ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.984.2006.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci ve věci žalobkyně E. – C., s. r. o., se, zastoupené JUDr. V. B., advokátem , proti žalovanému m.K., o zaplacení částky 453.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 6/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. února 2006, č. j. 25 Co 287/2005-189, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 453.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že tato částka představuje plnění, které žalovanému poskytla na základě neplatné nájemní smlouvy.
Žaloba byla podána u Krajského soudu v Plzni a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2001, č. j. Ncp 1234/2001-26, bylo určeno, že k projednání a rozhodnutí této věci v prvním stupni jsou příslušné okresní soudy a věc byla postoupena Okresnímu soudu v Klatovech.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 18. března 2005, sp. zn. 7 C 6/2002-169, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 453.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení ročně od 16. 3. 1999 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž byl požadován další 2% úrok z prodlení ročně z částky 453.000 od 16. 3. 1999 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 29. ledna 2003, sp. zn. 7 C 6/2002-70, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. května 2003, č. j. 18 Co 237/2003-93, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 15. března 1999 uzavřeli účastníci smlouvu, jejímž předmětem byl „nájem technické vybavenosti včetně komunikace, chodníků a veřejného osvětlení na pozemku parc. v k.ú. K. a zajištění jejich provozu, údržby a oprav“. Žalovaný jako pronajímatel se ve smlouvě zavázal předmět smlouvy provozovat, udržovat a zajistit využitelnost k obslužnosti daného území dle platných zákonů o pozemních komunikacích a veřejných vodovodech a kanalizacích s tím, že odpovídá za škody vzniklé nekvalitní údržbou či zanedbáváním povinností, nekvalitně provedeným napojením, vadou použitých materiálů, jakož za škody vzniklé vyšší mocí nebo způsobené třetími osobami. „Nájem“ byl sjednán na dobu 10 let. Cena za provozování a za nájem byla sjednána částkou 45.300,- Kč ročně s tím, že žalobkyně ji žalovanému uhradila jednorázově za celou dobu nájmu. Smlouva byla uzavřena za situace, kdy žalobkyně zakoupila objekt, v němž měla v úmyslu podnikat; budovu bylo třeba zrekonstruovat, avšak příslušný stavební úřad podmiňoval vydání stavebního povolení vybudováním nových inženýrských sítí. Po složitých jednáních přistoupila žalobkyně na to, že poskytne žalovanému částku 453.000,- Kč, kterou žalovaný použije na úhradu ceny za vybudování infrastruktury v určené lokalitě; investorem akce byla společnost vybraná ve výběrovém řízení. Aby žalobkyně mohla částku, kterou žalovanému poskytla, vykázat jako svůj daňový náklad, byla záležitost řešena uzavřením nájemní smlouvy; úmyslem smluvních stran však nebyl nájem veřejné komunikace, chodníků a veřejného osvětlení. Žalobkyně poskytla dne 15. 3. 1999 žalovanému peníze v očekávání, že inženýrské sítě budou vybudovány i na jejím pozemku a že se stane jejich spoluvlastníkem. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že nájemní smlouva ze dne 15. 3. 1999 měla pouze zastřít jiný právní úkon, na základě kterého žalobkyně poskytla žalovanému finanční příspěvek na vybudování inženýrských sítí a technické vybavenosti v lokalitě, v níž mínila podnikat. Tento disimulovaný právní úkon (inominátní smlouva) je pro svou neurčitost neplatný; „nepodařilo se totiž „rekonstruovat“, zda se účastníci skutečně shodli na celém obsahu takového právního úkonu, neboť žalobkyně zrušila své souhlasné stanovisko o tom, že investorem stavby bude firma E.“. Soud prvního stupně posoudil vztah mezi účastníky podle §451 a §457 obč. zák. a dovodil, že žalovaný, který se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, je povinen jí toto obohacení vydat.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. února 2006, sp. zn. 25 Co 257/2005-189, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. tak, že zamítl žalobu o zaplacení 453.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 16. 3. 1999 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která hodnotil jako správná a úplná a ztotožnil se i s jeho právním posouzení věci. Zabýval se však námitkou promlčení uplatněného nároku, kterou žalovaný vznesl v průběhu odvolacího řízení bez doplnění skutkových tvrzení. Konstatoval, že v řízení bylo nesporné, že žalobkyně žalovanému dne 15. 3. 1999 jednorázově zaplatila 453.000,- Kč, přičemž její vrácení bylo požadováno z titulu bezdůvodného obohacení. Protože žaloba byla podána 19. 3. 2001, tedy po uplynutí dvouleté (subjektivní) promlčecí doby, došlo k promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení a nezbylo, než z tohoto důvodu žalobu zamítnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčena, že daný závazkově právní vztah je nutno podřadit pod právní úpravu obchodního zákoníku, neboť šlo o vztah mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti při zabezpečování veřejných potřeb. V řízení bylo prokázáno, že finanční prostředky, které žalovanému dne 15. 3. 1999 poskytla, byly určeny na vybudování infrastruktury v dané lokalitě, jež měla sloužit nejen jí, ale především veřejným potřebám. Veřejný zájem pak vyplývá i ze zákona č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a kanalizacích. Obchodní zákoník upravuje promlčecí dobu v závazkově právních vztazích, a to v délce čtyř let; je v poměru k občanskému zákoníku předpisem speciálním, což znamená, že aplikace jeho ustanovení mají vždy přednost před aplikací ustanovení občanského zákoníku, jehož právní úpravy se použije v případě, kdy obchodní zákoník danou problematiku buď zcela nebo zčásti neupravuje. Protože žaloba o vydání plnění z bezdůvodného obohacení byla podána před uplynutím čtyřleté promlčecí doby, je závěr odvolacího soudu o promlčení nesprávný. Proto žádá, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhuje dovolání žalobkyně zamítnout. Připomíná, že vybudování inženýrských sítí bylo především v zájmu žalobkyně, nejednalo se o veřejnou potřebu. V žádném případě však nelze dovodit, že by žalobkyně finanční prostředky poskytla v rámci výkonu své podnikatelské činnosti.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu legitimovanou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, neshledal dovolání opodstatněným.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Existenci těchto vad žalobkyně v dovolání netvrdí a ani nevyplývá z obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně obsahově vymezila.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení věci je rovněž nesprávné, není-li úplné, tzn. jestliže soud učinil právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Dovolacímu přezkumu je v daném případě předloženo řešení otázky, který právní předpis je nutno použít při posouzení důvodnosti námitky promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. zda se promlčení tohoto práva řídí obchodním či občanským zákoníkem. Právní závěr odvolacího soudu, že vztah mezi účastníky byl založen inominátní smlouvou upravenou §51 obč. zák., která je neplatná pro svou neurčitost, nebyl dovoláním zpochybněn. Rozhodující pro řešení k dovolacímu přezkumu nastolené otázky je podstata společenského vztahu, v němž podnikatel vystupoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 15, ročník 1999, díl I. pod číslem 101). Nezbytným je tudíž předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá §261 odst. 1 až 3 obch. zák. č.l. §262 obch. zák.
