při jednání před soudem prvního stupně dne 5. 4. 2004 uvedl, že po skončení nájmu pozemky na jaře 2003 opět obdělal, neboť k jejich předání nedošlo. Skutkový závěr odvolacího soudu má tedy oporu ve výpovědi svědka Ing. M. Č. a je potvrzován i přednesem žalovaného. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně. Ostatně žalovaný v podaném dovolání znovu uvedl, že „na pozemcích přestal hospodařit k 30. 9. 2002, pouze na jaře 2003 na pozemcích zasel“. Z toho lze usoudit, že žalovaný pozemky nepředal a měl je v držení, neboť by je jinak nemohl obdělat.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil žalovaný správnost právního závěru odvolacího soudu, že se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil tím, že po zániku nájemního vztahu předmětné pozemky nepředal a opět je obdělal, i když úrodu již nesklízel.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, případně ze skutkových zjištění dovodil nesprávné právní závěry.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení spočívající v tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění; o obohacení jde tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Příkladem plnění bez právního důvodu je užívání cizí věci bez smlouvy o nájmu či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc. V tom případě vzniká prospěch tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by se jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§458 odst. 1 obč. zák.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2000). Nejvyšší soud České republiky se již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že z hlediska posouzení otázky získání bezdůvodného obohacení užíváním cizí věci bez právního důvodu, případně na základě neplatné smlouvy není významné, zda a jakým způsobem bylo užívání věci konzumováno a zda byla držba věci majetkově zhodnocována, jinými slovy, přinesla-li konzumentovi zisk (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 924/2003, ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002, uveřejněné v Souboru pod označením C 2702/30, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, uveřejněné v Souboru pod označením C 2268/27, a ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1175/2004).
V posuzovaném případě byl nájemní vztah mezi účastníky založen smlouvou o nájmu blíže specifikovaných pozemků uzavřenou dne 20. 8. 1997 podle §663 a násl. obč. zák. Ačkoli nájemní vztah skončil ke dni 30. 9. 2002 výpovědí danou žalovanému žalobcem, žalovaný pozemky žalobci nepředal (jak se pro ten případ zavázal v článku VIII. smlouvy o nájmu) a na jaře 2003 je opět obdělal, aniž žalobci poskytl finanční protiplnění. Žalobci tak znemožnil realizovat jeho právo s nimi disponovat. Žalovanému tím vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, které je povinen mu vydat (§451 a §458 odst. 1 obč. zák.); jeho majetkový stav se nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Bez významu je přitom okolnost, zda obdělání pozemků na jaře 2003 přineslo žalovanému zisk. Argumentace žalovaného, že situaci nezavinil, je irelevantní, jelikož odpovědnost za bezdůvodné obohacení je objektivního charakteru a předpokladem jejího vzniku není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění; podstatné je pouze to, že stav obohacení vznikl.
Lze uzavřít, že žalovanému se nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku; dovolací soud proto jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci v průběhu dovolacího řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. června 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu