ECLI:CZ:NS:2008:4.TDO.1419.2007.1
sp. zn. 4 Tdo 1419/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. ledna 2008 o dovolání obviněného L. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 8 To 162/2007, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 136/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 90 T 136/2006, byl obviněný L. D. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, že v přesně nezjištěnou dobu dne 23. 8. 2006 v M. bez patřičného povolení prodal O. S., papírové psaníčko s přesně nezjištěným množstvím sypké látky obsahující metamfetamin – pervitin, přičemž látka metamfetamin – pervitin je zařazena jako psychotropní látka v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán.
Druhým výrokem rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 90 T 136/2006, byl obviněný uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §188 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen podle §188 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců a podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle ustanovení §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to celkem 46 položek podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku.
Výše uvedeného trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §188 odst. 1 tr. zák. se obviněný podle skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil zkráceně tím, že nejméně v době od večerních hodin dne 24. 8. 2006 do ranních hodin dne 25. 8. 2006, kdy byl v B. na ulici Ř. kontrolován hlídkou Policie ČR jako řidič v osobním motorovém vozidle zn. Honda CRX červené barvy, vědomě úmyslně přechovával chemické suroviny a laboratorní potřeby určené a používané k nedovolené výrobě psychotropní látky metamfetaminu (pervitinu) – mj. varné a laboratorní sklo Simax, plastové a skleněné nádoby s granulemi, tekutinami a sypkými látkami s obsahem metamfetaminu, efedrinu (pseudoefedrinu), alkalického louhu, kyseliny chlorovodíkové, kyseliny fosforečné, hydroxidu sodného, jodu, toluenu a červeného fosforu, dále žiletky, plastové injekční stříkačky a propanbutanový vařič.
Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 90 To 136/2006, podal obviněný odvolání do všech jeho výroků vyjma zprošťujícího výroku, který nabyl právní moci. Krajský soud v Brně jako soud odvolací následně usnesením ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 8 To 162/2007, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný poté podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 8 To 162/2007, prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ve svém dovolání poukazuje na skutečnost, že se žalovaného jednání nedopustil, že sám soud prvního stupně ve svém rozsudku připustil, že má k dispozici pouze důkazy nepřímé povahy, kdy svůj právní závěr o vině obviněného opřel zejména o výpověď svědka S., což je osoba s bohatou drogovou a trestní minulostí. Obviněný je toho názoru, že soud prvního stupně se dostatečně nevypořádal s otázkou, zda svědek S. měl či neměl ve svém batohu injekční stříkačky a zda jsou to věci relevantní pro dané trestní řízení. Obviněný dále ve svém dovolání uvádí, že soud prvního stupně opřel své rozhodnutí také o množství hypotéz, které však nemohou sloužit jako důkaz prokazující vinu obviněného – např. soud prvního stupně ve svém rozsudku uvedl, že obviněný vykazoval při policejní kontrole známky intoxikace, avšak žádné testy na přítomnost omamných a psychotropních látek v krvi obviněného dne 25. 8. 2006 provedeny nebyly, proto soud prvního stupně nemohl dojít k závěru, že obviněný je osobou závislou na pervitinu. Obviněný rovněž zdůrazňuje rozpor ve výpovědích svědka R. a svědka K. ohledně manipulace s věcmi na výrobu omamných látek uloženými v batohu na zadním sedadle za řidičem. Závěrem obviněný poukazuje na to, že byl odsouzen nespravedlivě, jeho vina nebyla dostatečně prokázána a za dané situace měly proto soudy obou stupňů zjištěný skutkový stav posoudit ve smyslu zásady „in dubio pro reo“ a obviněného obžaloby zprostit podle §226 písm. c) tr. ř. V příslušném dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně zrušil a sám ve věci podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného obžaloby zprostí podle §226 písm. c) tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud České republiky zdůrazňuje, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení), a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) poté soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Těžiště dokazování je tedy v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Shora uvedené skutečnosti rozvedl Nejvyšší soud České republiky právě s ohledem na námitky, které obviněný v podaném dovolání uplatnil. Po prostudování předmětného spisového materiálu Nejvyšší soud České republiky shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obviněný soudům prvního i druhého stupně především vytýká, že z provedených důkazů nelze dovodit, že by se dopustil jednání, pro které byl uznán vinným, že ve svědeckých výpovědích existují značné rozpory a že soud prvního stupně opřel své rozhodnutí pouze o nepřímé důkazy a množství hypotéz. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování ze strany soudů co do jejich věrohodnosti či průkaznosti uváděné obviněným L. D. v dovolání byly navíc již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení a jsou zcela identické s námitkami obsaženými v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak zejména odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly (srov. č. l. 163 - 170 a 183 - 185 spisu). Zde je nutno především poukázat na hodnocení obhajoby obviněného soudy obou stupňů ve vztahu k hodnocení výpovědí svědků R. R., J. K. a O. S. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. B., svazek 17/2002, č. 408).
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného L. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. J. P.