Vymezení rozsahu působnosti obchodního zákoníku respektuje koncepci, podle níž základem občanskoprávní úpravy společenských vztahů je občanský zákoník. Obchodní zákoník ve vztahu k němu představuje zvláštní zákon, který upravuje ty otázky, jež jsou pro oblast podnikání více či méně specifické. Vlastní předmět obchodního zákoníku je charakterizován třemi okruhy otázek: postavením podnikatelů, obchodními závazkovými vztahy, některými jinými vztahy s podnikáním související. Vymezení obchodních závazkových vztahů je obsaženo v §261 až 262 obch. zák. Z těchto a dalších ustanovení obchodního zákoníku vyplývá, že jednak se obchodním zákoníkem neřídí všechny závazkové vztahy, do nichž podnikatelé vstupují, a naopak se obchodním zákoníkem neřídí za určitých podmínek závazkové vztahy, které vznikají mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.
Podle §261 odst. 2 se řídí obchodním zákoníkem rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb.
Obchodní charakter závazkového vztahu podle úpravy obchodního zákoníku vyplývá buď z postavení subjektů nebo z povahy věci samé – z povahy určitých typicky obchodních nebo jiných podnikatelských jednání, z určitých smluv, kterým byl na základě jejich povahy tento charakter přiznán. Pokud jde o vztahy mezi podnikatelem a samosprávnou územní jednotkou (tak jako je tomu v dané věci), je prvou podmínkou, že jde o zajištění veřejných potřeb. Veřejnou potřebou je nejen potřeba týkající se všech občanů, ale i potřeba, na níž je zájem z hlediska určité územní oblasti (která se nemusí krýt s určitým krajem nebo obce), potřeby v určitých věcných oblastech a úsecích, na kterých je obecně uznávaný zájem. Jde o zájmy v oblasti hospodářské, zdravotnictví, životního prostředí, sociální nebo kulturní, zajišťované státem, popř. obcí (typicky půjde o akce zajišťované veřejnými zakázkami, např. stavby státních nemocnic, škol, komunikací, a to i místních, zajišťování potřeb škol a státních nemocnic, ale dále podle převažujících názorů např. i provádění správy domů ve vlastnictví obce - srovnej Š. I., P. S., T. M., a kol., Obchodní zákoník, Komentář, 10., podstatně rozšířené vydání, C. H. Beck, 2005, str. 986 a. n.). K tomu, aby se jednalo o obchodně závazkový vztah, je však potřeba ještě naplnění druhé podmínky §261 odst. 2, a to aby se jednalo o závazkový vztah mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.
V posuzovaném případě, jde o vztah z inominátní smlouvy, podle níž žalobkyně žalovanému poskytla peněžní příspěvek s očekáváním, že bude použit na financování výstavby, resp. přestavby inženýrských sítí v lokalitě, v níž se nachází objekt, který má ve svém vlastnictví a v němž mínila podnikat. Nešlo tedy o vztah, v němž by žalobkyně při zajištění veřejných potřeb vyvíjela jakoukoli svou podnikatelskou činnost, příp. činnost, která s jejím podnikáním souvisí. Jednalo se o určitou formu sponzorství, tedy o smlouvu, která je svým obsahem nejblíže smlouvě darovací. Darovací smlouva je typem smlouvy, který se neřídí obchodním zákoníkem, i když je uzavřena mezi podnikateli, resp. mezi podnikatelem a samosprávnou jednotkou, ale jen občanským zákoníkem. Vnitřní pohnutka (motiv), která vedla žalobkyni k poskytnutí příspěvku je z hlediska posouzení charakteru právního vztahu mezi účastníky nevýznamná (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 28/1996, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sešit 8/97).
Lze tudíž uzavřít, že v posuzovaném případě se mezi účastníky nejednalo o právní vztah, který se řídí obchodním zákoníkem a odvolací soud tudíž nepochybil, když při posouzení důvodnosti námitky promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení dovodil, že se promlčení tohoto práva řídí občanským zákoníkem.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správný, dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání jako nedůvodné zamítnout (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému žádné náklady v této fázi řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. července 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu